Proč Skotové koketují s nezávislostí

Drobná rostlina, která v červnu poseje svými fialovými, růžovými a bílými květy louky, se v Česku jmenuje jednoduše hvozdík. V Británii to mají složitější – pro Angličany je to Sweet William, tedy sladký Vilém – na pamět vévody z Cumberlandu, jenž v polovině 18. století porazil v bitvě u Cullodenu skotské vojsko. Skotové to vidí jinak – na jejich trávnících rozkvete koncem jara na pamět téhož vojevůdce smradlavý Billy.

U nevinné byliny však neshody nekončí. Skotsko je na dlouhé cestě k samostatnosti a Velká Británie k rozpadu. A je vcelku jedno, jak dopadne koaliční vyjednávání po včerejších volbách do skotského parlamentu. Nerozhodovalo se o tom, zda k odtržení dojde, ale jak dlouho to bude trvat.

Důvodů, proč se Skotsko chce odtrhnout od jedné z nejbohatších a nejúspěšnějších evropských zemí, je více a hlasy pro Skotskou národní stranu byly navíc často především hlasy proti neoblíbeným labouristům a Tonymu Blairovi. Ve hře je ale jeden dlouhodobý trend, který se nezmění, a v budoucnu se bude spíše stále více posilovat. Za posílením separatismu nejen ve Skotsku stojí Evropská unie.

Tři sta let let společného státu s Angličany přineslo Skotům spoustu výhod, na které by pětimilionová hornatá země sama nedosáhla. Skotové získali podíl na řízení a obchodování v rámci obrovského Britského impéria, první skutečně globální říše. Jenom díky tomu se dnes centra Edinburghu nebo Glasgow chlubí imperiální architekturou hodnou světových metropolí. Jenže ty doby jsou nenávratně pryč. Kromě unie s Anglií a Walesem je teď Skotsko členem Unie se sídlem v Bruselu.

Skotové si musí klást otázku, co je pro ně výhodnější. Teď je v Bruselu zastupuje Londýn. Samostatné Skotsko by čekal vlastní komisař, vlastní zástupce při jednání Rady, vlastní poslanci v Evropské parlamentu, vlastní přístupové smlouvy s vlastními výjimkami a specifiky. To všechno při zachování průchodných hranic a společného trhu. Jejich síla by se zase násobila silou velké mocnosti, jejich domácí rozhodnutí by se pekla v Edinburghu. Londýn je v těchto počtech jaksi nadbytečný.

Skotové se navíc rozhlížejí kolem sebe a vidí samé dobré příklady. Proč by nemohli být druhým dynamickým Irskem? Proč by jejich vyspělý bankovní sektor nemohl stvořit druhé malé, ale bohaté Lucembursko? Litovali ostatně někdy Slováci, že do EU vstupovali sami za sebe?

Samozřejmě existují i argumenty proti odtržení. Obě strany se přou o to, kdo a jak přispívá do společné pokladny a kdo z ní více těží. Kdo bude muset zvednout daně, jak moc se Skotové spoléhají na nestabilní ceny ropy nebo jak to vyřeší s obranou. Do toho všeho se samozřejmě míchají emoce a osobní pocity lidí, jejichž rodiny i přátelé jsou za těch tři sta let dávno roztroušeny po obou stranách hranice.

Velká Británie se nerozpadne zítra, diskutovat se bude ještě dlouho. Trend je ale jasný a má svoji logiku. Skotové navíc nejsou sami. Jejich počínání bedlivě sledují třeba Katalánci, Baskové nebo Korsičani.