Vídeňská neděle se smrtí
O Vídeňácích se říká, že jsou posedlí smrtí. Jejich podivná záliba se dostala až do průvodců, podobně jako věty o kafkovské Praze či sdělení, že každý Čech přelouskal Švejka. Není tedy třeba brát ji vážně - je to kec profesionálních turistů pro amatérské, a ti místa s jejich obyvateli vidí vždy v pokřiveném kaleidoskopu, jehož sklíčka představují stále stejná muzea, pamětihodnosti, obchody se suvenýry, tradiční kavárny...
Přesto množství vídeňských obyvatel (živých) na nedělní procházce po Zentralfriedhof zaskočí. Těsně před obědem pompézní druhou branou ústředního vídeňského hřbitova prochází rodinky (i ve třech generacích), mladé páry a starci o holích s řády na prsou. Každý z nich svírá květinu nebo svíčku. Pro zahřátí se kupují bramborové placky nebo horké kaštany v papírových kornoutech. Vojáci stojící u brány pozdraví každého nově příchozího. Kdo chce, může jim přispět na údržbu hrobů padlých, za což obdrží bílou nálepku s černým křížem připomínající svého červeného ambulantního kolegu.
Široká cesta vysypaná jemným štěrkem, hlavní tepna hřbitova, za chvíli připomíná rušný městský bulvár, po kterém se proudí v několika směrech, spěchá i korzuje, hovoří, směje… A zastavuje ne před výlohami obchodů, ale před hroby slavných a mocných. Na ten Schubertův někdo položil plyšové rudé srdce s vyšitým nápisem I love you a vedle bílou pohřební mohylu Beethovena oprašuje smetáčkem paní v apartním kloboučku. Všude hoří svíčky, pyšní se věnce a pugéty, šustí podzimní listí. Nezapomene se uhladit jen tak v chůzi nevhodně pomačkaná stuha věnce na hrobu vídeňského starosty Helmuta Zilka, na jeho aféru s českou StB už se zapomnělo. Postojí se v úctě před náhrobky rakouských prezidentů. A pak už ke svým.
Uličky se rozbíhají do nejrůznějších čtvrtí – protestantské s vlastním kostelíkem v šedém, staré židovské v koutku u první brány zarostlé kapradím s naklánějícími se pomníky, nové hrdé židovské či do té bezejmenné, kde došli klidu neznámí, jež vyplavil Dunaj. Nechybí rozptylová loučka i kruh z růžových panelů, v němž hoří svíčky pro ty, jež darovali svá mrtvá těla vědě.
A i když je víkend Dušiček a Halloweenu, nedělní návštěva hřbitovů je prý zvykem, co překonal pád monarchie a drží se celoročně. Podobně jako šetření si na pohřeb, nemožnost loučit se se zemřelým bez obřadu. Vídeňská smrt je okázalá a nostalgická. Je společenskou událostí, chce se napsat skeptické Češce, jež na hřbitov dojde sotva na dušičky…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].