Co je nenávratně pryč

Dlouhý sen pražského výtvarníka Davida Černého se konečně zhmotňuje. V pondělí byla v bývalé nádražní budově mezi kolejemi a dálnicí na pražském Smíchově otevřena léta slibovaná MeetFactory. Továrna na umění bude v přitažlivě syrových betonových konturách nabízet stejně jako podobná místa v Berlíně, New Yorku nebo Amsterodamu prostor pro výtvarníky, hudebníky a divadelníky.

Otevírací mejdan asi nevejde do dějin místních večírků – vchodem mezi dvěma červenými automobily, pověšenými na hácích (a proslavenými už před lety coby Černého instalace „Maso“), prošlo jen pár desítek lidí, ale perspektiva je dobrá. V budově sice ještě nejde topení, ale ateliéry v patře už okupuje deset výtvarníků z celé Evropy. Dnes večer si současně starší pamětníci užijí při koncertě generačně významných skupin Garage a Jasná páka, zítra následuje sólo koncert Davida Kollera, v sobotu vystoupí zástupci zdejší hiphopové scény WWW a Supercroo.

A tak dál. Vůči programu může mít (a samozřejmě bude mít) každý spoustu výhrad, ale ostatní souřadnice jsou bez ohledu na osobní vkus skoro ideální. Prostor na periferii mezi tratí a dálnicí slibuje svobodu pro produkci jakéhokoli myslitelného hluku. Cesta do továrny trvá na kole čtvrthodinku z Václavského náměstí a pět minut pěšky z frekventované zastávky tramvajové linky na Barrandov. A hlavně: projekt má především díky mezinárodnímu úspěchu a osobnímu šarmu Davida Černého (letos v září byla v americké Severní Karolíně spuštěna jeho zatím poslední instalace, ambiciózní 14tunová pohyblivá socha) mocné příznivce i chlebodárce. Do týmu, který továrnu připravuje, patří ještě již zmíněný - a všeobecně uznávaný - hudebník David Koller (jehož žena instalovala v továrně tolik potřebný koutek pro malé děti) a úspěšná režisérka Alice Nellis. Budovu pro továrnu „půjčil“ na tři roky (s perspektivou opce na dalších sedm let) pražský magistrát – a není tajemství, že v celé věci se osobně angažoval primátor Pavel Bém. Projekt finančně podporují silné firmy, konkrétně Metrostav, PRE a známý vydavatel Sebastian Pawlovski.

Jednou z inspirací pro vznik továrny byl i bývalý špitál na kraji berlínského Kreuzbergu, známý jako kulturní centrum Bethanien. Při zkoumání tohoto fascinujícího místa, kombinujícího už skoro 30 let uhlazené kanceláře, veřejnou školku, levnou kavárnu a v jednom křídle i radikální nelegální squatt, nelze nevzpomenout na pár dobových detailů, které by neměly za úspěchem otevření pražské továrny zapadnout.

Je poněkud skličující, že pražští politici byli schopni podobný projekt jednoznačně podpořit až ve chvíli, kdy se v něm angažovala trojice mimořádně úspěšných Čechů. O Davidovi Černém už byla řeč a ani o pozici Davida Kollera nebo Alice Nellis v českém kontextu nelze pochybovat.

Problém je v tom, že Pavel Bém, jenž nyní neodolal kouzlu a nasazení pozoruhodné trojice, před pár lety de facto smetl ze země jiný experimentální prostor ve městě - sice mnohem menší a amatérštější -, ale úspěšnou a oceňovanou kulturní enklávu v jednom z městských domů v bývalé dělnické kolonii v pražských Střešovicích. A můžeme jít dál: město Praha stejně tak zlikvidovalo zajímavý (a mezinárodně aktivní) squatt Ladronka. A pár let předtím radnice Prahy 1 zavřela pražský rockový klub Bunkr, jehož zajímavá dramaturgie byla oceňována daleko za hranicemi a v polovině devadesátých let přitáhla do Prahy vedle zajímavých hudebníků třeba i štáb MTV. A poslední příklad za všechny: během devadesátých let zmizel díky zásahu pražských komunálních politiků ze světa i nejdivočejší prostor tehdejší doby – legendární prostor pod pražským Stalinem.

Lze to samozřejmě vidět i z lepší stránky: Praha je pro umělce místo, kde každý musí o své prostor na slunci tvrdě bojovat, a to místní vede k houževnatosti. Jednu věc ale nelze zpochybnit. Část oslnivé energie, kterou vyzařovala celá jedna generace v polovině devadesátých let, je nenávratně pryč.