Žít si jako důchodce

Penze, pen-zič-ka, musíte se s tím slovem mazlit jako s milenkou, rozplýval se Josef Abrhám v Hrabalových Andělských očích. Dneska zní tohle slovo docela tvrdě. Nejde ani tak o to, že si ho budeme moci po chystaném rozhodnutí parlamentu užívat až od pětašedesáti. Jak ukázal vládní průzkum, část seniorů čeká kasárenský život v ústavech, kde by vlastně vůbec nemuseli být.

Připomíná to Kafkův Zámek. Kolem umístěnky do domova důchodců, penzionu pro seniory či jak se tahle zařízení přezdívají, se vznáší aura něčeho takřka posvátného, anály ústavů se černají dlouhými seznamy zájemců čekajících roky na okamžik, kdy přijde vytoužený dopis o uvolněném místě. Často se zájemci nedočkají nikdy. Marně byste ale za zdmi ústavů hledali ráj. Podle průzkumů, které si objednala ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, se vítězové téhle loterie nijak šťastní necítí. Není divu. Život v domovech připomíná vojenský tábor: budíček v časných ranních hodinách, špatné jídlo, nedostatek soukromí, společná večerka. I když existují čestné výjimky připomínající skutečný domov spíš než nemocnici (např. pražské Gerontocentrum), vypadá touha se nechat do takového ústavu zavřít pošetile.

Bohužel má v dnešním systému racionální vysvětlení. Podmínky v domovech důchodců jsou nastavené tak, že umožňují lidem odkládat své předky dřív, než je to opravdu nutné. Polovina z klientů těchto ústavů nepotřebuje každodenní péči. V průzkumu se nechali slyšet, že jenom uvolnili místo dětem v bytech, nechtěli být na obtíž, cítili se osamělí nebo se jim zdálo bydlení v ústavu pohodlnější. Jinými slovy, buď jejich pobyt připadal výhodný rodině, nebo jim samotným. Mezi nájemníky domovů důchodců jsou doložené i případy šedesátníků, kteří prodali byt a z utržených peněz jezdili na zahraniční dovolené. To jsou pochopitelně výjimky, většina ostatních končí v penzionech kvůli nezájmu rodiny.

Na současnou situaci mají odborníci prostý recept: dokud to jde, udržovat seniora v důvěrně známém prostředí. Existují i docela přístupné možnosti, jak jejich pobyt doma co nejvíc prodloužit. Pečovatelské agentury dovezou oběd, člověka umyjí, uklidí mu, zdravotní sestry zase obstarají nějakou tu injekci či cvičení. Umožnil to od začátku loňského roku zákon o sociálních službách a i když je v něm co dolaďovat, je to krok správným směrem, protože by měl začít vychylovat dosavadní nadvládu ústavů ve prospěch terénních služeb. Jsou tu i další možnosti, jak svému blízkému pomoci, aniž by se kvůli tomu člověk musel vzdávat kariéry. V hluchých místech, kdy senior zůstává sám doma, pomáhají přístroje. Klient má na krku krabičku s tlačítkem, odešle signál na dispečink a ten dá vědět příbuzným nebo sousedům, že se cosi děje. Když je senior v bezvědomí, monitoruje systém pohyb a pokud se delší dobu nic neděje, opět uvědomí blízké. Obavy z toho, že babička nebo dědeček padnou na zem a zůstanou bez pomoci několik hodin, se tak dají celkem úspěšně rozptýlit.

Kdyby se díky těmto nabídkám podařilo ty, kteří jsou v penzionech zbytečně, udržet doma, mělo by to nejmíň dvě výhody: byli by spokojenější a uvolnili by místo ostatním, kterým skutečně nezbývá nic jiného. Zatím ovšem tenhle ideální model naráží na to, že lidé, kteří už v domovech jsou (byť ne úplně oprávněně), se nemají kam vrátit. Bude tedy trvat řadu let, než budou v ústavech jenom ti potřební. Mezitím je potřeba prostředí domovů zlidšťovat a zvykat si na to, že staří lidé také potřebují respekt k individualitě, soukromí a svobodnému rozhodování. Tak, aby se zase slovo penze dalo vyslovovat s měkkou, konejšivou kadencí.