Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

Kritici chválí polské zkoumání těla a panelákového spiritismu

Které filmy z letošního ročníku vás nejvíc nadchly, a které naopak zklamaly?

Polská režisérka kloubí intimní polohy a nenápadné společenské přesahy
Polská režisérka kloubí intimní polohy a nenápadné společenské přesahy • Autor: IFFKV

Letošní ročník Varů byl standardně vydařený co do organizace, s nabídkou filmů je to problematičtější. Chyběla ona velká pecka nebo tři čtyři filmy, o nichž mluví všichni a na nichž se shodnou. Nejvíce diskutovaný snímek Mládí patří zároveň k těm nejkontroverznějším.

Na druhou stranu festival přinesl o něco kvalitnější soutěž než v minulých ročnících a značný boom tu zažila česká kinematografie jako celek - tolik debutů a filmů v různých soutěžních a nesoutěžních sekcích tu nikdy nebylo. Pro přiblížení, jak festival zažívali různí účastníci, přinášíme anketu, jíž se zúčastnili jak filmoví recenzenti, kteří návštěvu berou zčásti pracovně, tak filmoví tvůrci a fanoušci.

Jindřiška Bláhová (Cinepur, Hospodářské noviny)

Poklad (r. Corneliu Porumboiu) – Sociálně kritická komedie koketující permanentně s katastrofou. Neokázalost vypravěčské finesy stojící na maximálně funkčním principu nevyzpytatelnosti. Nad jámou s „pokladem“ se odehraje jedna z nejpůvabnějších konfrontací mezi nezodpovědným pseudo-liberálem a „normálním“ skeptikem reprezentujícím současnost a minulost země. Uprostřed v jámě za ně za oba kope hlas rozumu a kompromisu – nebo idealista, který na vše může doplatit. Ironický komentář k současnému Rumunsku i svérázný „návrh“ na jeho reformu. Life is life.

Reklama
Reklama

Untitled 1
Untitled 1 • Autor: Respekt

Schmitke (r. Štěpán Altrichter) - Duch Davida Lynche zabloudil do Krušných hor na „jedno“ a koláče do hospody U bobra. Vtahující atmosféričnost příběhu o pobývání mezi světy a disciplinovanost při realizaci jasné vize přesvědčivě vyváží jistou kryptičnost a ponornost, jež ukazují na ne zcela poslušný scénář. Každopádně, výjimečně slibný debut.

Furiant (r. Ondřej Hudeček) - Svěží, tak trochu nonsensová i kriticky realistická „pátrací“ etuda po dětství a mládí Ladislava Stroupežnického.

Vzestup (r. Larisa Šepiťko) - Intenzivní, dojemné a poetické válečné drama, které neztratilo nic ze své síly ani po osmatřiceti letech. Ukázkový příklad kreativního využití patosu jako autentické a čisté výrazové formy.

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (r. Andrej Končalovskij) - Melancholií prostoupená cesta do duše ruského severu. Sedmasedmdesátiletý režisér svěžejší než kdejaký progresivní současník.

Zklamání:

Mládí (r. Paolo Sorrentino) - Zklamání z Cannes přetrvalo i po druhém zhlédnutí. Film několika skvělých momentů a formálních nápadů, které potvrzují Sorrentinovu schopnost vyhmátnout „krásou“ rezonující obrazy, výjevy i hudební motivy a spojovat svůdně vysoké s nízkým, ale které jako oslňující lesklé předměty a sošná pozadí Miss Universe odlákávají pozornost od myšlenkové plytkosti a banalit. Božský režisér zlenivěl a hodil krásu do výprodeje. Film, kterému se bude velmi špatně stárnout.



Jaromír Blažejovský (Film a doba, FF MU)

Nepídím se po nejlepších filmech. Snažím se sledovat hlavní soutěž a Na východ od Západu. Mimo tyto sekce zhlédl jsem jen tucet dalších snímků a potěšil se koncertem milované maďarské skupiny Omega (spolu s Karlovarským symfonickým orchestrem). Společné téma mnoha filmů: domácí péče. Společný motiv: úder do obličeje.

Dobré filmy:

Aferim! (Rumunsko, Radu Jude) - Černobílá rekonstrukce Valašska roku 1835, užvaněná road movie, drsná polemika s národními mýty.

632 aferim
632 aferim • Autor: Archiv

Poklad (Rumunsko, Corneliu Porumboiu) - Komedie o bohatství a jeho nicotnosti.

Břečťan (Turecko, Tolga Karaçelik) - Dunění v hlavách i v podpalubí, námořnický horor.

Klub (Chile, Pablo Larraín) - Ďábel se uhnízdil v katolické církvi.

