A najednou zmizel
Pohřešovaných lidí přibývá a jejich blízcí prožívají mučivé chvíle. Záhadná zmizení, která policie nedokáže objasnit, pro ně představují celoživotní trauma.
Bílý, štuky ozdobený dům obklopený vzrostlými smrky vypadá na první pohled idylicky, ale zdání klame. Jeho obyvatelé sem do krásné krajiny s rybníkem, kam občas zaletí ledňáček, odešli vlastně zapomenout. Před téměř jedenácti lety se totiž ztratil jejich devítiletý syn Jan Nejedlý a už se nikdy nenašel.
Rodin s podobným osudem žije v Česku několik desítek. Zatím se s ním vyrovnávají osaměle, nicméně o jejich příběh a o lék na jejich trauma roste zájem. Každý si totiž dokáže představit sám sebe v podobné situaci a každý cítí tu strašidelnou bezmoc otázky: Jak vlastně může zmizet člověk za bílého dne uprostřed našeho bezpečného, civilizovaného světa?
Pohřešován a na útěku
Čas od času je vidět na sloupech, u vchodu do metra, na zastávkách městské dopravy či výlohách obchodů vylepený letáček se zoufalou výzvou: hledá se ztracené dítě či jeho matka nebo i dospělý muž. Každý rok řeší policie na tisíce náhlých zmizení či útěků. Pátrání je většinou úspěšné a pohřešované se podaří najít a vrátit je zpět k jejich blízkým či do příslušných institucí. Policie je může objevit vyčerpané, promrzlé či raněné, v nejhorším případě mrtvé jako oběti nějaké fatální nešťastné náhody či násilných trestných činů. Jen případy pohřešovaných dětí se v minulém roce počítají na téměř osm tisíc sedm set a jejich počet rok od roku stoupá: ještě před sedmi lety jich bylo o tři tisíce méně. Jejich nejčastějším důvodem jsou problémy ve škole a v rodině, nejvíc dětí prchá z výchovných ústavů.
Lidé odcházejí z domova, protože právě prožívají deprese či trpí duševní poruchou, jiní utíkají před dluhy, kvůli alkoholu či drogám. Někteří lidé mají potíže se zákonem, jsou však známy i případy dobrovolného odchodu bez rozloučení pod vlivem nějaké náboženské sekty či jako totální změna identity a začátek nového života. Náhlé zmizení se týká ale i starých a nemocných, kteří se hůře orientují, nemohou najít cestu domů a prostě se ztratí.
„Je to takový malý obrázek doby a společnosti,“ říká Marie Načeradcová, která má na pražském policejním prezidiu komunikaci o problémech s pohřešovanými lidmi na starost. Jenže dozvědět se od ní přesnější informace nelze: k tématu neexistují žádné sociologické studie, k dispozici nejsou ani žádná přesná čísla, kolik se dlouhodobě pohřešuje dospělých, starých lidí a malých dětí. Neexistuje ani žádná analýza, jestli případy spolu nějak souvisí a znamenají nějaký znepokojivý společenský trend, či zda jde jen – jak policisté rádi říkají – o jakousi „daň moderního světa“. Přesná čísla nelze od policie získat ani v případech, kdy se veškeré pátrání ukázalo jako marné.
„Odhadem můžeme mluvit o desítkách,“ říká Marie Načeradcová o lidech, kteří zmizeli bez vysvětlení a beze stopy a jejichž příběhy jsou dodnes obestřeny opravdovou záhadou. Třeba když se před šestnácti lety vracel penzista Emil Klimpl dva dny po Vánocích od své dcery v České Skalici domů do Pardubic. Nastoupil do vlaku a dcera mu ještě naposledy zamávala na rozloučenou. Už ho nikdo nespatřil a jeho tělo se také nikdy nenašlo.
Nebo účastnice soutěže Miss České republiky devatenáctiletá Daniela Kýrová se spolužáky oslavovala v roce 1996 úspěšné maturitní písemky v příjemném prostředí Karlova mostu, kolem jedenácté večer si údajně odskočila vyhledat záchod. Pod barokní sousoší ani domů se už nikdy nevrátila. Podobný je i osud Jana Nejedlého z Podolí.
Ohroženi navždy
Před mohutnou budovou panuje ticho a klid, za prosklenými dveřmi je vidět jen nástěnka se sportovními diplomy, pár dětských kreseb a malíři na štaflích při každoroční údržbě. „Už je to strašně dávno. Ještě před pěti lety tady visela jeho fotografie, ale dnes už si na něj jen těžko někdo vzpomene,“ říká muž v letním khaki obleku, ředitel René Čermák.
Jsme v základní škole s rozšířenou výukou jazyků v Jeremenkově ulici v Praze-Podolí, sem před víc než deseti lety chodil Jan Nejedlý do třetí třídy. Známky měl sice průměrné, zato se uměl smát, byl kamarádský a ochotný ke kdejaké lotrovině. Jednu lednovou sobotu před skoro jedenácti lety se však nevrátil domů z procházky a od té doby už ho nikdo nikdy nespatřil: po malém chlapci se jakoby slehla zem.
„Byl to takový hezký blonďatý kluk a měl hezké vystupování. Vždycky když letí policejní vrtulník, tak si na něj vzpomenu. Je to prostě záhada. Od té doby si vnučka nemůže dojít sama před dům ani pro trávu pro křečka,“ říká paní s nákupní taškou nedaleko podolské školy. Na malého Honzíka si pamatují i v místním papírnictví. „Kdysi jsem ho jako bývalá učitelka učila v mateřské školce,“ povzdychne si jednašedesátiletá Gabriela Vachová za pultem. „Mám čtyři vnoučata a bojím se pořád. Vždycky myslím na to, aby se všichni pořádku vrátili domů.“
Podobné pocity má i další z místních starousedlic, knižní redaktorka Bohdana Hyťhová: „Mám stejně staré děti a od té doby si vždycky říkám, udělala jsem dobře, že jsem je pustila samotné, nebo ne. Příběh toho chlapce se musel dotknout každého, od té doby se cítíme ohrožení,“ říká.
V posledním patře omšelého, šedivého domu se zahrádkou a tmavým dvorkem ho viděli lidé naposledy. Za dveřmi s vizitkou Pávovi totiž bydlí bratři Michal a Matěj, dnes dospělí mladí muži, kteří se s Honzíkem kamarádili a za nimiž osudného odpoledne pospíchal. „Už mě to tak nezasahuje jako tenkrát, ale budu si to pamatovat po celý život. Od té doby totiž vím, že něco takového může potkat i mě,“ říká dnes jednadvacetiletý Michal, student ČVUT.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
