Bez kvót to nepůjde

Je to jako kdybyste chtěli dobře napsat těžkou písemku z matematiky, ale zapnuli si k tomu jen půlku mozku. Přesně tenhle pocit musí člověka napadnou, když mu přijde pod ruku aktuální seznam kandidátů do Poslanecké sněmovny. Z třinácti lídrovských míst jich ODS obsadí jen jednou ženou. A podobnou bilanci mají i sociální demokraté. I když si to šlo jen těžko představit, je to tedy teď v tomhle směru ještě horší než při Parlamentních volbách před třemi lety. Klíčová otázka je, co brání ženám v ODS a ČSSD prosadit se na vedoucí pozice ve straně? A co s tím lze dělat?

Vysvětlení toho, co se to v české politice děje, se nehledá snadno. Odevšad už léta znějí argumenty, že ženy nemají o politiku zájem. Jenže konkrétní příklady ukazují to, co už léta tušíme – takhle jednoduché to není. Mnohem spíš platí, že muži ucházející se o udržení v Poslanecké sněmovně vycítili, že nové – a aférami často nezatížené – kolegyně ohrožují jejich pozice. Tak třeba střední Čechy. Do kandidátkového volebního klání tam šlo v ODS 16 z 51 kandidátů a kandidátek. „Před volnou soutěží byla dána přednost neveřejné dohodě,“ řekla Respektu končící středočeská poslankyně Eva Dundáčková. Podle ni její kolegyně muži nepustili nahoru, protože „soutěžící ženy byly oproti nim přesvědčivé a zastávaly jasné názory.“

To není zdaleka ojedinělý případ. „Zafungovaly politické dohody. Muži těžko snášejí konkurentky,“ řekla před časem tomuhle časopisu poslankyně za Pardubický kraj Alena Páralová, která zažila něco podobného jako nyní Eva Dundáčková při posledních sněmovních volbách: propadla se na páté místo na kandidátce, nakonec ale díky drtivé převaze preferenčních hlasů všechny přeskočila. Podobné štěstí nicméně řada jejích kolegyň neměla a ani letos mít nebude.

Zjednodušeně řečeno, muži v ženách-političkách cítí dlouhodobě silnou konkurenci a maximálně se proti ní spojují (ačkoliv téměř na čemkoliv dalším se už tak snadno dohodnout a spojit nedokáží). Vzhledem k tomu, že politiku ovládají většinově právě muži, když se do ní rozhodnou někoho nevpustit, nemá pak téměř žádnou šanci to prolomit. Nejde nicméně jen o obavu z lepší nabídky. Ženy nepronikají do vyšších pater politiky i z jiných důvodů. „Neměla jsem čas na udržování vztahů uvnitř strany, takové to chození do hospod nebo na fotbal,“ odpověděla před časem Respektu při svém odchodu z plzeňského hejtmanství bývalá úspěšná náměstkyně tamějšího hejtmana Eva Klačíková na otázku, proč se jí v politice nepodařilo dál působit. Něco na tom bude. To, jak zdejší politika funguje, je nastaveno hodně ve prospěch mužů. Dlouhé schůze dlouho do noci, nekončící zákulisní vyjednávání, tvrdé konflikty. V zemi, kde je zároveň stále vžito, že hlavně žena by se měla starat o děti a rodinu, lze v takovéhle rytmu jen těžko konkurovat.

Muži-politici podobné argumenty často bagatelizují. „To téma je sem uměle vnášeno militantními ženskými organizacemi, pro lidi to téma není,“ říká například poslanec Marek Benda. Podle dřívějšího průzkumu CVVM považuje zastoupení žen v politice za nedostatečné téměř 60 procent českých mužů a 85 procent žen. V porovnání s počátkem devadesátých let tato čísla stále rostou, u mužů dokonce výrazněji než u žen. Proč to tedy nejde prolomit i v české politice? „Stereotypy, které ženám přisuzují role kuchařek a matek, se zatím moc nemění,“ myslí si Lenka Bennerová z ženského Fóra 50 %.

A jsme opět na začátku - co se tedy musí stát, aby se poměry změnily? Podle mnohých generových odborníků a odbornic by se v Česku měly dostat do hry kvóty povinného podílu žen na kandidátkách, tak jak je to běžné v zemích s vysokým podílem žen v politice? Právě tak se totiž v řadě západních zemí podařilo fenomén mužské politiky proměnit v inspirativnější prostředí, kde se dlouhodobě využívají obě poloviny mozku a jen jedna jeho část. Problém je že nejen muži, ale řada žen tohle řešení dlouhodobě odmítá jako pro ně „nedůstojné“. Zároveň ale nenabízí žádnou alternativu mimo povzdechu, o kolik nápadů a podnětů jsme ochuzeni, když politiku ovládnou jenom muži. Je tedy načase tenhle odmítavý přístup přehodnotit a nebo přestat naříkat. Obojí dohromady totiž žádnou změnu nepřináší.