Praha proti času

Někdy se návrat do Česka - po delší době strávené v zahraničí - jeví jako cestování v čase. Každý rok sice náskok západu o něco zmenšíme, ale přesto jsou tu rozdíly. Minimálně při přemýšlení o budoucnosti. Měsíc jsem teď strávil ve Spojených státech, kde jsem navštívil několik větších měst. Ačkoli byly v různých částech Ameriky, jedno měly společné, hledaly řešení, jak dostat lidi do hromadné dopravy. Velký počet aut v ulicích blokuje dopravu, zbrzďuje chod města, je doprovázen hlukem, špínou a splodinami. Jak to ale vyřešit, když auta jsou pro Američany téměř druhým domovem?

V Denveru či Seattlu, kde jsem nějakou chvíli pobyl, zkoušejí v centru autobusy zdarma. Jde zatím o pokrytí jen malé části aglomerace, ale někde se začít musí. Měl jsem příležitost si krátce promluvit se zástupci obou měst, kteří dopravu označovali za klíčové téma. Podle nich udělali jejich předchůdci v úřadu zásadní chybu, když se nesnažili motivovat lidi, aby přesedli do autobusů či jiných hromadných prostředků. V budoucnu by nechtěli nabízet dopravu zdarma – obávají se, že pak by si jí lidé nevážili – ale chtějí ji nastavit tak levně, aby byla pro obyvatele neodolatelná. Nebude to rozhodně snadný proces, když se Američanům zmíníte, že nevlastníte auto a dokonce nejste držitelem řidičského průkazu, dívají se na vás naprosto nevěřícně. Možná si vás zařadí do nějakého evropského kmene, který je něco na způsob Indiánů. Pokaždé následuje otázka: Jak dokážete bez auta přežít?

Byl to jeden z nemnoha okamžiků, kdy si člověk říká, že v Česku něco funguje mnohem lépe než v USA. Můj návrat do Prahy doprovázely články o tom, že se pražští zastupitelé chystají výrazně zdražit hromadnou dopravu. Pýcha na domovské město o něco opadla – chce se snad své výhody zbavit? Kolem návrhu na zdražení se odehrávala divadelní hra v režii primátora Béma, který srdnatě vykřikoval, že nedovolí zdražení o 50%, jež navrhoval Dopravní podnik hl. m. Zdálo se více než evidentní, že podnik (spadá pod radnici) zveřejnil nadnesené zdražení, aby primátor mohl vypadat jako ochránce veřejného zájmu a levných jízdenek. Zdražení o 30% je také dost vysoké. Je to tedy problém?

Když by měl člověk dojem, že zdražení něčemu pomůže, možná by nad tím mávl rukou. Pravda ale je, že co do dopravy je Praha na tom hůř a hůř. Na přechodech není bezpečno, na kolech jezdí jen hrdinové, aut je v ulicích stále víc a nikdo jim v tom nebrání. Hromadná doprava je každým rokem nacpanější, často jsou různé výluky a změny, takže se přemisťování po městě nepříjemně protahuje. Nemluvě o řadě šílených řidičů, kteří jsou neochotní, neberou ohled na pomaleji nastupující lidi a mnohdy si jízdu pletou se závody. Dlouho nad tím člověk zavíral oči, dokonce jsem coby respondent v jednom průzkumu odpovídal, že jsem s hromadnou dopravou spokojen.

Je více než evidentní, že pražští radní mají jiné priority. Megalomanské akce jako je návrh na pořádání olympijských her evidentně polykají více pozornosti a financí než skutečné starosti města. Bylo by zajímavé zjistit, jak se radní před odsouhlasením zdražení rozhodovali, jaké padaly argumenty, jaké měli studie. Vůbec by bylo dobré vědět, jaká je vlastně koncepce města. Ta je totiž utajena.

Znovu se mi vybavila moje cesta po státech. V řadě měst řeší zásadní otázky prostřednictvím referend. Lidé se sami mohou rozhodnout, do čeho budou investovat veřejné peníze nebo na co přidají ze svých daní. Vůbec zapojení veřejnosti v USA je asi největší odlišností oproti Česku. V Americe můžete zajít na zasedání rady města, můžete poslouchat debatu radních, jejich argumenty. Všechny body se projednávají veřejně a přítomná veřejnost má dokonce právo položit otázky. Samotné hlasování radních je pak také veřejné. Snaha o transparentnost je tu maximální. Veřejnost má k dispozici stejné podklady jako radní, všichni zaměstnanci radnice jsou povinni na požádání médií předložit výpisy hovorů. To jen v Česku se politici stále tváří jako strážci tajemství, kteří nesmí veřejnosti nic sdělovat.

Nejsou tu pozadu jen politici. Lidé se v amerických městech setkávají po práci, debatují a sepisují své návrhy. Ty pak předkládají politikům a lobují za ně. Tak kdy začneme my?