Američané objevují Evropu

Americký spisovatel Russell Shorto žije už půldruhého roku v Holandsku a nestačí se divit kvalitě holandského způsobu života. Přiznává, že nejdříve ho pronásledovalo číslo 52. Tolik procent z jeho relativně bídného holandského platu totiž spolkne stát a „nic mi tak nepřipomínalo, že jsem Američan, jako má reakce na toto číslo“. Politickým přesvědčením je spíše nalevo, ale při tak ohromném zdanění s láskou vzpomínal na Ronalda Reagana.

Jenže potom mu přišlo na účet dvakrát záhadných 410 dolarů (v eurech) se stručným vysvětlením, že jde o příspěvek na „školské potřeby“. Byl zmaten. Poté mu na účtu přibývaly další položky ve stovkách eur pod hlavičkou „kinderbijslag“. Svým stejně nechápavým americkým čtenářům pak vysvětlí: „Mám dvě dcery.“ Úžas pokračuje – na účet mu loni v květnu přišlo 4,265 dolarů jako „vakantiegeld“, tedy příspěvek na dovolenou a dodává, že v Holandsku jsou povinné čtyři týdny dovolené placené zaměstnavatelem. I jako nezaměstnaný dostanete od státu příspěvek na dovolenou, s odůvodněním, že „když nepůjdete na dovolenou, propadnete depresi a potom už si nikdy práci nenajdete“.

Poté si Shorto spočte, že zdanění v Americe vlastně není o tolik nižší, když vezmete v úvahu, že kromě 35 procent daní (to je ovšem nejvyšší daň) zaplatíte navíc 6,2 procent sociálního pojištění a k tomu přidejte „místní daně a mnohem vyšší daně z nemovitostí“. Tak se vlastně dostanete hodně blízko k holandským číslům.

Spisovatel dále provází čtenáře Alenčinou říší divů, jíž je holandské zdravotnictví, v němž je „postaráno doslova o každého“. Cituje bývalého ministra zdravotnictví Hoogervorsta, podle něhož Holanďané považují za absolutně nepřijatelné, aby „bohatší lidé měli lepší zdravotní péči než chudí“. Američanova euforie nemá konce. „V Americe jsem platil 1400 dolarů měsíčně zdravotní pojištění pro celou rodinu (bez nároku na zubaře), tady 390 dolarů včetně zubaře.“

Pokračuje dalšími zázraky sociálního státu a přichází k závěru, že tato evropská směsice státu a soukromého podnikání je prostě okouzlující. Ale aby nebylo všechno jen krásné, rozčiluje ho, že obchody jsou v noci a o víkendech zavřené, což je arogantní vůči imigrantům třeba z Pensylvánie, kde jsou obchody otevřeny 24 hodin denně.

Má to ovšem také své výhody. „O víkendu mi tady nepřijde žádný pracovní mail – na rozdíl od mých amerických editorů, kteří mě otravují kdykoli. Ale fakt, že Holanďané pracují jen v normálním pracovním čase, jim zjevně neubírá na produktivitě. Spíše naopak. Jsem vždy znovu zaskočen tím, jak klidní a čerství jsou v práci mí holandští kolegové.“

Američtí čtenáři se na závěr můžou dočíst, že podle studie UNICEF vedou holandské děti řebříček vyspělých zemí v pocitu štěstí, zatímco americké děti jsou na posledních příčkách. A cituje Geerta Maka, holandského spisovatele, že štěstí přímo souvisí se sociálním systémem. „Náš systém poskytuje více bezpečí a to způsobuje, že naše kvalita života je vyšší.“ A nejen to. Amerika je jistě zemí svobody. Ale Holanďan Mak si myslí, že „my jsme svobodnější“.

Jistě, kdyby se spisovatel Shorto ocitl v Česku, asi by tak nadšenou reportáž nenapsal. Ale Holandsko je Evropa, a Evropa, to jsme i my. A zdá se, že mnozí Američané nám Evropanům začínají opravdu závidět. Alespoň jakás útěcha v tomto truchlivém krizovém čase.