Britský týdeník The Economist upozorňuje, že obrázek drtivého nástupu protievropských stran není tak jednoznačný, jak se může zdát. Hlavní strany mají stále v parlamentu převahu a v Itálii posílila demokratická strana. V Nizozemsku dostal Wilders výprask a špatně to pro nacionalisty dopadlo i ve Finsku. Přesto je jisté, že se krajina evropské politiky zásadně mění. Zatímco až dosud se hlavní politické proudy lámaly na schématu pravice - levice, teď je nejdůležitějším sporem střet proevropského a antievropského bloku.
The Economist nicméně upozorňuje, že skeptici jsou roztříštění a není příliš představitelné, že by se mezi sebou dokázali domluvit. Lídr britského UKIP odmítá spolupracovat s francouzskou Marine Le Penovou kvůli jejímu rasismu a v Nizozemí zkrachoval Geert Wilders minimálně částečně právě proto, že si spolupráci s kontroverzní francouzskou političkou představit dokázal. Dánská lidová strana se od Le Penové také distancovala a umí si zase představit spolupráci s britskými konzervativci (s nimiž je v jednom klubu také zbytek české ODS).
Reakcí většinové Evropy tak bude snaha vytvořit solidní blok středu a dohodnout se na předsedovi Evropské komise. To nemusí být úplně jednoduché: Jean-Claude Juncker si na místo dělá nárok na základě vítězství pravice; jeho soupeř Martin Schulz ale tvrdí, že to bude právě on, kdo bude schopen lépe vyjednat koalici. Proti Junckerovi navíc stojí postoj některých evropských skepticky naladěných lídrů, především britského premiéra Davida Camerona a jeho maďarského kolegy Viktora Orbána.
V deníku Financial Times Gideon Rachman tvrdí, že největším nebezpečím evropských voleb není následná hysterická reakce na jejich výsledky, ale naopak pocit, že se vlastně nic hrozného neděje. Je totiž možné, že politici si situaci zase nějak zdůvodní, mávnou rukou a budou pokračovat, jako by se nechumelilo. Nakonec v evropském parlamentu mají stále převahu tradiční strany, protievropští extrémisté všech barev sebrali “pouze” 25 procent hlasů. Evropa má za sebou hlubokou recesi, která se nakonec nějak projevit musela, a nějaké to zemětřesení se tedy dalo očekávat.
Strany, o kterých se píše nejvíce - tedy britský UKIP a francouzská Národní fronta Marine Le Penové - nemají ani velkou šanci prosadit se v domácích volbách, takže ke skutečnému zemětřesení, jež by mohlo rozbourat evropskou konstrukci, je zatím proklatě daleko. Kromě toho se spíše než o koherentní proud jedná o pytel blech, které se neumí dohodnout na ničem, ani sami mezi sebou.
Rachman ovšem upozorňuje, že podlehnout takovému pocitu by bylo velmi riskantní - a zároveň pro Evropu typické. Stačí si vzpomenout na rok 2005, kdy Francie a Nizozemí odmítly v referendech návrh Evropské ústavy jen proto, aby do značné míry tentýž dokument evropští politici přebalili a protlačili pod názvem Lisabonská smlouva i bez referend.
Britský komentátor upozorňuje, že vzpoura voličů se nejčastěji týká ekonomiky a příliš velké prostupnosti hranic. Tedy témat, jež tradičně spadají mezi nejdůležitější vládní kompetence, ovšem které národní vlády se zavedením eura a vstupu do schengenského prostoru do značné míry ztratily. EU se teď musí pokusit najít způsob, jak nad oběma oblastmi obnovit nějakou míru národní demokratické kontroly, pokud je tedy něco takového ještě vůbec možné.
V Británie v každém případě David Cameron navrhuje ukončení “turismu za sociálními dávkami”, zatímco ve Francii bývalý prezident Sarkozy dokonce sní o zrušení Schengenu v jeho dnešní podobě. Pokud jde o ekonomické politiky, EU by se teď podle komentátora rozhodně měla zdržet jakéhokoliv dalšího posilování dohledu nad národními rozpočty.
