Všichni jedou do Brna

Občanští i sociální demokraté míří k Ústavnímu soudu – ČSSD se na soud obrátila se stížností na vládní reformu financí, ODS se tam chystá s novou smlouvu EU a otázkou, zda je dokument z Lisabonu ústavní z pohledu českého práva.

Pokud nám tímto krokem politici vzkazují – nechceme o všem rozhodovat sami, ať se vyjádří respektovaná instituce nezávislá na politické moci –, je to dobrá zpráva. Je to krok k lepší politické kultuře, neboť až dosud politici v Ústavním soudu neviděli to, čím je a má být, tedy ochranou proti jejich přehmatům a jedním z nástrojů zajišťujících kvalitu demokracie. A v případě evropské smlouvy je to postup v Evropě běžný – starý dokument nechali svým konstitučním soudem přezkoumat Španělé či Němci. Dánové a Nizozemci se zase ptali na způsob ratifikace.

Klíčová zkouška ale přijde až v okamžiku, kdy soud nějak rozhodne. Na rozdíl třeba od německé tradice, v níž jsou podle předního právního teoretika Zdeňka Kühna „nálezy Ústavního soudu, i velmi kontroverzní, vždy respektovány“, v Česku často politici výroky soudu komentují a kritizují (prezident Václav Klaus mluvil o „ohrožení demokracie“, když soud zrušil jeho rozhodnutí jmenovat místopředsedou Nejvyššího soudu Jaroslava Bureše), nebo ještě hůř – úplně ho ignorují či rozhodnou přesně naopak. Jako třeba v případě regulovaných nájmů. Ústavní soudci dali majitelům domů opakovaně za pravdu v tom, že nájem je smluvním vztahem, do něhož by stát neměl zasahovat. Přesto politici tyto výroky léta nebrali na vědomí a „neústavní“ situaci naopak prodlužovali.