Gloria je pozitivní, ale nešaškuje a nepitvoří se

Tak tenhle chilský film o padesátnici, která hledá na disco-večírcích možné nové partnery, byl - jak se říká mezi lidmi od fochu - ultimátní crowd pleaser („těšitel davů“). Pokud se chcete hezky naladit, pusťte si jako doprovod k recenzi tuhle písničku, na níž tancuje i stejnojmenná hlavní hrdinka před závěrečnými titulky, když přijde na to, že už chlapy nepotřebuje a vystačí si se sousedovou stále prchající kočkou bez chlupů. 

Letos jsem ještě nebyl na filmu, kde by publikum bylo tak dobře naladěné a tolik fandilo nějaké postavě. Ozval se dokonce i potlesk během promítání, když Gloria vzala paintballovou pušku a pokropila jí dům i rozkrok slabošského obstarožního nápadníka, který se nebyl schopný vymanit z osidel své manželky a dcer, přestože byl už přes rok rozvedený.

Při sledování Glorie nic neruší, není tu žádná hloupá, trapná nebo zbytečná scéna, pouze scény v horším případě očekávatelné, v lepším případě nápadité a v nejlepším případě lidské-prožité-dělané na základě zkušenosti. 
Paulina Garcia v hlavní roli neskrývá svůj věk a nehraje si na diblici, ale zároveň dovede své hrdince vdechnout vitalitu, srdečnost a sex appeal, který účinkuje (přinejmenším) na její vrstevníky. ¨

Film se nevyhýbá ukazovat nahotu a sex lidí, kteří se už pohybují na sklonku produktivního věku. Kupodivu se ale nevyžívá ani v chladu, syrovosti nebo záměrném znechucování. Vše je podáváno natolik přirozeně a přívětivě, že na to dobře reaguje i převážně mladší publikum.

Samozřejmě, ihned vyvstanou místní specifika – čeští diváci se prostě musí hrozně smát tomu, když si někdo starší zapálí jointa, protože zdejší společnost, kde se začalo s marihuanou masověji až v 90. letech, je oproti Západu poněkud (zhruba o 30 let) zastydlá. 

A jakmile začneme chilskou Glorii srovnávat s českými filmy typu Ženy v pokušení, Láska je láska nebo Perfect Days, začne být jasné, že zdejší mainstream se pohybuje o dvě úrovně níž. Gloria není vážné umění, nýbrž snímek sbližující generace pomocí optimistického pohledu na svět – ale nemá v něm místo pitvoření, šaškování a „akčnosti“ typu zakopávání, shazování věcí nebo schovávání ve skříni. 

I když se můžeme Glorií cítit občerstveni, víme, že nikdo ze zavedených českých filmařů nemá na to, aby se jí aspoň trochu přiblížil. A víme taky, že zdejší Glorie chodí trsat na podstatně horší diskotéky v podstatně horších hadrech a s podstatně horšími účesy.