Boj o Tatry

Obrovská smršť, která na podzim v roce 2004 vymýtila dlouhý pás smrkového lesa v podhůří Vysokých Tater, byla jen začátkem kalamity, jež ničí tento symbol slovenské národní hrdosti. Ochranáři, kteří se v posledních dnech dostali do křížku s policií a lesníky, prohrávají se státem a podnikateli svůj zápas o to, aby Tatry zůstaly divočinou.

Hned po vichřici řekl bývalý premiér Mikuláš Dzurinda, že spoušť je třeba chápat také jako „příležitost“ pro další rozvoj Tater. Ochranáři přírody zpozorněli a jali se bojovat za to, aby se alespoň v nejpřísnějších ochranných zónách národního parku netěžilo kalamitní dřevo a aby příroda dostala příležitost poradit si sama.

Vláda nelibě nesla jejich aktivity. Premiér Dzurinda mluvil o zlomyslných škůdcích dobré věci, ale přece jen si netroufl jít přímo proti ochranářům, z nichž mnozí byli jeho voliči. Tento váhavý přístup byl důvodem, proč bývalá vláda nestihla jasně rozhodnout o osudu národního parku a přenechala to vládě Roberta Fica.

Již nominace nové vlády na ministry zemědělství a životního prostředí nevěstily nic dobrého a dnes se ukazuje, že obavy ochranářů byly na místě. Nedávno byl odvolán dlouholetý šéf Tatranského národního parku Tomáš Vančura a na jeho místo nastoupil Pavol Majko, jenž vzápětí vpustil do přísně chráněné Tiché a Koprové doliny těžké stroje na odvoz dřeva.

Desítky ochranářů včetně českých kolegů se pokoušeli obrovským strojům bránit v práci, ale policie rychle zasáhla. Ministr zemědělství Miroslav Jureňa (je ve vládě za Mečiarovo HZDS) včera demonstrativně navštívil obě doliny a ochranáře označil za „placené komparsisty“, kteří nemají tušení, o co tady běží.

Oč tedy běží? Jako obvykle – o peníze. V devadesátých letech se vláda Vladimíra Mečiara chopila Tater jako svého majetku: svým věrným dala zprivatizovat prakticky za babku nejlepší hotely v Tatrách a měla velké plány do budoucnosti. Jenže novým majitelům se nechtělo investovat, část středisek navíc ovládla mafie z Popradu a tatranská centra rychle upadala.

Když nastoupila Dzurindova vláda, neměla velkou chuť dávat peníze na rozvoj Tater právě Mečiarovým lidem. Až postupem času se v Tatrách usadili i další podnikatelé a začali na Dzurindovu vládu tlačit.

Do toho přišla jako dar z nebes smršť – najednou byly peníze a důvod pro nové investice. A když se po volbách v loňském roce dostalo do vlády HZDS, hned začali jeho představitelé mluvit o zřízení nového ministerstva turismu. Kruh se uzavírá - Mečiarovým lidem už nestojí nic v cestě k jejich snu o velkém tatranském byznysu, který sní od devadesátých let.

A co slovenští ochranáři? Budou protestovat, možná někteří z nich stráví pár dnů a nocích na stromech, aby je bránili před vrčícími obludami s rypadly, ale vláda Roberta Fica si s nimi rychle poradí. Tak to bude až do té doby, než slovenští aktivisté pochopí, že jediný účinný způsob, jak chránit přírodu, je zorganizovat se do politické strany a po vzoru svých českých kolegů prorazit do parlamentu.