Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Filmové vývary

Co zabralo ve Varech? Zkorumpované Rusko a cesta na Golgotu

Anketa: Které filmy z letošního ročníku vás nejvíc nadchly a které naopak zklamaly?

Křížová cesta
Křížová cesta • Autor: MFF Karlovy Vary

Různě staří lidé, kteří chodí na různé filmy, nebo na stejné filmy, ale na různé projekce, sedí v jiných řadách, po promítání se často ani nepotkají. A přesto se nějak zázračně většina z nich shodne na tom, co jim připadalo z letošního festivalu v Karlových Varech nejvíce naplňující.

 

Kamil Fila (Respekt)

Nadšení: 

Reklama
Reklama

Leviatan (Rusko, Andrej Zvjagincev) - Nejkomplexnější dílo. Je v něm všechno: silný příběh, skvěle vybraní a vedení herci, aktuální společenská kritika, nadčasový přesah, úchvatná krása krajiny. Okamžitá klasika. (Zatím není zakoupeno do české distribuce.)

Kmen (Ukrajina, Myroslav Slabošpyckyj) - Nejoriginálnější film, ale bez exhibice, plně kontrolovaný. Rozhodně ale také nejsyrovější a s některými scénami, které způsobují fyzickou závrať. (Má být uvedeno do české distribuce.)

https://www.youtube.com/watch?v=frgHl_HID8g

Křížová cesta (Německo, Dietrich Brüggemann) - Konceptuálně nejpromyšlenější. Čtrnáct scén a čtrnáct záběrů jako čtrnáct zastavení Krista na křížové cestě. Přesazeno do současného Německa, do rodiny toho typu, v níž vyrůstal Mel Gibson. (Není zakoupeno do české distribuce a nejspíš nebude.)

Toulaví psi (Tchaj-wan, Tsai Ming-liang) - Nejradikálnější. Test, jak dlouho lze udržet jeden záběr, co všechno v něm lze odhalit, a přitom pořád neztrácet ze zřetele lidskou dimenzi: osud člověka ve velkoměstě. (Není zakoupeno do české distribuce a nejspíš nebude.)

Zátah 2 (Indonésie, Gareth Evans) - Největší řežba. Akční film posunutý na novou úroveň. (Není zakoupeno do české distribuce a nejspíš nebude. Pravděpodobně vyjde na DVD.)

Život Rogera Eberta (USA, Steve James) - Nejdojemnější. Co dělat, když nemůžete chodit, jíst ani mluvit? Můžete se dívat na filmy a psát o nich. Možná to není ani tak hrozivé, ale je v tom naděje.

Zklamání:

Volný pád (Maďarsko, Gyorgy Pálfi) - jeden z vítězných filmů soutěže je bohužel asi nejslabším kouskem autorovy kariéry. Povídky nevyrovnané úrovně, od skvělých (návrat dítěte do dělohy, kráva u jídelního stolu) přes jen dobré (sex v igelitu, nahota na večírku jako nová móda) až po ty špatné (nesmyslná a nevtipná parodie sitkomu). Je to ale zklamání toho typu, že výjimečný tvůrce nenaplnil svůj potenciál.


 

Jaromír Blažejovský (Film a doba, FF MU)

Nejlepší filmy ze 49. MFF KV byly oceněny už na 25. MFF v Cannes (1972): spirituální veledílo Solaris (SSSR, Andrej Tarkovskij) a nikdy u nás neuváděná, brutálně rytmizovaná satira Dělnická třída jde do ráje (Itálie, Elio Petri).

https://www.youtube.com/watch?v=BI8iQAOAsUU

Z novinek mne svou komplexností zaujal Leviatan a rozčvachtaná, nespolknutelná globální metafora Je těžké být bohem (Alexej German).

Z hlavní soutěže Kukuřičný ostrov (Gruzie, George Ovašvili) blízký stylu Kaneta Šindóa.
Trapná byla Díra u Hanušovic (Miroslav Krobot) o pražských hercích, kteří si myslí, že když řeknou šulin nebo piča, porozuměli moravskému venkovu.

