Objev roku 2009: Ardi, pramatka z Etiopie

První části této fosílie našli vědci již v roce 1994, trvalo ale 15 let, než se podařilo zbytky kostry kompletně vykopat, sestavit a popsat. Odměnou je nález, jakých věda o vývoji člověka mnoho nemá: lze jej srovnat s objevem Lucy, samice australopitéka, která však žila mnohem později, nebo s dítětem z Taungu, kostrou, jež ve 20. letech minulého století otřásla tehdejšími představami o evoluci našeho vlastního druhu.

Samice druhu Ardipithecus ramidus, pojmenovaná vědci Ardi, žila v řídkém listnatém lese. Pravděpodobně se chvílemi pohybovala vzpřímeně po zadních končetinách, kromě toho ale také šplhala v korunách fíkovníků, palem a břestovců snad stejně obratně jako současní lidoopi. Nález Ardi se stal dalším důkazem pro to, že naši nejstarší předkové neobývali savanu, jak se vědci ještě nedávno domnívali, nežili však už ani v tropickém pralese jako lidoopi. Vzpřímená chůze se nejspíš nevyvíjela na otevřených travnatých pláních, ale právě v listnatých lesích, kde slunce proniká řídkými korunami stromů a kde díky tomu roste spousta keřů, z nichž některé nabízejí potravu.

Jinak ale kostra ardipitéka (neúplná, jak je u nálezů takového stáří běžné) přinesla spíš otázky než odpovědi. Svou tváří a zuby se Ardi podobá podstatně mladší Lucy a všem dalším tvorům na linii vedoucí k současnému člověku, zarážející je ale například stavba jejího chodila. To je, jak píše časopis Science, „rigidnější než u šimpanze, což naznačuje, že bylo zvláštní mozaikou znaků a že se hodilo jak pro vzpřímenou chůzi po zemi, tak pro pečlivé šplhání a našlapování po horní straně větví v korunách stromů“. Vzpřímenou chůzi jako převládající způsob pohybu přitom vědci přisuzují předchůdcům člověka ještě téměř o dva miliony let starším, než byla Ardi, takže bychom mohli čekat, že nalezená kostra nebude mít tolik znaků, které ukazují její dávnou majitelku jako obratnou lezkyni po stromech.

Nález rozproudil řadu diskusí: byla pánev Ardi správně poskládána z nepatrných úlomků kostí, nebo objevitelé příliš zapojili fantazii? Je vzpřímená chůze skutečně určujícím znakem předchůdců člověka, nebo bychom měli za důležitější považovat spíše zuby, obličej, tvar lebky? Je Ardi naším přímým předkem, nebo není? A proč mají všichni předchůdci člověka tak malé špičáky ve srovnání s lidoopy – svědčí to o menší míře agrese mezi samci, o tom, že soupeření o partnerky už nespočívalo tolik ve fyzických půtkách?

Dle současných představ se vývojová linie vedoucí k současnému člověku oddělila od linie lidoopů zhruba před sedmi miliony let. Ardi žila před 4,4 milionu let, tedy poměrně blízko k tomuto kořeni evolučního stromu (její jméno ostatně znamená v místním afarském jazyce kořen), ale ne tak blízko, aby počátky vývoje našeho vlastního druhu mohla dokonale osvětlit. Laici by se tedy nemuseli o odborné půtky kolem kostry ardipitéka příliš zajímat.

Přesto je tu jeden důvod, proč počínání vědců sledovat: v paleoantropologii se často stává, že objevitelé důležitých fosilií zamknou svůj nález do šuplíku a nikoho k němu nepustí. Po létech vykopávek a strádání v poušti se domnívají, že mají na kosti výsadní právo - sami je chtějí popsat, poznatky publikovat a sklidit za ně uznání bez přílišné šťouravé kritiky oponentů. Celý obor to ale dost brzdí a poznávání kořenů našeho biologického druhu nepostupuje tak rychle, jak by mohlo. Ardi tuhle starou bolest možná jen prohloubí: ačkoliv byl nález zveřejněn začátkem října 2009, odlitek pánve i další kosti zatím kromě objevitelů spatřilo na vlastní oči jen pár odborníků.

Z klíčové doby před sedmi miliony let nemáme prakticky žádné fosilie a kosti o něco mladších tvorů mnohdy spočívají zamčené v depozitářích. V situaci, kdy plných 63% Američanů nevěří v darwinovskou evoluci, se tahle váhavost podělit se s kolegy o svůj nález jeví jako přílišný luxus.