32A
32A

Tak už to začíná – zkouškové. Toho, že mě čeká peklo, jsem si vědoma, ale ještě s tím nejsem úplně smířená. Inu, nedbala jsem moudrých rad profesorů nabádajících k průběžnému studiu. Kráčím prázdnou chodbou k učebně, kde mě za hodinu čeká test. Asi v půlce se zastavuju a musím si na chvilku sednout, protože je toho na mě nějak moc.

Ocitla jsem se naproti šedé stěny s malými okénky, kterými můžu nahlédnout do obřího prostoru univerzitní knihovny. Všechno je srovnané do symetrických polic. Vše roztřízeno, uspořádáno podle abecedy, podle témat. Přesně tak, aby se vše jednoduše našlo, aby nebyl zmatek a chaos. A zrovna takhle to v hlavě nemám.

Reklama
Reklama

Válí se to tam na sobě. To co potřebuju najít je buď někde v sutinách ve spod, nebo to tam není vůbec. Nedokážu to poznat, protože se v té hromadě nevyznám. A vyzná se v ní vůbec někdo? Jsem zahrabaná v malichernostech a nevidím na ty důležité věci, zrovna si totiž po nich šlapu. Hledám smysl toho všeho, ale jsem zavalená.

Roztřídit to všechno? Nevím, popravdě mě děsí ty srovnané regály. Není v nich prostor pro nic jiného než přesnost. Není v nich prostor pro chybu. Děsí mě lidé žijící život, který je až moc přesný. Mají vše v tabulkách vypočítané, nikdy nepřijdou pozdě, nikdy nepřijdou neupraveni, nikdy nepřijdou nepřipraveni, nedobíhají na autobus, nikdy je nic nepřekvapí. Nebo skoro nikdy. Občas přijde něco, s čím se opravdu nedalo počítat, a to má potom fatální následky. Tito lidé nejsou schopni improvizace, která je pro mě denním chlebem.

Je opravdu tak důležité dát všemu řád? Plánovat si týden předem? Plánovat si život předem? Mít pravidelný režim, snažit se ho dodržovat a případně, dle potřeby upravovat? Nejde to přece jen jinak? Čekat, co přijde a pak se zařídit? Je to opravdu tak nezodpovědné? Hasí pak člověk jen problémy?

„Každý den udělej kousek a za nějakou dobu budeš mít veledílo.“ Nebaví mě dělat každý den nicotný kousek a pak možná, až poodstoupím, vidět výsledek. Mám raději všechno a hned. Je to tak hloupé, tak nezodpovědné a netrpělivé, dlouhodobě neudržitelné. Je to prostě nesprávné?

Většinou jednám na základě impulsů. Dej mi impulz a napíšu vědeckou práci, dej impulz a uběhnu půlmaratón. Nelze na impulz odpovědět: „Budu teď každý den trošku běhat a za půl roku si ten půlmaratón zaběhněme.“ Prostě nelze. Asi nejsem schopná vytrvat v něčem dlouhodobě. Nebo spíš v něčem, co mi nedává smyl. Mrzuté je, že u některých věcí se smysl ukazuje až časem. Snad nejsem ani dost vzdělaná a ostřílená na to, abych smysluplné věci rozpoznala.

Proto mi nezbývá, než se dál kodrcat životem za pochybným cílem, který nevidím. Za cílem vyargumentovaným v nekončících debatách, cílem ozkoušeným a výhodným, velmi logickým. A možná příliš krutým? Stojí všechno moje úsilí za to? Těžko se jde, když člověk neví kam. Těžko najde cestu, když neví, kde je.

Jak se z toho dostat? Že by zase řádem? Uspořádat si poličky? Vypadá to, že všechny objektivní důvody vedou k tomu, aby měl člověk život srovnaný a měl v něm systém. Proč teda tolik lidí žije v chaosu? Baví nás to, nebo nejsme schopni jinak? Proč, když je to tolik výhodné, tak nežijeme?

Autorka je studentkou 1. ročníku VŠ.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte