Objektivita po česku

Ministerstvo školství v minulých dnech zrušilo několik let staré rozhodnutí exministryně Petry Buzkové, podle něhož měly základní školy hodnotit své deváťáky hlásící se na střední školy kromě známek také slovně.

Důvodem nového rozhodnutí byl tlak středních škol, které si se slovním hodnocením často nevěděly rady. Na některého z žáků přišlo hodnocení na dvě strany, na jiného jen na pár řádků. Takto rozdílně psané posudky neuměly školy porovnat. Dál tedy zůstanou jen známky a výsledky závěrečných nebo přijímacích testů.

Je to dobře, nebo špatně? „B“ je správně a to z několika důvodů. Podle kritiků bylo slovní hodnocení příliš subjektivní. To je ale k smíchu. Každý, kdo chodil v Česku do školy, ví, že naopak známkování nemá s objektivním hodnocením nic společného. Na mnoha školách se pořád ještě rozdávají známky podle pololetních průměrů, takže jediné zaváhání znemožňuje dítěti zařadit se mezi výborné. Známkování pětka a jednička rovná se výsledná trojka vypadá zcela jinak, než slovní popis – jednou jsi přišel nepřipravený, pak jsi ale látku dohnal. Známkování také svádí k tomu, že učitel si dítě jednou zařadí mezi trojkaře a ničím se pak nenechá přesvědčit už jen proto, že nechce přiznat omyl.

Druhá nevýhoda známkování je ta, že učitel nemusí své rozhodnutí nijak obhajovat, u slovního hodnocení musí svůj pohled na žáka doložit a vysvětlit, učitelovy argumenty se vlastně stávají podstatou tohoto hodnocení.

Slovní hodnocení žadatelů na střední školy navíc mělo pouze doplňovat, nikoliv nahrazovat známky. Učitelé na středních školách měli prostě dostat o žadateli o studium víc informací. Na této výhodě mělo ministerstvo školství trvat a spíš učitele na základních školách naučit slovní hodnocení psát a středoškolské učitele je číst. Alespoň do té doby, než přijímačky v dnešní podobě zcela zmizí.