Jak pomoci Barmě

Junta v Barmě se nemíní vzdát a rozhodla se jít přes mrtvoly. Po týdnu nepřetržitých demonstrací, které vláda rozhání střelbou, visí ve vzduchu otázka, co může dělat a dělá svět. Američané a Evropa zareagovali rychle a podle očekávání kriticky, na barmský režim však prakticky v krátkodobém ohledu neměli vliv. Analytici upozorňují, že klíčovou roli hrají obchodní spojenci Barmy – Rusko, Indie, státy jihovýchodní Asie a hlavně Čína. To ale není pro lidi v Barmě nic záviděníhodného.

Rusko řeční o „vnitřní záležitosti“ Barmy. To je mimořádně nechutné, protože všichni přece vědí, že juntě nejde o nic jiného než udržet pro malou skupinu lidí značně nadstandardně blahobytný život. Pokud jde o Čínu, byl by skoro zázrak, kdyby barmský režim tlačila k dialogu s opozicí, jak mnozí spoléhají. Čína sice zažívá neskutečný ekonomický vzestup, hostí olympijské hry a politici ze všech koutů světa se div neplazí po zemi, jen aby čínským vůdcům zalíbili (Jiří Paroubek by mohl vyprávět). Politicky je však Čína na úrovni Barmy, nově teď zvané Myanmar. Obě země vůbec nepřipouštějí opozici. Čína ještě mnohem hůř než Barma zachází s náboženstvím. Pokud by například tibetští mniši začali demonstrovat tak, jako barmští, Čína by jejich revoltu velmi pravděpodobně rozehnala s podobnou tvrdostí, jako dnes vidíme v Barmě. Byť kvůli olympijským hrám by možná do mnichů nestřílela přímo v ulicích, ale odvezla by si je k tomu někam do ústraní.

I v jihovýchodní Asii se těžko hledá zastánce lidí v Barmě. V sousedním Thajsku, Laosu, Kambodži, Vietnamu, Indonésii ani v Singapuru nejsou autority, které by mohly někomu dávat lekce z demokracie. Jedinou takovou zemí je Indie, ta ovšem s Barmou čile obchoduje, dodává jí zbraně a snaží se uzmout kus z vlivu Číny.

Pokud selže velká politika, nezbývá než se spolehnout na tu malou. A Barma ukazuje, jak důležité jsou v politice symboly. Vůdkyně barmské opozice Aun Schan Su Ťij strávila posledních osmnáct let odříznutá od veřejného života. Ve vězení je i teď. Přesto je to ona, kdo drží demonstrace svojí morální autoritou při životě, je to ona, kdo nepřehledné vzpouře dává v očích světa srozumitelnost.

Možná není náhoda, že v zemích, kde podobné živoucí symboly nemají (Čína nebo třeba Kuba), se na významnější odpor proti totalitnímu režimu stále čeká.

Tenhle fakt je ostatně zajímavý i pro nás. V Česku zatím uběhlo málo času, aby Češi začali debatovat o roli a významu Václava Havla v odporu proti komunistům. Význam Su Ťij ale ukazuje, že i přínos Havla byl před osmnácti lety větší, než jsme si dnes ochotni připustit.