Středeční dítě (Szerdai gyerek, Lili Horvátová) - Poctivé sociálně-psychologické drama s výraznou hrdinkou.

Svět patří mně (Rumunsko, Nicolae Constantin Tǎnase) - Vhled do života středoškolaček kráčí stopou Klipu Maji Milošové, ale vyzařuje originální energii.

Zklamání:

Zlaté pobřeží (Dánsko, Daniel Dencik) - Nudná a pretenciózní snaha o monumentální dílo, kritika kolonialismu z kolonialistických pozic (Afričané coby beztvará hmota pro „umělecký“ záměr), s dotěrnou hudbou Angela Badalamentiho.

Zero (Gyula Nemes, Maďarsko) - Bezradný radikalismus, nutkavé ozvláštňování, křečovitá snaha pobavit a předvést vše, co se začínající tvůrce naučil.

Šum stromů (Kanada, François Péloquin) - Upřímný zájem o život kanadských venkovanů kazí autorova neschopnost vyprávět příběh a koncipovat věrohodné herecké výstupy.

Noční můra (USA, Rodney Ascher) - Vzrušující téma spánkové paralýzy v překvapivě konvenčním, nevzrušivém filmu.


Lucie Česálková (Cinepur, Iluminace, FF MU, NFA)

Nejlepší filmy: 

Úpal (Dalibor Matanic, Chorvatsko / Srbsko / Slovinsko, 2015) - Jedno místo a tři srbo-chorvatské příběhy lásky, odhalující intimní polohy balkánského konfliktu. Ve snímku, v němž tři osobní momentky zrcadlí úzkosti a hluboká traumata celého regionu, herecky exceluje divoká i chmurná Tihana Lazović.

Tělo (Małgorzata Szumowska, Polsko, 2015) - Významově komplexní, formálně vytříbená a emocemi i černým humorem sycená studie tělesných i duchovních dimenzí lidského bytí, jež prostřednictvím mikrodramatu tří klíčových postav dosáhne i na historicky podmíněné komplexy současného Polska.

ayay
ayay • Autor: Respekt

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Andrej Končalovskij, Rusko, 2014) - Poeticky surový portrét přežívání a mizení svérázu ruského venkova představuje střet tradice a modernity v rutinách každodennosti obyčejného pošťáka. Zobrazení prostoty pasivního buranského tlachání je přitom dalece vzdáleno výsměchu, autenticky naopak podporuje zprávu o krajině, v níž mizí hranice mezi nejtvrdší realitou a přízračným snem.

Objetí hada (Ciro Guerra, Kolumbie / Venezuela / Argentina, 2015) - Vizuálně uhrančivá černobílá epopej o dvou cestách do nitra amazonského pralesa je současně vyváženou vrstevnatou kritikou postupného zanikání domorodých kultur tváří v tvář hodnotám „bělošské“civilizace.

Zákon trhu (Stéphane Brizé, Francie, 2015) - I přes poněkud rozvolněnou a rozhodně negradující strukturu prověřuje přehlídka epizod a situací z prostředí současného pracovního trhu meze lidské důstojnosti v podmínkách produktivitou a efektivitou posedlého kapitalismu.

Zklamání: 

Prach (Vít Zapletal, ČR, 2015) - Studentské filmy Víta Zapletala (Pět měsíců a tři dny, 2008; Život přede mnou, 2011) mne bavily snahou skloubit zajímavý příběh s experimentálním filmovým viděním. Jeho celovečerní debut tudíž patřil k očekáváním, bohužel však zklamaným. Potvrzuje, že vyprázdněná narace a statické záběry na fragmenty venkovské zahrady se stávají jen lichým ornamentem, jsou-li využity samoúčelně.

Stop (Kim-ki-duk, Jižní Korea, 2015) - Trpká připomínka, že poslední slušný film jsem od Kim-ki-duka viděla před víc jak deseti lety. Závažné téma důsledků havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima je ztvárněno formou prvoplánové agitky, jež své proti-atomové poselství předává tak explicitně, že se stává svou vlastní karikaturou.


Jan Foll (publicista na volné noze, Finále Plzeň)

Zážitky:

Mládí - Novinka Paola Sorrentina znovu dokazuje jeho filmařskou suverenitu i smysl pro mix pokleslosti a hloubky, citu a sentimentu, vulgarity a vznešenosti, zaumných banalit a drásavých moudrostí. Málokterý filmař by si mohl dovolit natočit scénu, v níž se Keitelovu režisérovi zjevují slavné divy jeho kariéry. V Sorrentinově pojetí nepůsobí hloupě, protože nás na ni připraví celým předchozím laděním tohoto obtížně uchopitelného filmu.

