Umřít s Cassandrou

Kdyby festival s poněkud psychedelickým názvem Struny podzimu do Prahy už nikdy nikoho nepřivezl, díky koncertu téhle okouzlující jazzové divy by si i beztak vysloužil pověst jedné z nejdůležitějších hudebních akcí v Česku. Cassandra u nás zazpívala poprvé, sice se zpožděním od svých nejlepších let v deváté dekádě, nicméně pořád v obdivuhodné formě, s energií, která člověka staví před otázku, kolik vlastně téhle paní může být let, když první desku natočila už v pětaosmdesátém; v programu píší, že pětapadesát, čemuž se nechce věřit, no ale asi to bude pravda, proč by lhali, proč ne, být takhle sexy v pětapadesáti, asi je to možné, tak teda jo.

Úžasná lehkost. To je na tomhle vláčném kontraaltu nejvíc okouzlující. Cassandra zpívá neuvěřitelně složité věci neuvěřitelně lehce, nemusí u toho dělat ta směšná gesta, kterými její kolegyně a kolegové publikum upozorňují na fakt, že se teď a tady před nimi děje něco výjimečného, žádné koukněte na to, teď sem takhle vysoko a teď takhle nízko, dobré, že? Cassandra prostě jenom zpívá, usmívá se, trochu si tančí, houpe se v bocích, jako by se vůbec nic nedělo. Stejně jako kapela, jejíž členové si během večera při sólech několikrát málem vymknou ruce z kloubů, jenže to k věci patří, takže se ani při potlesku neuklánějí, jenom se smějí a něco na sebe pokřikují, vždyť opravdu o nic nejde.

Nejvíc fascinující přitom je, že je úplně jedno, co v Rudolfinu Cassandra zpívala. Všechny ty standardy nebo předělávky Younga či Simona stejně používala jen jako oporu pro něco, co nemá s konkrétní skladbou a vlastně ani samotnou hudbou nic společného. Co levituje někde nad ní, občas se to k ní vrací, a pak to zase odletí jinam, do obrovské dálky, někam, kde by bylo fajn se probouzet, usínat, rodit se, umírat…