 

Antonín Tesař (A2, Cinepur)

Cesta na západ (Tchaj-wan, Tsai Ming-liang) - Skvostná hodinová meditace o čase a možnostech filmového obrazu.

Křížová cesta  Spojení přísného a radikálního konceptu (film složený z pouhých 14 většinou statických záběrů) a maximálně empatického vyprávění (zejména díky scénáři a strhujícím hereckým výkonům).

https://www.youtube.com/watch?v=ii2BzMaUr3M

Černé uhlí, tenký led (Čína, Tiao I-nan) - Precizně natočená žánrovka jihokorejského typu přestěhovaná do mnohem víc zneklidňujícího čínského prostředí.

Toulaví psi - Znovu Tsai Ming-liang, tentokrát hodně abstraktní kubistické sochání z času ve velkých monolitických plochách (a pro mě taky film, který se opravdu extrémně špatně charakterizuje nebo vůbec popisuje).

Kmen - Film, na kterém je znát obrovské úsilí a odvaha. Sice trochu festivalový shocker, ale ta nekompromisní radikalita na všech frontách zasluhuje obdiv.

 

Jindřiška Bláhová (Hospodářské noviny, Cinepur, FF UK)

Potěšení:

Cesta na západ - Zenbuddhistická verze Najdi Walda. Poéma, v níž kamera sleduje mnicha kráčejícího ulicemi Marseille, je stejně hravá, jako je vážná a blaženě vyzývavá. V době, kdy se tvůrci vyhlížející smrt filmu předhánějí v jeho resuscitaci provokativními vypravěčskými, formálními či estetickými postupy, zahleděl se Ming Liang tiše do sebe. Vše viditelné je pomíjivé, tvrdí. O jeho filmové meditaci to neplatí. Nejradikálnější film festivalu.

 

https://www.youtube.com/watch?v=0TVq6c6QHDI

 

Kmen - Ukrajinské rány do hlavy. Figurativně i doslova. Konfrontační debut ve znakové řeči bez překladu. Intenzivní fyzičnost filmového obrazu. Násilí páchané režisérem na divákovi se stává součástí metody. Provokuje tím, že může být geniální studií limitů socializace a lidské smečky i nesmyslným vyprázdněným znakem zároveň.

Leviatan - Zvjagincev pomalu roste do ruského klasika. V pozitivním slova smyslu. Rozmáchlá, nebojácná a suverénní freska o nemožnosti vyhrát s těmi, kdo nehrají podle pravidel, která nutí všem ostatním. Film stylově čistý jako vodka, jež má u Zvjaginceva mnohem hlubší a brutálnější význam než stereotypní národnostní kolorit.

Křížová cesta - Empatická cesta na Golgotu. Ve čtrnácti precizních obrazech vykreslené psychické strádání dívky Marie uvnitř fundamentalistické katolické komunity. Brüggemann patří k režisérům, které se vyplatí sledovat. Ani ne proto, že jeho další film má být komedie o neonacistech, ale proto, že drze a osvíceně pracuje s vlastním konceptem „hardcore-arthouse“, jenž kreativně třese ustrnulou formulkou „festivalový film“.

Podivné vyšetřování (Itálie, Elio Petri) - Útlak je civilizace. Ideologicky provokativní i relevantní úlovek z archivu. Film z doby, kdy bylo legitimním režisérským gestem, aby si Marx podával ruce s Kafkou a řečnil jim k tomu Mussolini. Stylově extravagantní rozkrývání patologie moci v parametrech politického thrilleru převrácených naruby.

Zklamání:

Mommy (Francie, Xavier Dolan) - Jeden z filmů, kterým by slušelo méně povyku, než s jakým vstupují na světovou scénu díky ceně z Cannes. Méně povyku by hlavně prospělo i mladému režisérovi, bez debat talentovanému tvůrci.

