Škola, kterou právě před 90. lety založil německý architekt Walter Gropius v německém Weimaru, je spojena s modernistickým designem. Její jméno se stalo synonymem pro čisté linky, úspornost, účelnost, originalitu předmětů denní potřeby, které – nejprve jednotlivě a potom ve velkém - navrhovali v letech 1923–1932 její studenti.
Méně se ale ví o skutečných počátcích školy a o tom, jak se původní cíl, s nímž byla v centru Weimerské „evropské republiky ducha“ zakládána, za pouhých několik let podařilo změnit v pravý opak.
Ilustrovat to může osoba jednoho ze zakladatelů Johannese Ittena (1888- 1967), švýcarského malíře, ale hlavně učitele a teoretika, který výrazně ovlivnil poválečnou uměleckou scénu. Itten byl (stejně jako původně Gropius) mystik, člověk, který v umění hledal nového Boha, absolutní hodnotu, kterou by lidstvo – zdeptané Světovou válkou – mohlo přijmout jako jednotící ideu. Ve svém hledání se obracel i do dětství: cílem jeho pedagogického přístupu bylo osvobodit v žácích to nevinné, původní, čisté. To tvůrčí a svobodné. S tím také nastoupil hned v roce 1919 do Bauhausu a prvních několik let byl jeho přístup pro školu určující. Škola se tehdy nezabývala lifestylem, ale byla jakousi laboratoří, kde studenti společně experimentovali při hledání nové umělecké (a hlavně duchovní) formy. Právě v té době také do školy nastoupili na místa profesorů Paul Klee a Wassily Kandinsky, kteří v umění stejně jako Itten spatřovali především duchovní výraz.
Jenže škola se ocitala ve stále větší finanční tísni a tlak na „výsledky“ rostl. A právě tady se začal její osud lámat. Tak vlastně skončil nejeden evropský ideál – na tržišti.
V roce 1923 byla uspořádána velká výstava studentských prací – ale ne obrazů a soch. Vystavoval se kompletně zařízený dům pro pět mladých lidí. Itten v tom roce školu opustil, byl proti tomu, aby se studenti přizpůsobovali výrobcům nábytku a honili se za výsledky. Škola měla rozvíjet vnitřní svobodu, ne ji komercí ničit.
Ale vývoj už nešlo zastavit. Jestli bylo v roce 1919 umění pro studenty Bauhausu něčím posvátným, o deset let později už se umělcům posmívali jako „přecitlivělým opicím.“ Místo ateliéru říkali „dílna“, místo architektura „stavění,“ obrazy nahradily plakáty a sochy filmy. Ve škole se také čím dál tím víc začali prosazovat komunisté. A konec už známe. Když v roce 1932 Hitler školu (která mezitím přesídlila do Berlína) zavřel a protestující studenty nechal odvážet na náklaďácích – byl už Bauhaus opravdu jenom značkou špičkového a dobře prodejného designu. Vzhledem k tomu, co v Evropě následovalo, se klade otázka: nebylo by tehdy, na počátku 20. let 20. století, důležitější najít novou formu lidské existence, než optimální tvar praktických a přitom elegantních křesílek?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].