Zbrusu Nový zákon - Vtipná, výtvarně oslňující komedie, v níž Jaco Van Dormael rozvíjí sarkastickou vizi o tom, jak v současném politickém a mediálním cirkusu vypadá Bůh. Je to protivný manipulátor, který pomocí svého počítače tropí lidstvu nejrůznější naschvály. Tato nápaditá skládanka je zároveň satirou o lidském hemžení a záhadách času, kde si nikdo není jistý vlastním koncem. A když se o něm dozví, vypukne neskutečný mazec.

Untitled 1 jpgWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
Untitled 1 jpgWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW • Autor: Respekt

O patro níž  - Další příklad faktu, že rumunská nová vlna se nevyčerpala několika jednotlivostmi. Příběh z jednoho domu o shánčlivém chlápkovi, který se bojí označit vraha, je ohromně napínavý a skvěle zahraný. Nevypomáhá si krkolomnými dějovými konstrukcemi, divákům nevnucuje žádné rádobyušlechtilé poselství. Jenže právě proto je tato zpráva o dilematech obyčejných lidí – žijících v postkomunistickém provizóriu – drtivě pravdivá.

Zklamání:

Skrytá vada - Režiséra Paula Thomase Andersona si vážím hlavně kvůli filmům Magnolia a Hříšné boogie. Jeho novinka, jež vzdáleně připomíná Marhoulovu parodii Mazaný Filip, však byla pro mě nestravitelná. Její nepřehlednost – navzdory veškerým filmařským fintám a odkazům – pokládám za samoúčelný naschvál. Sledování i luštění této neonoirové krimi mi navíc komplikovalo úmorné karlovarské vedro.

Takto Jan Foll hodnotil karlovarskou soutěž


Radovan Holub (nezávislý publicista)

Potěšilo:

Zbrusu Nový zákon (sekce Horizonty) - Belgický režisér Jaco Van Dormael dokázal, že i art film může být nekonečně zábavný. Představuju si, jak by v jiném filmu vypadal konflikt dcery s autokratickým otcem. Jistě by došlo na nože, drogy a převýchovný ústav. Tady se automatická pračka ukáže být tunelem z domácího vězení a zjeví se osmnáct apoštolů včetně Catherine Deneuve.

Berani (Horizonty) – Islandský režisér Grimur Hákonarson a islandští berani. Režisér dokázal na malém prostoru vykouzlit velké drama. Nejlepší jsou beran Lukka a Garpur. Souboj dvou bratrů – sedláků v islandských horách je průzračné umělecké dílo a lásce na nenávisti. Jen příroda, dva statky, ovce. Jediný, kdo přijde zvenku, jsou veterináři. Přijdou a zase odejdou.

Untitled 3
Untitled 3 • Autor: Respekt

Kouzelný vrch (Hlavní soutěž) – Rumunská režisérka Anca Damian nakreslila životní příběh polského antikomunisty, anarchisty, fotografa a horolezce Adama J. Winklera (1937–2002) a oživila ho fotografiemi a kolážemi. Winkler roku 1985 odešel do hor Afghánistánu bojovat proti Sovětům po boku velitele Ahmada Šáha Masúda a cítil se tady konečně doma. S bojovníky putovala koza a kočka. Zabitím velitele Masúda v roce 2001 pro Winklera skončila jedna epocha.

Bob a stromy (Hlavní soutěž) – Americký nezávislý film, který vyhrál festival. Bob Tarasuk je dřevorubec z Bridgeportu, má rád prasata a stromy. Stromy těží výběrným způsobem, tedy šetrně. Jeho kus lesa nenapadne kůrovec, ale mravenci. Přesto ale jde hlavně o to, aby na těžbě vydělal. Tarasuk hrál tak, jak žije. Pracuje totiž jako těžař v lese. Ve filmu třeba vypráví, jak ho popíchal dikobraz. Je to doslovná realita, ve které je něco (filmově) navíc.

Palio (Soutěž dokumentárních filmů) – Britská režisérka Cosima Spender natočila skvělý dokument o dostizích v italské Sieně, přímo ve středu města na hlavním náměstí Piazza del Campo. Žokejové připomínají gladiátory. Smí se tu podplácet i švihat při závodu kolem sebe bičíkem. Bičík je z volského údu. Přece jen je ale místo pro toho, kdo do toho jde víc s láskou a má za sebou míň peněz.