Magický hlas rebelky (Česko, Olga Sommerová) - Magická Marta Kubišová na dokumentaristických barikádách. Promarněná šance zachytit výjimečný životní příběh ve výjimečné době bez obvyklých floskulí. Pokud ještě jednou uslyším historku o tom, jak Jan Němec chtěl vystřílet monogram MK do parapetu, požádám ho o jednu z těch ilegálně držených zbraní.

 

Jan Foll (HBO Europe, Hospodářské noviny, Film a doba)

Zážitky:

Leviatan - Absolutně největší zážitek letošního festivalu i letošního roku. Civilní drama ze současného zkorumpovaného Ruska a zároveň antická tragédie, jež naplňuje dürrenmattovskou zásadu o tom, že příběh je tehdy domyšlen do konce, když v něm nastane obrat k nejhoršímu. Největší zrůdou v něm není mafiánský starosta, ale zdánlivě velkodušný pop, který se ohání pospolitostí a vírou.

https://www.youtube.com/watch?v=hcZw6vKasYk

Křížová cesta - Silný německý příběh o následcích vemlouvavého náboženského fanatismu na nezralou mladou duši. Jde spíš o zvizualizovanou esej než o film. Téma je ale natolik důmyslně napsané a autenticky zahrané, že kameramanské finty by byly spíš na překážku jeho zdrcujícímu obsahu.

Mzda strachu (USA, William Friedkin) - Ukázka starého dobrého „nového Hollywoodu“ v podání Williama Friedkina má zajímavé souvislosti. Tohle explozivní dobrodružství se v sedmdesátých letech hrálo v české distribuci, jenže vykuchané asi o půl hodiny. Nikoli kvůli bdělým českým soudruhům-cenzorům, nýbrž kvůli dementním mimoamerickým distributorům, kteří famózní expozici sestříhali do flashbacků. Přitom právě dlouhý úvod s palestinským teroristou, zkrachovalým francouzským finančníkem a americkým gangsterem na útěku je znamenitě natočený a dává filmu smysl. Remake o sebevražedné zakázce čtyř šoférů sice postupně trochu ztrácí dech a rádobysurrealistická epizoda v závěru do něj moc nepatří. U některých akčních sekvencí (třeba u scény na lanovém mostě) mi ale vrtá hlavou, jak se vůbec daly realizovat bez počítačů.

Magický hlas rebelky - Dokument Olgy Sommerové o Martě Kubišové není nijak filmařsky ani obsahově převratný, jeho uvedení ve Varech za účasti autorky i protagonistky však znamenalo mimořádnou událost. Diváci Martě právem aplaudovali vestoje před filmem i po něm. Tenhle uctivý medailon navíc připomíná fakt, který se má zdůrazňovat pořád dokola. Skutečné dějiny tvoří pár svobodných jedinců, kteří se nenechají ucloumat fízly, slávou ani penězi, a vedou si svou.

Zklamání:

Žádné zásadní zklamání se nekonalo. Viděl jsem ale několik filmů, které vypadaly náramně slibně, jenže se z nich vyklubaly pouhé hříčky na efekt. Takový byl třeba íránský film Rybka a kočka (Írán, Shahram Mokri) – trochu jalové mystérium o kanibalech a časových smyčkách, natočené v jediném dlouhém záběru.

 

Aleš Stuchlý (Rádio Wave, Cinepur)

Top filmy (bez pořadí):

Cesta na západ/Toulaví psi - Oba aktuální tituly jednoho z nejoriginálnějších filmařů jako by na Zem sestoupily z paralelního vesmíru: dokonalá mizanscéna s několika plány, uhrančivě komponované statické záběry překračující délku deseti minut, objevování nových dimenzí tzv. slow cinema. Hodinová zenová báseň Cesta na Západ, která by se vyjímala jak na obřím plátně kinosálu, tak v galerijním prostoru, je pro mě zatím nejsilnějším zážitkem tohoto roku.

https://www.youtube.com/watch?v=UMof5PuQF7w

Malej Quinquin (Francie, Bruno Dumont) - Král vyprázdněné narace píše novou kapitolu quality TV skrze minisérii, která v klidu obstojí i jako třiapůlhodinový film. Zábavná a podvratná hra s detektivními motivy a zákonitostmi, v jejímž epicentru stojí defektní detektiv Rogier van der Weyden – kombinace dementního komisaře Clouseaua, podezíravého vyšetřovatele Colomba a existencialisty Rusta Cohla, trpícího ovšem Touretteovým syndromem. Alternativní název: Dumontova chráněná dílna.

