Mlha nad Rudolfinem

Na ministra kultury Václava Jehličku výraz „muž činu“ příliš nesedí. Jedna z nejméně výrazných postav české politické scény proplouvá svou funkcí rozhodně mnohem méně dravěji než Moravská Dyje ministrovou milovanou Telčí. Veřejnost tak často ani neví, že Jehlička ve skutečnosti na Malé Straně v klidu nespí, ale rozhoduje i o důležitých věcech. Jen to dělá v naprosté tichosti. Tak jako s výběrem generálního ředitele České filharmonie.

Předminulý týden proběhlo výběrové řízení, což je dostatečně dlouho na to, aby bylo dnes zřejmé, jak to s filharmonií a budovou Rudolfina, v níž sídlí, do budoucna bude. Jenže se to stále neví. Mnoho dní Jehličkovi trvalo vůbec potvrdit, že mu komise někoho z pěti kandidátů doporučila. V pátek konečně prohlásil, že si komise vybrala Vladimíra Darjanina, někdejšího generálního komisaře české expozice na EXPO 2005. Dostal pět hlasů z devíti. Tedy sice většinu, ale to je podle Jehličky málo: raději by osm hlasů, nebo aspoň šest, no prostě si je nejistý, tak asi radši udělá nový konkurz, možná, mohl by taky samozřejmě někoho vybrat sám, to ze zákona může, ale spíš ten nový konkurz, snad.

Zkrátka Václav Jehlička není muž činu a nad Rudolfinem stále visí řada otazníků. Pozoruhodný je přitom ten, o kterém se příliš nemluví. Rudolfinum totiž není jen Česká filharmonie, ale i Galerie Rudolfinum. Síň, která si za ta léta, kdy se o její chod stará Petr Nedoma, vydobyla na české výtvarné scéně hodně čelní pozici. Také ta podléhá generálnímu řediteli celé instituce. A soudě podle koncepcí uchazečů ve výběrovém řízení, které jsou k dispozici na internetových stránkách ministerstva, má s galerií každý adept jiné plány.

Hudební režisér Stanislav Vaněk by chtěl galerii proměnit ve Světovou galerii hudebního videoartu a hudebních klipů: „Vše bude computerizované – na úrovni moderní současnosti.“ Ředitel Pražského filharmonického sboru Richard Sporka by z doposud „mrtvé zóny“ budovy udělal stálou expozici, v níž by po vzoru madridského Prada nelákal na Goyu, ale na Dürera. Dřívější šéf filharmonie Jiří Kovář by sice pokračoval v tom, co dělá Nedoma, tedy ve výstavách především současného umění z českých i zahraničních zdrojů, ale upřednostňoval by akce, které „svými hodnotami oslovují širší okruh návštěvníků.“ Vedoucí obchodního oddělení filharmonie Martin Harold na galerii zřejmě zapomněl, takže jí ve své koncepci nevěnoval ani slovo. Jediný Darjanin síni přiznává, že má své jedinečné postavení české kunsthalle, a že by pouze zařídil, aby své jméno lépe prodávala, aby se stala „více respektovanou částí instituce.“

Viděno z Galerie Rudolfinum, pouze v Darjaninovi by Česká filharmonie z nabízených kandidátů získala vhodného šéfa. Jestli by tomu tak bylo i pro samotný orchestr, to je otázka, na niž autor těchto řádků, specializující se na výtvarné umění, nezná odpověď. Čekal by tedy, že mu na ni odpoví výběrová komise, respektive ministr kultury Václav Jehlička. Jenže ten se odpovědi i odpovědnosti vyhýbá. Čímž přiživuje dohady, podle kterých neúspěšný konkurz směřuje k tomu, aby byl na post dosazen odstupující generální ředitel Václav Riedlbauch jako „zachránce“ celé situace.

Jenže ono s tím očekáváním je to ošemetné, pro ministerstvo kultury to platí víc než pro jiné ministerstvo. Čekal by snad někdo, že úřad, jenž dělal všechno pro to, aby architekt Jan Kaplický v Praze nepostavil svou chobotnici, mu nakonec přiklepne cenu za přínos (kterou ke své cti Kaplický minulý týden odmítl)? No tak vidíte.