Ať to frčí!

Už jen při čtení vzpomínek prvních lyžařů je člověku na zmrznutí. Lyžníci trávili několik hodin výstupem na horu, který byl sám o sobě nebezpečný, aby pak, na jasanových fošnách dlouhých přes dva metry sjížděli dolu, přičemž zapadali po krk do sněhu. Za pomoci tyče s hákem se pak hrabali ven, a když se jim to povedlo, zanechali za sebou „jámu, do níž by se vešla menší chalupa.“ (jak uvádí jedna žertovná vzpomínka ze začátku 20. století). V roce 1913 zahynul přímo při závodě Václav Hanč, v roce 1916 lavina málem zabila vynálezce sjezdového lyžování Matyáše Žďárského přímo při výcviku CK vojáků a tak dále a tak dále, celé dějiny lyžování jsou plné omrzlin a zlomenin.

V neděli přinesla Česká televize zprávu, že na větrné pláni nad Božím darem zakázali rozhodnutím obce jezdit snowkiterům, tedy lyžařům, kteří se nechají táhnout drakem. S odůvodněním, že to je nebezpečné a že by se mohlo něco stát, i když se zatím nic nestalo. V pondělí přišla další zpráva z lyžování, tentokrát o skutečné nehodě. V Jizerských horách na Smědavě se udělalo nevolno běžkaři. Okamžitě vyjely skútry ze dvou okolních obcí a vrtulník. Protože nemohl přistát, záchranáři vyskákali a dělali všechno pro to, aby ho zachránili. Nepovedlo se jim to, jeho srdce selhalo. Ovšem na místě bylo do pěti minut několik lidí vyškolených na záchranu v nejtěžších podmínkách.

Horská služba má ročně na podobné akce přes sto milionů korun, čtyřkolky, vrtulníky, psi a zřejmě neexistuje v Česku místo, kde by člověk zůstal bez pomoci déle než několik minut.

Hodně jevů kolem lyžování je problematických (viz Respekt 5/2009). Není důvod, aby někdo vjížděl do ostatních lyžařů na přeplněném svahu osmdesátkou a odmítal se rozhlížet. Není důvod nedat si na hlavu přilbu. Není také důvod tleskat, když provozovatelé areálů stavějí pořád rychlejší lanovky a prodávají stále více permanentek, přičemž sjezdovky se nezvětšují, takže je na nich pořád větší tlačenice.

Je ovšem také třeba říct, že lyžování je sport. Je to sport v přírodě. Je tedy rizikovější než dejme tomu chůze po schodech. Což je, i podle expertů na trávení volného času, právě ten důvod, proč ho lidé vyhledávají: sporty v přírodě jsou dnes jeden z posledních zdrojů dobrodružství. Provozují je svéprávní jedinci a další osoby jsou tu proto, aby jim pomohly, když se něco stane. „Ať to frčí“ bylo heslem jilemnických lyžníků na začátku 20. století. Totéž ale můžeme zvolat také dnes. Ať to, za dodržení rozumné bezpečnosti, frčí, protože lyžovat je riziko, stejně jako žít.