Zklamalo:

Domácí péče (Hlavní soutěž) – Česko-slovenský soutěžní film o pečovatelce Vlastičce, která se pečlivě stará o své klienty a obchází je se dvěma taškami. Lékaře obviní, že léčí jen příznaky a neléčí nemocné duše pacientů. Hraje ji Alena Mihulová. Její muž Láďa je moravský vtipálek (Bolek Polívka). Český rurální stereotyp s pohřbem a veselkou, lidovými veršíky typu „Kurvy, chlast a chlebíčky, to jsou naše koníčky“ se velmi líbil zahraničním návštěvníkům festivalu. Co by asi řekli na opusy ze sedmdesátých let o našem venkově? Druhý český soutěžní film, Kobry a užovky, stylově i obsahově mnohem modernější, nechal naopak mnohé cizince chladné.

Má křídla, kdo končí pádem (Hlavní soutěž) – Rakouský režisér Peter Brunner natočil sleeper hit soutěžního programu a dostal za něj Zvláštní cenu poroty. Kati je u babičky na poklidném venkově, ale má kašel a zničí v návalu nespokojenosti s životem travní sekačku. Pocit „plavu nahoře, ale jdu pod bahnem“ jako by se přenášel na diváka. Není tu příběh, film jen lyricky kolotá. Je to asi záměr. V průběhu děje je zabit kapr, ploštice a užovka, protože tato filmové esej má být o smrti.


Jan Hřebejk (režisér) 

Doporučovat festivalové hity jako Mládí, Skrytá vada nebo A co teď? To asi udělají i mnozí jiní. Mých pět největších zážitků přijelo hlavně z letošního Berlinale a loňských Benátek. A k tomu jedna klasika:

Aferim! Rumunský film s českou koprodukcí. Jako kdyby někdo propojil temperament Kusturicova Undergroundu s baladičností Markéty Lazarové! Strhující báseň, absolutně nádherné i drtivě odpudivé, oslňující dílo.

Tělo. Polský film, který se s Aferim! dělil v Berlíně o cenu za režii. Výborní herci i scénář, zasahující psychologický film.

45 let. Nenápadná a neokázalá studie celoživotního manželství. Jako dobrá anglická knížka.

Untitled 4
Untitled 4 • Autor: Respekt

Klub. Pasoliniovský, nekompromisní, protikatolický. Chilský vítěz Velké ceny z Berlína.

Soud. Indické soudní drama debutujícího režiséra a scenáristy něčím připomínalo Rozchod Nadera a Simin. Kvůli takovým filmům má smysl jezdit na festivaly - je to jako poznat nové lidi, jiné prostředí, jinou mentalitu, ale pochopit stejné chyby a stejné slabosti.

Psí odpoledne od Sidneyho Lumeta. Klasika z roku 1975 s naprosto jedinečným Al Pacinem v hlavní roli. Kompletní film: zábavný, napínavý, reflektující svoji dobu, brilantně napsaný i zahraný.

Zklamání je pro mě jednoznačně Pohádka pohádek Matea Garoneho, tvůrce famózní Gomorry a Reality Show. Přitroublá blbina, která snad měla být jakýmsi Terry Giliamem. Ale to teda nebyla. A ještě obludně kýčovitá indická Umrika, kterou kdekdo chválil. To je čirá lež a slizké loudění o slzičky. Podpásovka na ublinknutí.


Alena Prokopová (Lidové noviny)

Pro:

Ztracený případ - Experimentální hříčka Romana Štětiny z ikonického amerického krimiseriálu o poručíku Columbovi vybírá „plonkové“ momenty bez dialogů. Vycpávky napínavého děje skládají dohromady absurdní příběh postihujícího Columbovo originální kouzlo. Protože Štětina pracoval chronologicky s díly v rozmezí let 1968–2003, Peter Falk v hlavní roli zestárne.

Hoffmannovy povídky - Líbivé melodie Jacquese Offenbacha si můj tatínek zpívával ve vaně – zfilmování romantické opery z roku 1951 ovšem právem patří k mistrovským dílům Emerica Pressburgera a Michaela Powella. Fantazijní féerie inscenovaná na míru hotového operního záznamu je cinefilní podívanou, ve které v dekadentně opulentních dekoracích fascinuje expresivní herecký výkon tanečníka Roberta Helpmanna.

Varieté - Otázka návratu klasických němých filmů k publiku je žhavě aktuální - a odvážný způsob, jakým s melodramatem Ewalda Andrého Duponta z roku 1925 naložili němečtí restaurátoři, generuje odsudky i vášnivý obdiv. Tragický vztahový trojúhelník varietních akrobatů totiž skvěle dotváří „komentář“ v podání kultovní kapely The Tiger Lillies.

Untitled 5
Untitled 5 • Autor: Respekt

Domácí péče - Jasně, že jde o artový mainstream – moravská tragikomedie Slávka Horáka je ovšem přesně tím typem filmu, který by měl v domácích poměrech představovat kvalitní průměr. Emocionálním středobodem vyprávění je Alena Mihulová, která za roli sebeobětavé zdravotní sestry právem získala Křišťálový glóbus. Nové pozornosti se navíc dostalo motivu esoterického vykoupení, který před časem zdevalvovala Slámova Čtyři slunce.

Úžasný Boccacio - Klasikům italské kinematografie, sourozencům Paolovi a Vittoriovi Tavianiovým, je dohromady 169 let. Odtažitý přístup, který obvykle charakterizuje díla starých umělců, ovšem učinili živou součástí estetizované eseje inspirované Boccaciovým Dekameronem. Příběhy se vyprávějí, za humny čeká mor a nezničitelná pěna dní, nadýchaná rozmary a láskou, se třpytí se na perutích smrti.

Proti:

Klub - Drama chilského režiséra Pabla Larraína vypráví o skupince provinilých homosexuálních kněží, které církev izolovala v přímořském zapadákově. Pedofilie, hysterie, provokativní brutalita – ať si film získal Velkou cenu poroty na letošní MFF v Berlíně, pro mne jde jen o sebestředný, nenávistný exces ve stylu Larse von Trier, ale bez jeho temného humoru.

Amerika - Vyprávění na pomezí dokumentu a fikce líčí pěší putování dvou mladých lidí za fenoménem českého trampingu. Režisér Jan Foukal se upnul na hravé pinožení ve stylu (ale nikoli kvalitách) Petra Marka a nedal žádný prostor unikátním historickým souvislostem. Asi to tak mělo být, ale protestuji.

Zbrusu Nový zákon - Belgičan Jaco Van Dormael reprezentuje bezobsažný evropský art. Ornamentální historka o holčičce, jejíž tatínek je zakomplexovaným, zlým bohem, rozšiřuje šiky „roztomilých“ snímků Michela Gondryho či Jeana-Pierra Jeuneta. Důkaz, že hravé, fantazijní vyprávění nemusí být povrchní, paralelně podal Ital Matteo Garrone v Pohádce pohádek.


Vít Schmarc (Radio Wave, Ústav pro českou literaturu)

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna: Starý muž Andrej Končalovskij nejenže s překvapivou bystrostí využívá demokratizace filmového média, ale dovede ve svém snímku propojit tak vzdálené světy, jakými jsou reality show a Tarkovského zrcadlení snu a reality. Jímavý, vtipný a zároveň vkusný snímek o lidské prostotě a mizejícím světě severoruských naturščiků z dřevěnic.

Tělo: Překvapivá syntéza suverénní režie, drsného humoru, tematické vrstevnatosti a emocionálního zážitku z filmu, který rýsuje podstatu krize víry, zdrojů „patafyziky“ i existenciálních nejistot současného Polska. Originální, svéhlavý a bystrý pohled na okoralou spiritualitu panelových sídlišť, kterými obcházejí duše mrtvých příbuzných.

Aferim!: Ironický úšklebek nad selským rozumem a jeho sklonem zakrývat vlastní morální poklesky a ústupky přívalem aforismů, v nichž prostý člověk bit je a hajzlové jsou výhradně ti druzí. Důsledně letargický „eastern“, který se dotkl mé náklonnosti k podobnému typu příběhů, zbytečných postav a jejich sklonu k sentimentu nad vlastním údělem.

Untitled 8
Untitled 8 • Autor: Respekt

Úpal: Chorvat Matanić předvedl režijně nejsuverénnější výkon festivalu. Ve svém povídkovém triptychu nabízí svěží aktualizaci balkánské poetiky, která zlomy historie metaforicky zrcadlí do intimních příběhů. V tomto případě dominuje ohromující energie kamery a střihu, chameleonské herecké výkony a chytrá práce s všedními okamžiky. Škoda ztráty tempa v poslední třetině.

Ixcanul: přesvědčivé latinskoamerické zobrazení konfliktu tradice a modernity přetavené do soudržného tvaru, který vypovídá o zanikající kultuře, zranitelné ženské / dívčí intimitě i o společenských problémech současné Guatemaly. Podmanivé, protkané chytrou symbolikou a subtilním napětím.

Poklad: nejzábavnější film festivalu. Bakalářská historka využitá vynalézavým intelektuálem k procedurálnímu rozboru tří lidských typů a ironizaci touhy současného Rumunska najít snadnou cestu ze stagnace. Pacifistický Robin Hood vyzbrojený otravným detektorem, údernou pointou a Laibach.

Zvláštní uznání

Supersvět: Karl Markovics možná nedostál svým ambicím, ale jeho zvláštní fúze realistického pohledu na život rakouské pracující třídy a metafyzického příběhu o božím osvícení je pozoruhodná jak dílčími segmenty (které jsou bez debat skvělé), tak empatickým pohledem na duševní život lidí, nad kterými máme občas tendenci ohrnovat povýšeně nos.

Režisérské objevy festivalu s neokázalou schopností přenést na diváka násilí, beznaději i sugestivní atmosféru „odlehlého“ rurálního světa: Jayro Bustamante (Ixcanul) a Kaan Müjdeci (Sivas)

Zklamání:

Klub: neobhajitelně přepjatá forma, odporný vizuál, sklon k vydírání, zkratkovité psychologizaci postav a populistickým řešením morálních dilemat. Z mého pohledu obrovské selhání oblíbeného filmaře.

Mládí: subtilní a hypnotické trailery lhaly. Sorrentino bohužel pokračuje cestou možná originálního, ale z mého pohledu pochybného míchání prázdného snobismu a lidové komedie. Výsledek je banální, i když místy nesporně zábavný. Film, do kterého jsem nejvíc investoval a nejmíň dostal zpět.

Bridgend: Lehké těšení se na dánský mysteriózní thriller, který provázel buzz na letošním festivalu v Göteborgu, skončilo katastrofou. Působivý příběh utopený naprostou režijní bezradností a absolutně slaboduchým scénářem.

Mustang: Po reakcích z Cannes jsem právem očekával něco víc, než jen euforicky nabuzenou kameru a manipulativní příběh o pětici (pohledných) sester, které se snaží vymanit z „incestního vězení“ patriarchálního Turecka. Na rozdíl od vnímavého a zdrženlivého Sivase spíše útok na první signální, který mě iritoval.

„Mladý“ český film: S jistou nadějí jsem čekal na „novou novou vlnu“, ale z toho, co jsem měl možnost vidět (segmenty Davida, Ameriky, Prachu a Domácí péče) na mě nic nového nedýchlo, jen povědomé rozpaky, bezradnost a prkennost. Na soudy brzo, na skepsi čas tak akorát.


Petr Szczepanik (Iluminace, NFA, FF MU) 

Letošní karlovarský festival pro mě byl tak trochu ve znamení českého filmu, který se zde prezentoval v nebývale hojném počtu a s mnoha očekáváními. Chtěl jsem si ověřit, jestli se konečně projeví letité snahy producentů i institucí o reformu české scenáristiky a o vymanění z provinčnosti.

Výborné Kobry a užovky jsem viděl už dříve, takže mě zajímaly hlavně hrané debuty Schmitke, Domácí péče, David a Koza, ale také minoritní koprodukce Červený pavouk (Cesta do Říma mi bohužel utekla).

Za největší úspěch považuji Schmitkeho, a to hlavně pro jeho silnou filmařskou vizi, která komunikuje se zahraničními artovými trendy, ale zároveň zůstává originální. Vyprávění důsledně popírá všemožná klasická pravidla (hrdina nedosáhne svého cíle, ztracená postava se nenajde, záhada tajemného krušnohorského lesa se nevysvětlí) a nutí diváka všímat si toho, co obvykle zůstává v pozadí: práce kamery, světla, zvuku, vytvářející absurdně komický obraz české vesnice a krajiny, jak je vidí německý inženýr v životní krizi.

Domácí péče, skvělá hereckým výkonem Aleny Mihulové, naopak stylově zůstává v českém kulturním prostoru a působí spíš jako televizní film.

z filmu Domácí péče
z filmu Domácí péče • Autor: KVIFF

Červený pavouk ukazuje, čemu by se při spolupráci s Poláky mohli učit čeští tvůrci: do patetického extrému vyhnaná dramatická premisa, ohromující vizuální zpracování a silně zneklidňující, možná až za vlasy přitažená alegorie komunistické minulosti.

David a Koza mě zklamaly jako víceméně zbytečná cvičení s bizarními postavami na hranici mezi fikcí a chorobopisem, dokument Filmová lázeň zase tím, jak se topil v pseudozábavnosti, ale neukázal, čím je historie karlovarského festivalu skutečně jedinečná.

Ze zahraničních filmů se mi nejvíc líbila románově pojatá archeologie manželství 45 let a snová hříčka Realita, která dokázala, že překomplikovaný film o filmu může být třeskutě vtipný.


Aleš Stuchlý (ČRo-Radio Wave, Cinepur)

Top filmy:

Úpal (r. Dalibor Matanić) – Virtuózně natočený a nastřihaný triptych hvězdy chorvatského filmu Dalibora Mataniće, který dokázal prolnout křehké milostné motivy s dějinami regionu prodchnutého etnickou nesnášenlivostí. Suverenita a múzičnost, s jakou Matanić ryze kinematografickými prostředky charakterizuje jednotlivé dobové etapy (roky 1991, 2001 a 2011), buduje atmosféru plnou surově úzkostných emocí a vdechuje svým postavám život i na omezené ploše, se hned tak nevidí. Nejsilnější závěr.

Tělo (r. Małgorzata Szumowska) – Originální rodinné drama, v němž polská režisérka zručně kloubí výsostně intimní polohy a nenápadné společenské přesahy, smrtelnou vážnost a svérázný černý humor, spiritualitu a všednost. Szumowskou v jejím zatím nejlepším filmu zajímá tělo v hmotné i nehmotné podobě; tělo jako symbol i prostředník pro duši. Její nekonvenční studie žalu a lidské nejistoty je ale zároveň úvahou o zemi rozkročené mezi zvolna odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti; o zemi, kterou zklamala náboženská víra, a proto se uchyluje k okultním praktikám a panelákovému spiritismu.

Ixcanul (r. Jayro Bustamante) – Nejvýraznější debut festivalu je z Guatemaly: brilantně nasnímaný a s citem pro detail vyprávěný film, který nikdy nesklouzává k laciné exotice, senzacechtivosti či fádní etnografii. Snímek, který je i přes své trpké téma a vyústění nenápadnou oslavou ženské nepoddajnosti a vnitřní síly. V Bustamanteho civilním i poetickém střetu posvátného a profánního, mystiky a modernity, se navíc nikomu nestraní: falešným bohem je tu jak samotný vulkán, jemuž obyvatelé bázlivě přinášejí oběti, tak zázračný americký postřik proti všudypřítomným hadům. Body navíc za významotvorný motiv opilých pářících se prasat.

Untitled 7
Untitled 7 • Autor: Respekt

Zákon trhu (r. Stéphane Brizé) – Trochu didaktické, ale strhující a přesvědčivé sociální drama o tom, jak nelítostně se dnes měří hodnota člověka. Hlavní kvality: metodická režie připomínající realistický styl bratří Dardenneových a výtečný Vincent Lindon v hlavní roli. Působivá lekce humanismu a empatie, která se přitom důmyslně vyhýbá romantizaci i heroizaci hlavní postavy.

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (r. Andrej Končalovskij) – Čistá krása. Končalovského neokázalé opus magnum.

Subkategorie Objev festivalu: Neuvěřitelně talentovaná chorvatská herečka Tihana Lazović, která má v Úpalu rovnou trojroli a o které nepochybně ještě hodně uslyšíme.

Zvláštní uznání:

Poklad (r. Corneliu Porumboiu) – Poklad na Stříbrném jezeře na ketaminu. Hyperrealistická pohádka o třech mužích, zakopaných akciích a zlobivé minohledačce. Strohá procedurální anekdota s výtečnou pointou.

Supersvět (r. Karl Markovics) – Boží návštěva v hlavě jedné pokladní na rakouském maloměstě a další snímek nacházející stopy spirituality v rutině a každodennosti. Navzdory poněkud rozvezlé struktuře a neúměrné metráži v jádru inspirativní a chytrý film plný silných lyrických obrazů a jemných metafor.

Největší zklamání:

Mládí (r. Paolo Sorrentino) – Film, který navzdory režisérově okázalé snaze o efekt připomínal spíš mělké a letargické terárium plné mudrujících ještěrů. Neříká se to lehko, ale těch pár emotivních a vtipných míst je tu draze vykoupeno přívalem dekorativního estétství, instantních pravd a patetického kýče.

Klub (r. Pablo Larraín) – Těžkopádný, vizuálně manýristický a myšlenkově mdlý mix thrilleru, institucionální kritiky a morality. Silné motivy víry, trestu, pokání a církevního pokrytectví Larraín spolehlivě ubil autorským kalkulem a v poslední třetině už i totální nesoudností. Znepokojivá a rafinovaná alegorie? Kéž by. Spíš trochu hůře prohlédnutelný festivalový „fake“ přesvědčený o své vlastní důležitosti.

Hladová srdce (r. Saverio Constanzo) – Komicky přepjatý psychothriller o labilní matce ohrožující život svého malého dítěte je pro mě (s výjimkou úvodní záchodové scény-záběru) festivalem mizerných scenáristických i režijních rozhodnutí, monotónní hysterie a nezáměrného humoru. Saverio Constanzo = italský Hitchcock pro chudé (duchem).


