Některé profese obestírá zvláštní legenda: lidé je prý neberou jako zaměstnání, živnost ani příležitost k seberealizaci, ale jako „poslání“. Jistě to může být v jednotlivých případech pravda (a proč také ne), pasovat však na poslání nějakou lidskou činnost jako takovou zavání průšvihem. A to hned dvojím. Do řemesla s aurou poslání se jeho vykonavatelům špatně mluví, což brzdí případné reformy. A navíc bývají takové profese špatně financované, jako by si společnost v duchu říkala, že tyhle lidi přece živí pocit vnitřního naplnění, tak na co by ještě chtěli peníze. Po lékařích nebo zdravotních sestrách se v téhle situaci dlouhodobě ocitají učitelé.
Dnešní stávka za vyšší platy je největším protestem, k jakému se čeští kantoři odhodlali – podle předběžných odhadů má stávkovat víc než polovina škol. Není divu, argumenty jsou opravdu výmluvné: nástupní plat vysokoškolsky vzdělaného pedagoga činí něco málo přes čtrnáct tisíc, ten průměrný je jen o sedm tisíc víc. Ze školství vytrvale odcházejí muži, takže učitelský sbor je v současné době z 84 procent tvořený ženami a stárne. Ať tahle čísla srovnáváme s cizinou nebo s jinými státními zaměstnanci v Česku, vychází nám, že učitelé zaslouží pořádně přidat. Na rozdíl od nedůvěryhodné policie nebo i medicíny, kde se modernizace prosazuje postupně, se navíc školství může pochlubit zaváděním zbrusu nové reformy, která má v plánu nahradit systém biflování tvořivějším přístupem ke vzdělání.
Šetřit je vzhledem k deficitu státních financí jistě chvályhodné, ale Topolánkova vláda v tomhle ohledu nevypadá moc přesvědčivě. Platy policistů – tedy většinou lidí bez VŠ vzdělání – napřesrok porostou navzdory zoufalé situaci ve sboru o celou čtvrtinu, na ministerstvo dopravy potečou desítky miliard navíc na stavbu nových dálnic. Premiér „společnost vzdělání“ označuje za jednu ze svých priorit, těžko ji ovšem vybuduje se špatně placeným učitelským sborem.
Samozřejmě se nabízí otázka, do jaké míry si za své podhodnocení mohou učitelé sami. Tvrdším a důslednějším nátlakem na vládu si pravděpodobně mohli už v minulosti vymoci lepší pozici, jejich odbory nikdy neměli předáka kalibru Jaromíra Duška nebo Davida Ratha. Řada škol se dodnes zdráhá jít do stávky s odůvodněním, že nechce brát děti jako rukojmí. To je špatný argument. Pár dní doma z žádného dítěte nevzdělance neudělá a žáci jsou v roli rukojmí mnohem spíš teď, kdy je učí chudí a frustrovaní kantoři. I ve školství platí, že dobře ohodnocená práce je lepší než špatně placené poslání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