Rachman se ovšem evidentně obává, že k ničemu podobném na nadcházející schůzce evropských lídrů v Bruselu nedojde a hlavním bodem programu bude zákulisní dohadování o obsazení nejvyšších evropských funkcí. “Pokud se evropští lídři pustí touto cestou,” píše komentátor Financial Times, “zaslouží si všechno zlé, co na ně čeká už v příštích volbách”.
Zpravodajský server SpiegelOnline, internetová verze nejznámějšího německého týdeníku, se zaměřuje právě na začínající vyjednávání o příštím nejvyšším úředníkovi EU. „Skutečná moc se projevuje tím, že vůbec není třeba ji ukazovat,“ píší autoři, když popisují mlčení Angely Merkelové, která se po vyhlášení výsledků evropských voleb nevyjadřovala k ničemu, a přesto její jméno padalo ve většině bruselských debat.
Ani vítěz voleb, šéf evropských lidovců Jean-Claude Juncker, ani hlavní kandidát sociálních demokratů Martin Schulz totiž nemají v příštím Evropském parlamentu jasnou většinu. Je proto dost pravděpodobné, že příští prezident Evropské unie vzejde z vyjednávání hlav národních vlád, kde bude tón udávat německá kancléřka. Bude muset brát ohled na názor britského premiéra Camerona, který už dal jasně najevo nesouhlas se jmenováním euro-federalisty Junckera. „Jeho jmenování by teď v Londýně vnímali jako osobní útok a znovu by se tím vyostřila britská debata o členství v Unii,“ píše SpiegelOnline s tím, že se Merkelová bude chtít vyhnout tomu, aby Unie v této chvíli na Brity působila jako arogantní těleso, které nebere žádný ohled na názor britského předsedy vlády.
Mnohem méně stresu si s pokerem o budoucího prezidenta Evropské komise dělají Švýcaři; prestižní deník Neue Zürcher Zeitung namísto toho nejvíce energie věnuje na analýze výsledků evropských voleb v každé zemi zvlášť. Z celkového přehledu je zřejmé, že protievropští populisté zdaleka neposílili všude. Zajímavý je příklad Itálie, země, která byla krizí eura postižena vedle Portugalska, Řecka, Irska a Španělska nejvíce. Ve volbách s cca 40 procenty hlasů výrazně uspěla středolevicová Demokratická strana premiéra Renziho, naopak neuspělo hnutí komika Beppe Grilla ani Forza Italia magnáta Silvia Berlusconiho.
Tenhle klid naopak nesdílí autor článku s titulkem Velké zemětřesení, který vyšel na webu deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Euroskeptici sice neposílili všude, ale uspěli ve třech ze čtyř největších zemí EU (řadí sem navzdory výše zmíněnému úspěchu Renziho i Itálii, kde komik Grillo a Liga severu získali společně třicet procent hlasů). „Vztek na elity je v některých zemích vysloveně cítit,“ píše FAZ.net.
„Více Evropy? Tenhle slogan asi uslyšíme méně než v minulosti. Je to logický důsledek euroskepse, která ohrožuje etablované a proevropské strany více než kdykoli dříve v minulosti. Posílení populistů a extremistů možná povede k tomu, že Evropský parlament bude mít menší vliv, bez ohledu na formální posílení jeho pravomocí… Hrozí nová éra nejistoty. Doufejme, že výsledkem zemětřesení bude to, že si politici lépe uvědomí, co má zůstat věcí členských států a co má Unie dělat společně,“ píše Klaus- Dieter Frankenberger, ale konkrétněji už tohle nové rozdělení pravomocí nerozvádí.
Levicový deník „die tageszeitung“ si všímá rozdílu mezi Německem a zbytkem Evropy. Zatímco berlínské sekretariáty zavedených stran jsou den po volbách vcelku spokojené, většině Evropy se hroutí zavedený stranický systém a posilují protisystémové strany. „Evropa se z této pasti může dostat, jen když začnou o výsledku voleb více přemýšlet i Němci. Jinak se s politikou stane to samé, co pozorujeme ve vývoji evropských ekonomik. Kontinent se začne rozbíhat do různých stran: na jedné straně je dobře naladěné Německo, na druhé mizerně naladěný zbytek,“ píše Michael Braun a vyzývá tak berlínskou vládu k politice, která bude více myslet na veřejné mínění jinde v Evropě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
