Být učitel a gay je pořád problém

„Po těch čtyřech letech už je to klidnější, první rok jsem šílel,“ říká Czeslaw Walek, ředitel gay a lesbického festivalu Prague Pride, který probíhá tenhle týden a vyvrcholí sobotním průvodem českou metropolí. V jeho organizačním štábu je rušno, letos se připravuje 117 akcí. Během rozhovoru se k bývalému náměstkovi ministra pro lidská práva přidá ještě kolegyně Kateřina Saparová.

Kterou část letošního programu byste osobně doporučil?
Pro mě osobně je vrcholem výstava Maiky Elan, která vyhrála v roce 2013 World Press Photo za sérii The Pink Choice. Fotí život vietnamských gayů a leseb. Každý rok děláme velkoformátové výstavy, zatím to vždycky bylo na piazzettě Národního divadla, letos poprvé na Václavském náměstí. Tak doufám, že je nikdo nezničí. Ve středu máme na programu Pride Voices – něco jako TED talks. Přivedli jsme osm lidí z celého světa, kteří budou mít svoji patnáctiminutovku. Částečně jsou to aktivisté, částečně umělci a částečně byznysmeni.

O čem budou mluvit?
Třeba mladý kluk z Ukrajiny je z Amnesty International; když jsme se bavili o tom, o čem bude mluvit, říkal, že o Majdanu. LGBT lidé se zapojili do tamních protestů a teď se to obrací proti nim. Byli na „Majdanu“ a dlouho přemýšleli, že vytáhnou i duhovou vlajku, ale Kličko je přesvědčil, ať to nedělají. Teď, když je primátorem, chtěli dělat svou Pride - a on ne že by jim to zakázal, ale údajně z bezpečnostních důvodů ji nepovolil.

Zřejmě nechtěl naštvat pravicové nacionalisty.
Možná, nevím přesně. Tenhle host ukazuje, o co nám šlo – vybrat do Pride Voices lidi, kteří jsou aktuální, ale zároveň mají hlubokou osobní story. Další je třeba Ruska Olja, která zase bude mluvit o Putinových diskriminačních zákonech. Ale přijde i americký byznysmen, kterému je šedesát a říkal, že před dvaceti třiceti lety si nedovedl představit, že si vezme svého partnera.

Většina lidí si festival spojuje jen se sobotním pochodem centrem Prahy…
Ten asi bude jako obvykle jako jediný v médiích, což je vlastně dobře protože jinak se o této tématice nepíše skoro vůbec. Ale v rámci programu je každý den něco zajímavého. My nicméně organizujeme jen asi pětinu, zbytek dělají jiné organizace. Letos má třeba hodně akcí kolem LGBT v Československu historik Honza Seidl. Vydal knížku a dělá takové „guided tours“ - jmenuje se to Buzince našich bab a dědů. Když jsme ji před dvěma roky udělali na Prague Pride poprvé, bylo na prohlídce tři sta lidí, skoro průvod. Takže je pořád rozšiřujeme a letos poprvé budou i v angličtině.

V porovnání s Východem jsou Češi k sexuálním menšinám tolerantnější. Co je ale u nás z vašeho pohledu nejhorší?
Nejhorší je to se šikanou ve škole, podle průzkumu ji zažilo přes osmdesát procent lidí. A potom zaostáváme v míře coming out na pracovišti. Podle výzkumu se kolem sedmdesáti procent LGBT lidí „nevyautuje“ úplně; většina to řekne jen nejbližšímu okolí.

Nedávno spáchal sebevraždu dospívající synovec moderátorky Ester Janečkové – pravděpodobně kvůli své homosexuální orientaci. Svědčí to o obecnějším problému?
V jeho případě se pravděpodobně sešlo víc vlivů, byl nesmírně citlivý, rodina je věřící. Určitě to ukazuje, že coming out je v tomhle věku v našem prostředí stále náročný. V Česku máme ale problém s šikanou ve školách obecně, není to jen se sexuální orientací. Jeho smrt nás šokovala, chystáme teď takovou linku bezpečí pro dospívající v podobné situaci. Bude to spíš webová poradna než non stop linka, taková poradna „peer-to-peer“. Děti by měly mít možnost si promluvit, byť třeba virtuálně, s vysokoškoláky; s lidmi, kteří jsou podobně staří a už mají coming out za sebou. Ta sebevraždy a problémy ve školách v poslední době mohou být souhrou nešťastných náhod, ale na druhou stranu nevíme, kolik dětí takto trpí.

V Česku už osm let existuje možnost registrovaného partnerství, mnohé západní země jdou ale dál a umožňují gayům a lesbám uzavírat regulérní sňatky. Jaký je v tom pro vás rozdíl?
Lidé si myslí, že registrované partnerství a manželství je vlastně totéž, že se to jen jinak jmenuje. Ale v zákonné úpravě je hodně rozdílů. Ony jsou to spíš takové drobnosti, ale když se na ně podíváte v soupisu, jsou zarážející. Asi nejzásadnější je, že pozůstalý registrovaný partner nemá právo na vdovský důchod. Také v majetkových věcech stále registrované partnerství moc práv nedává. Nebo nemůžete registrované partnerství uzavřít na všech místech jako manželství, na všech úřadech a matrikách. Je to pouze čtrnáct úřadů v celé republice.

