Povstání nebo poležení?

Máme si něco myslet o čtyřdenním Pražském povstání? Máme ho brát vážně? České dějiny jsou plné událostí, o kterých si už raději nic nemyslíme, abychom to zase nemuseli opravovat. Stejně jako příchod Cyrila a Metoděje, zavraždění svatého Václava, husitské války či vybrané kapitoly národního obrození je i Pražské povstání zdrojem rozpaků: Bylo to hrdinství, ostuda, anebo bublina nafouknutá propagandou? Udatně povstat těsně před koncem války proti okupačnímu vojsku, které právě kapituluje a být přitom na dostřel od dvou osvobozeneckých armád, to vypadá jako epizoda z díla Járy Cimrmana. Komunisté vydávali události z 5–9 května 1945 za své vítězství, a glorifikovali je s takovou pompou až se mohlo zdát, že Pražané vyhráli druhou světovou válku. Bylo logické, že to po Listopadu vedlo ke znechucenému přesvědčení, že celkem není co slavit. Jelikož nelze mluvit o Pražském povstání a pominout co ho provázelo: kolem devátého května začalo lynčování německých civilistů, a první odvlékání ruských emigrantů sovětskou tajnou službou a oportunistické zatýkání populárních osobností jako byla Adina Mandlová. Komunisty zamlčovaná role Vlasovců i fakt, že Američané zůstali v Plzni a respektovali demarkační linii, která se stala symbolem poválečného rozdělení, jsou fakta, která se do příběhu o prostém spojeneckém hrdinství nehodí. Otázka zní: kdyby nebylo těch pár set pražských barikád a srážek, stalo by se vůbec něco? Proběhl by konec války jinak?

Podle dnešních historiků přispělo Pražské povstání ke zkáze týlu německé armádní skupiny Střed. Zapadalo do příprav na hladké převzetí moci exilovou vládou, které domácí odboj chystal od začátku roku 45.

Neproběhlo nijak hladce, ale údaje o počtu obětí se různí: v Praze padlo za povstání mezi 1500 až 3 000 lidí, v celém Protektorátu údajně 8000. A jedno je jisté: ti všichni mrtví mohli sedět doma a čekat na osvobození.

Mluvit s pamětníky květnového povstání znamená poznat různé světy a úhly pohledu: na tomtéž Kulatém náměstí v Dejvicích viděl jeden z nich 9. května zdivočelé Čechy upalovat německého spoluobčana, zatímco druhý obvazoval raněné na nedaleké barikádě a později se tudy šťastně vezl na sovětském tanku. Obojí je stejná pravda. Nemá smysl upírat hrdinství lidem, kteří padli na barikádách. Mnozí z nich byli dávno členové odboje a měsíce čekali na rozkaz, a hanebné chování české „vlastenecké lůzy“ v době kolem osvobození na jejich odvaze nic nemění. Možná že by závěr války bez barikád proběhl stejně, těžko by nás ale těšilo vědomí, že zastihl všechny naše předky jak se v klidu válí na gauči. Tedy znovu: skrývá v sobě odkaz květnového povstání nějaké mravní naučení? Nejspíš to, že nic není černobílé a  každá historická událost má v původně kosmopolitních Čechách více výkladů. Pokud nám někdo nabízí jenom jeden, pak nás připravuje o část minulosti a tím i o pravdivou současnost. Je v pořádku, že 5. květen už není státní svátek, ale z historické paměti by zmizet neměl.