Mašínové – vnitřní svár a katarze

Patřím mezi zjevnou menšinu sekulárně založeného národa, která se otevřeně hlásí ke křesťanství a jeho hierarchii mravních hodnot. Nezabiješ - jeden ze stěžejních bodů desatera přikázání, byť zní tak jednoznačně, představuje dilema, s nímž se věřící člověk ve své mysli nutně musí potýkat, a to bez valné naděje, že dosáhne kýženého resultátu. Dobrá, nezabiješ!

Nezabiješ svého bližního - členy rodiny, přítele, souseda, neznámé lidi na ulici atd. Co ale uděláš, až tě někdo bude bezprostředně ohrožovat na životě? Skloníš pokorně hlavu a budeš očekávat smrtící úder? A což agresoři v měřítku celých národů, podněcovaní k útokům nezodpovědnými uzurpátory moci? Musíme trpně čekat - proto, že jsme křesťané a bezvýhradně se přidržujeme základního křesťanského mravního kodexu - na kulky z jejich zbraní či v „lepším“ případě na odvlečení do věznic a koncentračních táborů?

Anebo se zlu postavíme a - ač neradi - i my budeme bojovat na život a na smrt? Kde v tu chvíli zůstalo jedno z oněch deseti přikázání? Nabízí se odpověď, že v mezích toho lidského uvažování, kterému je jakákoliv agrese cizí, ale jde-li o ohrožení vlastní existence nebo životů bližních striktní biblický příkaz ustupuje do pozadí; za daných okolností se nemusí jevit jako závazný.

Právě tento postoj - nechceme-li případ bratří Mašínů a jejich společníků hned z kraje uzavřít, a to spíše v jejich neprospěch - umožňuje dobrat se vlastního na jiných myšlenkových proudech co možná nezávislého závěru. I když, jak už bylo řečeno na začátku, nikoliv bez autorova stoprocentního překonání naznačeného sváru daného respektem k zákonodárci nejvyššímu.

Bratři Mašínové a spol. zabíjeli, o tom není pochyb. Ovšem, vycházíme-li z předchozího stanoviska, zbraň volili především proto, že ta byla tehdy vůči rozpoutanému teroru upevňující se komunistické moci adekvátním prostředkem.V reakci na popravy nevinných obětí politických procesů, na štvanice proti celým společenským vrstvám - na jejich ožebračování, umlčování, fyzické a duchovní znásilňování - synové legendárního plukovníka Mašína, statečného bojovníka proti fašismu, vyhlásili komunistickému režimu válku, stejně jako on ji vyhlásil doktrínou tzv. třídního boje nemalé části vlastního národa. …

Tři dramatické události, tři zmařené lidské životy. Kdo je měl na svědomí? Především režim jedné strany, která si se vší brutalitou přisvojovala "vedoucí úlohu" při rozhodování o bytí, či nebytí jednotlivců i celých skupin obyvatelstva. Mělo by proto být naší národní chloubou, že navzdory tísnivým okolnostem se našli odvážlivci, kteří tupě nesklonili hlavy a  útlaku se postavili s nasazením vlastních životů.

Je přitom pozoruhodné, jak i některé nelevicově smýšlející osoby roní nad "obětmi" bratří Mašínů slzy, aniž by stejnou měrou litovaly ztrát životů "tátů od rodin", kteří v uniformách protektorátních policajtů či jako kolaborující civilisté zahynuli při četných partyzánských akcích během druhé světové války. A že se partyzáni s lidmi, kteří se zapletli s Němci, nijak nepárali; nebrat zajatce bylo takřka samozřejmostí.

Není proto absurdní, že v jednom případě se odbojářům dostává dodnes úcty a pochvaly, v druhém pak odsouzení či alespoň chladného odstupu?! Jaký je z hlediska humanity rozdíl mezi režimy, z nichž jeden je násilně dosazen německými fašisty a druhý /pravda, neskonale rafinovaněji/ sovětským impériem. Oba přece sloužily světovládným záměrům cizích mocností, oba - přes jisté rozdílnosti - připravovaly lidi o svobodu a mnohdy i o život. Že tomu bylo v rámci světové války a poté "jen" války studené není svými dopady podstatné.

Vždy se jednalo o naprosto bezohledné a kruté represe, namířené nejen proti politické opozici, ale i proti početným vrstvám obyvatelstva, které se "provinilo" tu rasovou méněcenností, tu zase nesprávným třídním původem.

V mém exempláři knihy Oty RambouskaJenom ne strach je možné si přečíst řádky vlastnoručně tam vepsané Milanem Paumerem: "Proti zlu se musí bojovat za každých okolností a všemi možnými prostředky." (On-line rozhovor s Milanem Paumerem čtěte ZDE) A to bratři Mašínové se svými přáteli s plnou odpovědností činili. Jak už jsme si řekli, ne se záměrem zabíjet /třebaže esenbáci oddaně sloužící kruté moci byli pro skupinu jasnými nepřáteli/, ale poškozovat a oslabovat násilnický režim hospodářsky a ideově politicky. Že v tomto boji, který se časem vynuceně přenesl na území východního Německa, přibývali mrtví a zranění /na obou stranách/ není v daném kontextu zase až tak nepochopitelnou skutečností.

Proto - nikoliv s potěšením a lehce, přesto však /v předem vymezeném myšlenkovém koridoru/ jednoznačně dospívám ke konstatování, že ozbrojený odpor poděbradské odbojové skupiny byl s přihlédnutím k situaci v první polovině 50. let přiměřený rozpoutanému teroru.

Zaslouží si tudíž ocenění, ne znevažování, ostouzení a zkreslování, jak jsme toho, žel, až po současnost svědky. Ostatně zdá se, že opovrhování osobní statečností a hrdinstvím výjimečných jedinců se v naší zemi stalo již dávno ostudnou tradicí, což nepochybně souvisí s komunistickým výkladem dějin.

Víc než bolestně to na vlastní kůži pocítili zejména bojovníci ze západní, ale i východní fronty druhé světové války, ba ušetřeni nezůstali ani legionáři z války předchozí. Proč by tedy neměli být zneuctěni a soustavně pomlouváni i příslušníci třetího odboje - bratři Mašínové a jejich druzi. Vždyť zvyk je železná košile a změnit myšlení mozků vymývaných po dlouhá desetiletí zuřivou a nenávistnou propagandou je tak těžké.

(redakčně kráceno)

Autor je publicistou a spisovatelem.