Lepší je zůstat

Přemýšlet v listopadové mlze nad výsledky podzimní zprávy o stavu zdejšího životního prostředí není zrovna zábava. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Ministerstvo vypočítává, co všechno se v Česku zlepšuje, ale ani dobré zprávy o čím dál čistších řekách nepřebijí fakt, že celá polovina Čechů dýchá špinavý vzduch.

Kromě nepříjemného zápachu se velká část zdejší populace musí vyrovnávat s rizikem rakoviny a zvýšeným výskytem astmatu a alergií u dětí. Důvodů je spousta. Úředníci se točí okolo toho, že zdejší frčící fabriky a elektrárny mají navzdory navzdory všem zlepšením stále ještě daleko k dokonalosti. Kus špíny má na svědomí fakt, že spousta chudších lidí na venkově se kvůli zdražení plynu a elektřiny vrací k topení uhlím. Zbytek do vzduchu posílá čím dál početnější flotila aut. Naději představuje skutečnost, že nedýchatelný vzduch, který si pamětníci spojují s koncem osmdesátých let, se během následujících deseti let, především díky odsíření elektráren, poměrně rychle pročistil.

Ano, ale pro posledně jmenovaný důvod, tedy masivní nástup aut, to zatím vůbec neplatí. Stačí se podívat na hlavní město, tedy místo, které je v ministerských papírech v červené zóně.

Pražané, kteří nepociťují nutkání každé ráno otočit klíčkem auta – a je jich dost, podle dopravních čísel dvě třetiny - jsou v dost zoufalé situaci. Člověk se skoro stydí to pořád opakovat - počet aut pod jejich okny nezadržitelně stoupá a radnice navzdory nejrůznějším řečem utrácí hodně peněz na to, aby jízda autem po městě byla co nejjednodušší – a tedy přitažlivější. Děje se tak navzdory faktu, že mnohá evropská města, která ve své době investovala do dokonalých silnic a obchvatů ještě pohádkovější peníze než Praha, nakonec stejně musela obrátit a teď věnují tuny energie na to, jak auta v ulicích redukovat – jednodušeji řečeno, jak je potlačovat na úkor méně škodlivých modelů dopravy. Zkušenosti říkají, že zdola to spíš nejde. Změny – ať už máme na mysli Londýn, Berlín, Paříž nebo Kodaň – zpravidla táhnou osvícení politici, kteří nabízejí sousedům vizi čistšího a tím i přitažlivějšího města.

Je nepříjemné, že pražského primátora město aktuálně moc nezajímá a jeho nejbližší tým je na tom až na výjimky stejně (příznačný model je radní pro dopravu Šteiner, který si během pár let na radnici dokonale osvojil umění s nikým zvenčí o dopravních perspektivách Prahy zbytečně nediskutovat).

Není samozřejmě nutné hned všechno přehánět. Změna k lepšímu je možná vždycky. Během čekání na další volby je jen třeba doufat, že místní vydrží a co nejméně z nich zvolí řešení obyvatel domů z bezprostředního okolí proslulé pražské magistrály. Část z nich před nesnesitelným hlukem, stresem a smradem postupně během pár let utekla do satelitů. Dnes už volí jinde a do svého bývalého města se den co den vrací za prací – samozřejmě autem.