Kmen - První film kompletně obsazený neslyšícími herci a komunikující s publikem výhradně prostřednictvím znakové řeči patří k nejradikálnějším titulům poslední doby. Skvěle nasnímaný, metodický snímek s vytříbenou zvukovou stopou proměňuje běžnou diváckou perspektivu. Navzdory trochu okatému bažení po efektu je verdikt jasný: Myroslav Slabošpytsky natočil debut roku.

Leviatan - Výtečně napsaný a odvážný film-román je připomenutím bezmocnosti člověka tvář v tvář zkorumpované politické moci (napojené na pokryteckou církev), byrokracii i nevyzpytatelným Božím úmyslům. Snímek, který soustředěně a bez ornamentů vypovídá zároveň o Rusku, lidském údělu i kosmu. Navzdory jisté konzervativnosti zatím nejlepší Zvjagincevův film a jedna z budoucích klasik světové kinematografie.

Zázraky (Německo, Alice Rohrwacher) Neokázalý, zvláštně unikavý snímek na hranici reality a snového prostoru, který si žádá zapojení imaginace a smyslů. Všechno, co vidíme, je v něm stejně důležité jako to, co zůstává skryto. Vyprávění zručně utkané z všedních momentů, letmých impresí a každodenních situací, které většina tvůrců kvůli dynamice zápletky či vývoji děje vynechává. Poplakal si u toho předseda poroty v Cannes Nicolas Winding Refn a já taky.

Křížová cesta - Mimořádně úspěšný pokus nahlédnout téma náboženského fanatismu a chorobného bažení po absolutním dobru skrze radikální formální koncept. Famózní scénář, režijní perfekcionismus a naprosto přesvědčivé herecké výkony. Emocionální knock-out ve čtrnácti obrazech.

Černé uhlí, tenký led - Největší překvapení festivalu a nejlepší žánrovka za dlouhou dobu. Báječně nevyzpytatelný čínský neo-noir s luxusní dávkou přesně trefeného crazy humoru, tvrdosti a melancholií obtěžkané euforie.

Zklamání/propadák:

Mommy - Přepálené manipulativní melodrama s absurdní dávkou afektu a narcistního masochismu. Samoúčelný a nekonečně otravný manifest mamánkovství a režijní sebelásky.

 

Vladimír Hendrich (programový pracovník MK v Praze, ČRo 3 Vltava, FAMU)

Nejlepší filmy:

Malej Quinquin - Nevšedně osobité kriminální minisérii dominují – u Bruna Dumonta takto intenzivně vůbec poprvé - subverzivně úsměvné, tragigroteskní i (sebe) parodické přístupy.

Podivné vyšetřování a Dobré zprávy (Itálie, Elio Petri) - Nadčasově aktuální, ironicky laděné vize moci a (sebe) destrukce jedince, podléhajícího tak či onak osidlům konzumní společnosti, jsou srovnatelné s nejlepšími filmy Piera Paola Pasoliniho.

Křížová cesta - Velmi dobře napsaný i zahraný snímek o osobní (ne) toleranci, (ne) empatii a (ne) svobodě v osobních vztazích pod knutou „vyšších“ a „mravných“, leč strnule odosobnělých principů.

Černé uhlí, tenký led - Poměrně originální variace v rámci žánru film noir.

Bertolucci o Bertoluccim (Itálie, Walter Fasano, Luca Guadagnino) - Portrét BB představuje filmového tvůrce v celé řadě inspirativních souvislostí.

Nejhorší filmy:

Temné údolí (Rakousko, Andreas Prochaska) - Iritujícně slaboduchý a konvenční, o to více však protivně okázalý pokus o alpský western.

