V Tallinnu otevřeli synagogu. Banální zpráva, ale leccos připomene v situaci, kdy je Estonsko jednou z front „války“ EU s Ruskem. Je to totiž první židovský svatostánek v zemi, která byla za nacismu jako jediná oficiálně vyhlášena „judenfrei“. Naproti tomu následnou sovětizaci i její transporty Estonci jako národ přežili. Od toho se odvíjí otázka, kterou si klademe i my: Spočívá dnes větší riziko v bagatelizaci nacistického, nebo komunistického teroru?

Velká škoda, že zpráva o nové synagoze se nedostala do běžných novin a nebýt internetu, člověk by se o ní nedozvěděl. Šlo přitom o velkou věc, které se účastnili estonský prezident, vrchní izraelský rabín i vicepremiér a mírový nobelista Šimon Peres.

Ještě větší škoda, že internet sice přináší stohy zpráv a informací, ale jen těžko dokáže přenést či zprostředkovat naladění ve společnosti. To je přitom kruciální. Doprovázel nynější obnovu svatostánku zájem veřejnosti? A nedoprovázela likvidaci původní tallinnské synagogy v roce 1944 podobná atmosféra zadostiučinění jako teď přesun pomníku rudoarmějcům? Nevíme. Člověk by musel být pamětníkem, očitým svědkem. Ale způsob, jakým se v baltských zemích až příliš často nakládá s hnědou minulostí včetně účasti v divizích zbraní SS, k takovým otázkám sám nabádá.

Je to škoda i pro pisatele, jenž se reflexí podobných událostí živí. Upřímně řečeno, kdyby měl jistotu, že přesun estonského pomníku rudoarmějcům je motivován jen tragickou zkušeností z let sovětské okupace a že stejně upřímně je odmítána i nacistická okupace a její symboly, články na obranu Tallinnu před imperialismem Moskvy by se mu psaly s lehčím srdcem.

Pisatel totiž ví, že i v onom nacisty okupovaném Estonsku byli vražděni Židé. Kde se vzali v zemi oficiálně vyhlášené „judenfrei“? Byli dovezeni – a za účasti místních lidí zavřeni do lágrů – z jiných zemí okupované Evropy, konkrétně na dva tisíce osob z protektorátu a Francie. Jistě, i úřady jiných evropských zemí se zapletly s nacisty, ale již nějaký čas se za to omlouvají a někdejší pachatele stíhají. Naproti tomu Estonsko tu má co dohánět navzdory tříletému členství v EU.

Ještě žije Harry Mannil, jenž v roce 1941 jako operativec estonské politické policie zatýkal Židy a komunisty následně vražděné jeho kolegy. A ještě koncem roku 2005 tehdejší státní žalobce Heino Tonismagi odmítl Mannila stíhat, neboť Estonsko coby okupovaná země prý nemůže být zatahováno do nacistických válečných zločinů.

Nejde jen o stařečky nad hrobem, kteří by stíhání uklouzli tak jako tak ze zdravotních důvodů. Jde o dnešní naladění. Estonsko zahrnulo do svého oficiálního kalendáře Den holocaustu (27. leden, výročí osvobození Osvětimi) až s velkým zpožděním za ostatní EU. Proč to odmítání? Inu proto, že žádní estonští Židé přece do Osvětimi transportováni nebyli. A je to. Jak by také mohli být transportováni, když země už byla vyhlášena „judenfrei“? V židovských vtipech se takovému myšlenkovému postupu říká chucpe (hrubě přeloženo „vychcanost“), ale podle průzkumu listu Eesti Paevaleht s touto argumentací souhlasilo 93 % respondentů.

Je to taková postmoderní móda, relativizovat vše, odmítat vše tradiční včetně tradičního rozdělení rolí a v zásadě nic proti tomu, neboť každá reflexe je nějak užitečná. Navíc dívat se na pomník, který postavil okupant – v tradiční roli osvoboditel – na paměť toho, jak s námi zatočil, není zrovna povzbuzující. I z Prahy „tank osvoboditel“ zmizel už před dlouhými lety. Upřímně řečeno, snad ani mizet nemusel, možná by stačilo, kdyby v růžovém nátěru a s vysvětlivkou nadále připomínal různé interpretace dějin. Ať tak, nebo tak, máme štěstí, že u nás role nacistického okupanta tradiční zůstává. Pohled na Estonsko nám to může osvěžit.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte