Obchodní jednání nad Temží

„Podobně jako svého času král Karel II. umírá hospodářská konference v hanebný okamžik,“ postěžoval si The Economist roku 1933 v poločase impozantního, a dnes už můžeme říci bezvýsledného, londýnského shromáždění světových velmocí, které mělo zabránit šíření protekcionismu na hlubokém dně velké hospodářské krize. Konference trvala déle než měsíc a čím víc se protahovala, tím víc dolar klesal a emoce stoupaly.

Až se představitelé zemí G 20 příští měsíc sejdou v Londýně k jednání o nejhorší hospodářské krizi od 30. let 20. století, přinejmenším nehrozí nebezpečí nekonečné váhavosti. Stanovili si totiž, že to, co se jejich předchůdcům nepodařilo během mnoha týdnů, oni zvládnou za jediný den, a sice 2. dubna: vypořádat se s krizí a zvážit revizi finančních pravidel.

Je možné, že se ministři financí a guvernéři centrálních bank zemí G 20, kteří o tomto víkendu v Londýně zasednou k přípravnému jednání, pokusí zmenšit obecná očekávání. A ještě naléhavěji je zapotřebí, aby napravili trapnou transatlantickou nejednotnost, která nastala v době blížícího se zasedání.

Napětí se projevilo na setkání evropských ministrů financí ve dnech 9. a 10. března. Ministři ostře zareagovali na výzvu ekonomického poradce Bílého domu Lawrence Summerse, aby se celá G 20 zaměřila na posilování globální poptávky. Podobné výzvy „se nám nezamlouvají“, ohradil se lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, který zasedání předsedal.

K harmonii patrně nepřispělo ani to, že se prý nejvýše postavený britský státní úředník nechal slyšet, že kvůli nedostatečnému personálnímu zabezpečení na ministerstvu financí Baracka Obamy, které má za sebou teprve dva měsíce, jsou přípravy na summit „neuvěřitelně náročné“. (Americký ministr financí Tim Geithner toto tvrzení zpochybňuje.)

Ve skutečnosti se ovšem zdálo, že toto pnutí je spíše příznakem začátku vyjednávání než nějaké katastrofální roztržky. Zasedání G 20 se má soustředit na tři obecnější oblasti: řešení krize fiskálními a monetárními nástroji a stimulací bank k poskytování úvěrů; střednědobé reformy regulačních opatření; a posilování multilaterálních orgánů, kupříkladu MMF, aby dokázaly poskytovat zásadnější pomoc krizí stiženým rozvojovým zemím.

Priority má každý jiné

Amerika má dojem, že její partneři dostatečně nestimulují poptávku. Američané by rádi, aby se všichni zavázali k fiskálním pobídkám odpovídajícím dvěma procentům celosvětového HDP za letošní a příští rok a aby dodržování tohoto závazku sledoval MMF. Některé země by také byly rády, kdyby Evropská centrální banka lépe využívala svého monetárního arzenálu, podobně jako to udělal Fed a Bank of England. Amerika skutečně pro stimulaci růstu udělala mnoho.

Nicméně MMF konstatuje, že vezmou-li se v úvahu automatické stabilizátory jako například sociální transfery nezaměstnaným, z hlediska fiskálních opatření nezaostává Německo za Amerikou tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. A právě Německo se domnívá, že jeho výdajový balíček je dostatečně velký, a navíc žádá rychlý návrat k vyváženým rozpočtům, jakmile krize pomine.

Ve fiskální politice tedy transatlantické neshody vyvstaly, ale co se týče regulačních opatření, tam zas tak dramatické nejsou. Německo a Francie se už dlouho snaží přesvědčit Ameriku a Británii, aby zavedly regulaci hedgeových fondů, protože ty jsou soustředěny ve finančním centru New Yorku a Londýna. Amerika je nyní připravena odsouhlasit regulaci těch hedgeových fondů, které jsou významné pro celý systém.

Celý text vyjde v pondělním vydání týdeníku Respekt.