Rover (Austrálie, David Michôd) - Pro extrémně špatné zpracování zajímavého tématu jsou charakteristické plytké, toliko rádoby existenciálně laděné dialogy a neschopnost subtilnějšího i jakkoli svébytně věrohodného rozvíjení atmosféry prostředí a étosu látky.

 

Kateřina Svatoňová (FF UK)

Výběr dobrých filmů (pořadí je čistě náhodné):

Chlapectví (USA, Richard Linklater) - Díky tomu, že režisér tento snímek natáčel postupně dvanáct let, nesledujeme jen stárnutí hlavních hrdinů, ale i proměny života na americkém maloměstě od roku 2002 do současnosti. Skutečné události, změny veřejného a soukromého prostoru, novinky v technologiích, populární kultuře i politický vývoj se vpíjejí do obrazu, jakoby přirozeně proměňují filmové vyprávění a dopřávají nám pocit zdánlivě autentického sousedství s postavami. Díky „časosběrné“ metodě přináší tento film silný a velmi intenzivní prožitek času a každodennosti, a to i bez dlouhých záběrů a vyprázdněné narace.

https://www.youtube.com/watch?v=Ys-mbHXyWX4

Křížová cesta - Aktuální interpretace kalvárie ukazuje čtrnáct zastavení křehké dívky Marie na cestě k Bohu. Jednotlivá setkání s drobnými pokušeními okolního světa a zároveň její úporná snaha dosáhnout duchovní dokonalosti v souladu s tradiční křesťanskou vírou je nejen soustavným tázáním se po podstatě víry, dogmatismu, patologičnosti, normy a normativity, dobra či tolerance, ale i velmi promyšleným „očištěním“ filmové formy. (Až nesnesitelně) působivé asketické, většinou statické záběry, práce s více plány, s detaily tváří i prázdným obrazovým polem plně korespondují s tématem filmu, nutí diváka k neustálému vnitřnímu dialogu.

Leviatan - Příběh boje hlavního hrdiny Kolji o svůj dům, který se místní starosta rozhodne proti jeho vůli odkoupit a zbořit. Uplatňování moci a postupná degradace lidské figury je doprovázena korozí osobních vztahů a postupným rozpadem rodinných a přátelských vztahů. Až románově komponovaná dějová linie je zasazena do nehostinného prostředí Kolského poloostrova a rámována silnými obrazy zachycujícími rozpad a rozklad. V návaznosti na ruskou tradici film Leviatan spojuje intimní a veřejný rozměr, velmi přesně a cynicky komentuje současné dění, ale zároveň se citlivě vztahuje k obecným otázkám, jakými je lidský osud, víra, osobní morálka a čest.

Tom na farmě a Mommy (Francie, Xavier Dolan) - Dva filmy uvedené opět potvrzují pověst Xaviera Dolana jako „zázračně“ talentovaného mladého tvůrce. Oba experimentují s médiem filmu (např. převážnou část filmu Mommy tvoří zúžený čtvercový formát), využívají excentrickou vizualitu, kombinují odlišné formáty a postupy, pracují s proměnlivým rytmem i ostrostí a světelností snímků. Atraktivnost obrazové stopy se však místy proměňuje ve vyprázdněný a manýristický ornament, stejně jako se citlivě vyprávěný vnitřní konflikt zvrhává do hysterie a patosu. Oba snímky pracují těsně za hranicí všech norem (z hlediska tématu hranic společenských, z hlediska formy hranic filmové řeči udržujících kontinuitu snímku) a jsou naplněny sebestřednou sebelítostí, ale zároveň obsahují mnoho silných momentů, pro které je jistě stojí vidět.

Winter's Bone (USA, Debra Granik) - Film Debry Granik je příběhem sedmnáctileté Ree, která se za velmi drsných podmínek stará o celou rodinu. Filmová událost roku 2010 je cenná zejména kvůli silné a odvážné hlavní hrdince, ale i kvůli syrovému a bezútěšnému zobrazení amerického venkova. Opakující se záběry rodinného života, obdobné kompozice a redukovaná barevnost velmi dobře ukazují bezvýchodnost prostředí, uzavřenost prostoru, nemožnost komunikace i osudovost, které se jen těžko vzdoruje.