Nemůžete se také registrovat před konzulárním úřadem v zahraničí, nemůžete uzavřít církevní sňatek, ani kdyby to té církvi nevadilo. I když si třeba představím, že by s tím nějací evangelíci mohli přestat mít problém, nebude to mít právní váhu. Potom jsou tam věci, které se týkají osvojení dítěte. O možnosti osvojení se teď jedná. Já si myslím, že bychom pak brzy měli chtít manželství, je to další logický krok. CVVM teď dělala průzkum a kolem čtyřiceti osmi procent lidí řeklo, že by jim ty sňatky nevadily, takže veřejnou podporu bychom měli.

Co se u nás ve vztahu k LGBT v posledních letech zlepšilo?
Czeslaw: Z mého pohledu je atmosféra v Praze dnes docela svobodná. Víc a víc vidím kluky nebo holky po Praze chodit za ruku, nikdo nemá stres, nebojí se. Což jsem na začátku roku dva tisíce nebo i v polovině minulého desetiletí tak moc neviděl. Lidé jsou stále víc otevření. Otázka je, jak je to mimo Prahu. Lidé říkají, že tam taková svoboda ještě není.

Kateřina: Souhlasím, že atmosféra u nás asi lepší je. Ještě před čtyřmi lety jsem třeba zažila, že lidé měli hlasité poznámky na to, když jsem si s holkou dala pusu v tramvaji. Byli schopni to nahlas komentovat a jednou na mě s mou přítelkyní dokonce někdo zaútočil v noční tramvaji na Petřiny. Urážel nás a pak na nás plivnul. Ve voze bylo asi osm lidí, ale všichni ostatní dělali, že si čtou. Cítila jsem se tehdy hrozně.

Stěhují se tedy gayové a lesby víc do Prahy? Je to trend?
Czeslaw: Ano, hodně; Jednak se stěhují proto, aby měli klid, ale také tu je infrastruktura a komunita; lépe si hledáte partnera, jsou tu kluby, restaurace. Pro gaye a lesbu je jednodušší žít v Praze.

Kateřina: Kamarádka mi vyprávěla, že se její spolužák ze základky se rozhodl „vyautovat“ někde na jižní Moravě a jeho první reakce byla, že bude muset odejít do Prahy. Pracoval ještě navíc jako pedagog, a předpokládal, že u téhle práce nebude moci zůstat. Takže to řekne rodičům a začne si hledat práci v Praze.

Jsou tedy prostředí, kde je coming out obtížnější, protože okolí má pocit, že to není slučitelné s prací?
Kateřina: Rozhodně jsou to učitelé, kde bohužel funguje „propojení“ homosexuálů s pedofily. Lidé mají stále zafixováno, že „teplouš“ je na chlapečky. Týká se to ale i holek, které učí. Jedna moje známá učitelka měla třeba fotky z výletu, na kterých vydávala svého kamaráda za partnera, aby měla klid.

To svědčí o docela hlubokých předsudcích.
Kateřina: My jsme loni dělali výstavu o coming outu v různých prostředích. Měli jsme tam kluka z Plzně, který učil na škole. Projekt spočíval v tom, že se člověk vždycky vyfotí s lidmi ze svého pracovního prostředí, v němž se „vyautoval“. Tenhle učitel se tedy chtěl vyfotit se svými žáky, kteří o jeho orientaci všichni vědí. Věděla to i ředitelka školy. On ale stejně chtěl její souhlas, protože se jednalo o výstavu. A ona mu napsala hezký email, bylo vidět, že mají velmi dobrý vztah. Ovšem v podstatě mu řekla, že by byla raději, kdyby to nedělal, že jsou soukromá škola, která má dva majitele. A že ona není proti, ale neví, jak by to vzal ten druhý a jak by reagovali rodiče. Že potřebují, aby tam děti chodily.

Czeslaw: Druhým prostředím, které je těžké pro coming out, jsou taková ta typicky chlapská zaměstnání - policie, armáda a podobně, kde se to kluci taky tají.

Kateřina: To ano. Ještě absurdnější situace je ale i s ženami, kterých je třeba u policie spousta a hodně z nich jsou lesby. Mezi sebou to tak nějak vědí, ale jejich mužští kolegové mají hodně homofobní řeči v práci, takže coming out nepřichází.

Žádné otevřené gay a lesby nenajdeme ani v politice, přitom o některých gayích se obecně ví.
Czeslaw: Česká republika je obecně apatická vůči sexuálním choutkám, ať už heterosexuálním nebo homosexuálním. My tady neřešíme, že si tady skoro každý premiér vzal novou ženu a každý druhý poslanec má asi milenku. Společnost to neřeší a netrestá ty politiky.

Z toho by logicky vyplývalo, že u nás není problém pro politika se „vyautovat“.
Czeslaw: Podle mě necítí, že to voliči potřebují vědět, že jim to musí říkat.

Ale to utajování musí být nějakým způsobem stresující.
Kateřina: Myslím, že to je alibistické říkat, proč by se měl někdo „vyautovat“, když do toho nikomu nic není. Takhle to nefunguje. Kdo coming out neudělá, stejně musí nějakým způsobem mlžit. Mně připadá zarážející, že se u nás moc „neautují“ nejen politici, ale ani lidé v šoubyznysu. Dokonce i ve sportu jich je málo.

Czeslaw: Ano, od časů Navrátilové sportovců moc nepřibylo. Ona se paradoxně „vyautovala“ skoro jako první sportovkyně na světě. Teď aktuálně o žádném sportovci nevím.

O situaci LGBT v Česku pojednává komentář Duha nad Prahou v novém Respektu 33/2014