30E_varianta_R07_2010_n.jpg
30E_varianta_R07_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Slovo mushing, označující jízdu se psím spřežením, pochází pravděpodobně z francouzského „marche“, čili „jdi, běž“. A je otázka, kam moderní mushing během své přibližně stoleté historie dospěl. Podle některých k týrání psů na pokraji masakru, podle jiných ke kombinaci zábavy a sportu příjemné pro lidi i pro psy. A podle dalších k tomu, aby se stal součástí zimních olympijských her.

Původním plemenem psa, které Inuité používali ve spřežení, byl aljašský malamut, jedno z nejstarších domestikovaných plemen. Psi nabývali na popularitě a důležitosti během „aljašské zlaté horečky“ na začátku minulého století. Tehdy byl na Aljašku ze Sibiře dovezen také sibiřský husky, druhé původní a nejznámější plemeno používané ve spřežení.

V době zlaté horečky se také začaly jezdit první závody a na Aljašku přijel kvůli zlatu i Nor Leonhard Seppala. Seppala je v historii mushingu zakladatelskou a legendární postavou – v roce 1913 získal smečku sibiřských husky, která byla původně určena pro cestu Roalda Amundsena na jižní pól, cesta byla ale odložena. Seppala se svými psy opakovaně vyhrál největší závody té doby All Alaska Sweepstakes a ještě v roce 1932 získal stříbrnou medaili na zimních olympijských hrách, kde byl mushing jako ukázkový sport.

Ještě důležitější byl ale rok 1925 – tehdy vypukla v aljašské osadě Nome epidemie záškrtu a psí spřežení byla jediným dopravním prostředkem, jak z Anchorage dopravit sérum. Na více než tisícikilometrové trati se vystřídalo několik spřežení, nejdelší trasu ujeli Seppala a Gunnar Kaassen, jehož vůdčí pes Balto má dokonce sochu v Central Parku v New Yorku. Seppala má vlastní sochu ve své rodné vesnici v Norsku.

Jako připomínka této slavné cesty se sérem do Nome vznikl největší, nejdelší a nejprestižnější závod psích spřežení Iditarod – jezdí se od roku 1973 na trati mezi Anchorage a Nome a měří téměř dva tisíce kilometrů. Rekordní čas je několik hodin pod devět dnů.

Podle ochránců zvířat uštvali musheři během závodu k smrti více než 140 psů. Tento závod je tak pro aktivisty ukázkou týrání zvířat, psi jsou jednoznačně jen musherovým nástrojem k dosažení prestiže, slávy, peněz. Část ochránců je proti používání psů ve spřežení v principu, jiní protestují jen proti drastickým závodům typu Iditarodu s tím, že ohleduplný mushing může být příjemný pro lidi i pro psy.

Rozporuplný je v tomto ohledu rozvoj mushingu v posledních desetiletích – původní plemena doplňují speciálně vyšlechtění psi, kteří jsou rychlejší zejména ve sprintech, tedy v závodech na kratší vzdálenosti. I podle konzervativnějších musherů jsou ovšem tito psi zranitelnější – na rozdíl od malamutů či husky nemají téměř žádné zábrany a jsou schopni podávat výkony, které vedou až k fyzickému zhroucení. Rychlostní disciplíny navíc ztrácejí mnoho z původního romantického kouzla mushingu. A je otázka, kam by mushing nasměrovalo jeho zařazení na program olympijských her, o které mezinárodní asociace mushingu stále usiluje.

V Česku nabývá mushing v posledních letech na popularitě a tuzemští musheři dosahují na první příčky na evropských šampionátech ve sprintech. Se špičkou se mohou měřit i na dálkových závodech v Norsku nebo ve Francii. Nejdelší a nejnáročnější domácí závod, Šediváčkův long, se jede v Orlických horách a spřežení během čtyř dnů urazí vzdálenost přibližně dvě stě kilometrů. Podržuje si však stále spíše atmosféru přátelské romantiky než prestižního sportovního soupeření, ve kterém je povoleno uštvat psy. Do Iditarodu má rozhodně daleko.

Reportáž Michala Komárka ze Šediváčkova longu z aktuálního čísla Respektu najdete zde.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte