Jde to i bez klecí

Otázka, zda je nutné zavírat mentálně postižené či duševně nemocné pacienty do klecových lůžek, se dočkala odpovědi. Není. Tentokrát nejde jen o tvrzení v mediální přestřelce, ale o výsledek praktické reformy ve Středočeském kraji. A to je skvělé.

Praxe zavírání pacientů, kteří jsou nebezpeční sami sobě nebo druhým do zamřížovaných postelí, byla v minulých letech kritizována mnohokrát. Nelíbila se domácím obhájcům lidských práv v čele s vládním zmocněncem, poslancům Evropského parlamentu, mezinárodním expertům na práva pacientů ani stvořitelce Harryho Pottera J.K. Rowlingové. Jak už to chodí, právě literární celebrita nakonec českou debatu o klecích odpálila s největší vervou a přiměla k popuzené obraně české praxe dokonce prezidenta Klause.

Argumenty obhájců nebyly docela bez logiky. Agresivního pacienta bude v časech zapovězených klecí nutné pacifikovat jinak, protože jen tak pobíhat po oddělení prostě nemůže. A jsou tlumící léky, polstrovaná komora nebo přikurtování k posteli skutečně humánnějším prostředkem?

Středočeský kraj, který se jako první pustil do reformy, si ale položil lepší otázku: Udělali jsme všechno pro to, aby pacienti nebyli agresivní? Klecová lůžka zakázal a investoval peníze do vzdělávání zaměstnanců ústavů. Přes dva tisíce lidí prošlo speciálním školením, aby se naučilo lepší komunikaci, péči a empatii. Jedenácti nejtěžším pacientům přidělil krajský úřad osobní asistenty. A výsledek? Podle čerstvě zveřejněné analýzy není z původních osmdesáti sedmi klecových lůžek dnes v kraji jediné, množství podávaných léků na zklidnění se přitom nezvýšilo. Rezervy se našly především ve vztahu mezi personálem a pacienty.

Středočeská reforma přinesla ještě jeden pozitivní efekt: přibylo pacientů, kteří jsou schopní jezdit za prací mimo ústavy nebo alespoň pracovat uvnitř. Takže tu máme docela dobrou ukázku toho, jak je důležité si občas namísto obligátního „proč to nejde“ položit otázku „jak to udělat“.