Zora Šepsová (knihovnice, filmová fanynka)

Nejlepší zážitky: Letošní festival pro mě znamenal spíš návrat k pramenům než objevování nových, takže jsem vlastně obdivovala filmy, které za ta desetiletí nezestárly.

Dupontovo Varieté v restaurované verzi mě odzbrojilo už během prvních pár minut a nebylo to jen kvůli filmovým kvalitám. Kromě uvedení v novém sále historizujícího Národního domu přispěla k zážitku současná hudba kapely The Tiger Lillies, která dokonale seděla k prostředí uměleckých artistů, kolem nichž se vine zcela jednoduchý a předvídatelný příběh vztahového trojúhelníku. Svérázná kapela se totiž pustila mimo hranice pouhého doprovodu a dodala vlastní zpívanou interpretaci, takže devadesátiletý němý film rázem přestal být pouhými vintage obrázky.

Adaptaci Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky uvedl její zjevně velký milovník George A. Romero a je dost dobře možné, že se v ní skutečně skrývá klíč k jeho dílu. O hororové prvky, byť stylizované, nebyla nouze, například scéna rozpadu mechanické baletky, v níž se všude válí končetiny a hlava se kutálí, působila nemálo strašidelně. Zároveň se nešlo nekochat výtvarnými kvalitami, nápaditou scénografií, pěveckými výkony a celou barevnou nádherou restaurovaného Technicoloru.

196 vzestup
196 vzestup • Autor: Respekt

Na Vzestup Larisy Šepiťko jsem se dostala docela náhodou, o to víc překvapená a zamlklá jsem odcházela po projekci. Příběh přátelství a zrady z 2. světové války i přes venkovní tropické teploty mrazil až do morku kostí. Černobílé celky zasněžené krajiny a mlčenlivé vesnice, velké klidné oči umírajícího a zběsilý strach toho druhého ve spojení s gradující hudbou dokázaly vytvořit až fyzicky nesnesitelnou atmosféru a to se filmu povede málokdy.

Soutěžní Kobry a užovky považuji za výjimečně hořké, výjimečně dobré. Dokazují, že i u nás lze natočit příběh ze současnosti, ve kterém nebudou pečlivě ušpiněné stoly, reklama na drogerii nebo laskavý humor. Sílu vidím ve kvalitním scénáři, perfektních hercích a absenci potřeby zalíbit se každému.

Největší zklamání:

Švédská Gerila mě zaujala anotací, jenže se nakonec stala ukázkovou trefou mimo. Snímek připomínal spíš závěrečné cvičení adepta režie a dost dobře nechápu, kde se v soutěži Fórum nezávislých vzal. Možná nejsem ten správný divák s nezávislým smyslem pro věc, ale v momentě, kdy se dle mého konečně začalo něco dít, přišly závěrečné titulky. Zkrátka debut se spoustou nešvarů pro začátečníky charakteristických.

O největší nefilmové festivalové zklamání se postaral management hotelu Thermal. V přízemí kolosu bývala roky jídelna nabízející dvakrát denně slušné menu za průměrný peníz. Poskytovala zázemí všem od filmařů přes novináře po obyčejné návštěvníky, kteří se nechtěli přejídat klobásami či bagetami a také třeba měli na občerstvení mezi projekcemi jen omezený čas. Letos jídelnu nahradila drahá restaurace a my hladoví jsme šli utrácet do města. Podobná katastrofa postihla bar u horních projekčních sálů, který býval vždy v obležení. Letos tam otrávená obsluha nenalévala ani fernet, natož pak aby podávala drobné občerstvení. Také tam bylo stále prázdno a utrácelo se venku.

Největší zklamání jsem ovšem prožila sama se sebou, protože jsem nedokázala dokoukat Astenický syndrom Kiry Muratovy, ačkoliv jsem se na něj těšila. Ba co víc, kladla jsem si otázku, jestli jde jen o přechodný stav způsobený mateřstvím, nebo zda už nedokážu vidět a strávit film, který není jednoduchý, nedává nápovědu jak na něj a netváří se jako zábava na odpoledne. Do příštího festivalu námět k přemýšlení.


Kamil Fila (Respekt)

Nadšení: Humr (r. Yorgos Lantimos), Tělo (r. Małgorzata Szumowska), Soud (r. Čajtanja Tamjahe), Sivas (r. Kaan Mujdeci), Schmitke (r. Štěpán Altrichter), Astenický syndrom (r. Kira Muratova). Více zde.

Zklamání: Jak málo se toho dá stihnout vidět, když má člověk boreliózu.

Autorovo hodnocení českých filmů uvedených na letošním ročníku festivalu najdete v novém Respektu pod titulkem Konec chcípáků v Čechách

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte