Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Glosa

Mlynář jako předobraz krachu Unie svobody

Unie svobody si dnes volí nového předsedu. To není moc důležitá zpráva: strana má na celostátní úrovni prakticky nulový vliv. Přitom spousta lidí se shodne, že menší liberální strana je v Česku potřeba. US ale tuhle šanci podivně promarnila. Při popisování jejího příběhu a hledání nějakého poučení se lze vydat různými směry, třeba k muži jménem Vladimír Mlynář.

Unie svobody si dnes (v sobotu) volí nového předsedu. To není moc důležitá zpráva: strana má na celostátní úrovni prakticky nulový vliv, v obcích zůstává několik posledních mohykánů, ti ale stranu pravděpodobně nespasí. Už dlouho z ní není cítit nějaká myšlenka, neřku-li schopnost myšlenku prosazovat. Přitom spousta hlavně městských lidí v tomhle státě se shodne, že menší liberální strana je v Česku potřeba a že by ji dost možná i volili. US ale tuhle šanci podivně promarnila. Nikdo přitom už neví přesně jak a proč a nikdo si s tím moc ani neláme hlavu.

Právě to je ale docela škoda. Unie svobody je příběh českého politického neúspěchu, který je důležité kvůli poučení znát. Nikoli příběh nadutosti a finančních machinací, jako byla ODA, nebo příběh ideologické zaslepenosti jako DEU paní Hromádkové, nebo programové či ideologické prázdnoty, jako byla Česká strana socialistická a všichni její pohrobci. Unie svobody měla skvělý start, spoustu publicity, schopné osobnosti, pracanty v krajích, program a jakžtakž vizi budoucího státu. Ještě nedávno seděla ve vládě, už tam se za ni ale její vlastní ministři tak trochu styděli. Jak to tedy mohlo dopadnout?

Při popisování příběhu US a hledání nějakého poučení se lze vydat různými směry, třeba k muži jménem Vladimír Mlynář.

Mlynář pracoval jako novinář, žil ale především politikou. Role politického komentátora (ve své době možná nejlepšího v Česku) mu ale byla těsná, chtěl politiku ovlivňovat přímo, chtěl rozhodovat. Po pádu Klausovy vlády doporučil Mlynářův dlouholetý kamarád a jakýsi patron ještě z disentu Havel novému premiérovi Tošovskému, aby Mlynáře přizval jako poradce.

Téhle nabídce Mlynář neodolal a jedním krokem vstoupil do nejvyšší politiky. Tehdy se zdálo, že pro ni má nejlepší předpoklady: dobře vypadal, dobře vystupoval, politice rozuměl, chtěl ji dělat, alespoň navenek překypoval sebevědomím.

Dostal křeslo ministra a zdálo se jen otázkou času, kdy převezme vedení strany. Takhle rychlý nástup na výsluní navíc Mlynářovi nečinil problémy, díky svým rodičům měl podobně snadný přístup do špičky disentu, spoluzakládal samizdatové Lidové noviny, všude se pohyboval suverénně, s přehledem.

Po krátkém ministrování přišla jedna neúspěšná kandidatura na předsedu US (prohrál s politicky neskutečně nudným a prázdným Kühnlem), pak druhá (s Marvanovou). V tu dobu už měl za sebou i další neúspěchy, třeba veřejností zcela neakceptované proromské angažmá. Tehdy také vyplavaly na povrch Mlynářovy politické nedostatky: minimální zázemí v stranických regionech, které jediné vede v Česku k trvalým politickým kariérám.

Mlynář byl zkrátka chlapík, který chce být ministrem a nedává moc najevo, že politika je služba. Tohle hodnocení by on sám určitě cítil jako křivdu a také možná jistou křivdou je. Mlynář si vždy cenil lidí, kteří nezaváhají ve chvíli, kdy se přiděluje odpovědnost. Zřejmě tak chápal svoji roli ministra, nikoli jako konzumenta všemožných výhod a pouhého nositele moci. Akorát o tom neuměl přesvědčit dostatečné množství lidí.

Mlynář se svého času jevil jako jeden z největších politických talentů téhle země a jeho okolí (včetně autora těchto řádek) bylo přesvědčeno, že mu oslnivá politická kariéra nemůže uniknout. Byl to omyl. Mlynář nebyl talent, alespoň v českých poměrech ne.

Chyběl mu smysl pro realitu, kdy na některé funkce se vyplatí počkat, schopnost získávat spojence, výdrž prosazovat věci, které nenesou okamžitý efekt. Měl málo trpělivosti a ochoty dělat politiku jako ne příliš ceněnou a často neviditelnou veřejnou službu. Přecenil své síly i síly svých kolegů. Mlynář chtěl být jako Paroubek, Lux, Topolánek, Bursík, jenže neměl jejich schopnosti nebo umění se přizpůsobit okolnostem.

Stejně dopadla celá Unie svobody. Mlynář byl jejím nejnadějnějším exponentem, nikdo další už neměl šanci US ve vysoké politice udržet. Selhání Mlynáře je proto předobrazem selhání celé strany.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].