Zklamání:

Díra u Hanušovic (Česko, Miroslav Krobot) - Odvaha herců a tvůrců Dejvického divadla experimentovat s narací i výstavbou figur, s ironií a humorem, jež se zvrhávají do totálního dada, a s kombinováním osobních příběhů se závažnými společenskými tématy, kterou známe i ze seriálu Čtvrtá hvězda, se bohužel ve filmu Díra u Hanušovic zcela vytratila. Zde se naopak setkáme se stereotypy a konvencemi – jak v rovině motivů, tak ve výstavbě figur(ek), s výsměchem a banálními žerty. Překvapivá je neinvenčnost celého fikčního světa, která je až jakousi mozaikou postav a scének z jiných českých, „venkovských“ a maloměstských filmů (často dosahujících mnohem lepší úrovně).

Frank (Irsko, Lenny Abrahamson) - Komedie o netalentovaném hudebníkovi, kterému se podaří infiltrovat do alternativní hudební skupiny The Soronprfbs, jejíž zpěvák z hlavy nikdy nesundává papírovou hlavu, je popisována jako netradiční, hravá či výrazná. Jedná se však o další zbytečný film, který bývá označován jako „nezávislý“, „typicky festivalový“ a který má návštěvníka festivalu pobavit, či spíše zabavit dalšími bizarními a psychicky narušenými figurami. Tajemství filmového příběhu, které posouvá děj, je ve výsledku stejně prázdné jako tajemství, které se (ne)ukrývá pod papírovou hlavou.

 

Vít Schmarc (Rádio Wave, Cinepur, Respekt)

Leviatan - Andrej Zvjagincev brilantně navazuje na tradici ruské kultury, která propojuje psychologickou komplexnost s funkcí politického fóra, otevřeně reflektuje klíčové otázky morálky, tíživého lidského údělu a přitom zůstává vzletná, nemilosrdná a krásná. Leviatan je vším, co si představím pod pojmem velký a zásadní film.

Křížová cesta - Strhující parafráze biblického předobrazu ve čtrnácti téměř výhradně statických celcích. Je fascinující, jak málo rétorických figur film potřebuje, aby zachytil náboženský fanatismus jako vrstevnatý problém, v němž neběží jen o démonickou posedlost kontrolou druhých, ale o zvrácenou formu bažení po absolutním dobru. Brüggemann zachycuje jeho křehké lidské jádro; lásku, která se mění v krutost, obětavost, která se stává fanatismem.

https://www.youtube.com/watch?v=5O8F8JtSVmI

Černé uhlí, tenký led - Režisér Tiao I-nan nenatočil žádnou konzervativní poctu klasikám detektivního žánru, ale každým coulem moderní film, který je svou filozofií typicky asijský. Do značné míry odtažitý v psychologii, především ale naprosto nevypočitatelný, úskočný, výbušný, porušující žánrová pravidla absurdními výjevy a zlomy v náladách. Černé uhlí, tenký led je kolosální barevná rachejtle odpálená s milimetrovým načasováním.

Malej Quinquin - V žánru televizní detektivky se stalo leccos a leccos z toho bylo revoluční, nebo přinejmenším posouvající hranice. Malej Quinquin je přesto událost zcela jiného řádu. Nekompromisní rozmetání pravidel a jejich nahrazení defektními schématy, postavami i dialogy vede k tvaru, který nabízí zcela unikátní eskapistický požitek ze ztrácení se v mlze dedukcí a tiků inspektora van der Weydena i něžné poetice dětského světa na pokraji prasečáku a blázince. Pokud v mém osobním seriálovém žebříčku něco Quinquina trhne, dám se sežrat prasaty.

Kmen - Podobný případ jako Křížová cesta: mladý tvůrce, radikálně jiný koncept, strhující provedení. Uhrančivá choreografie kamerových trajektorií i znaků neslyšících, ticho proměněné v ten nejintenzivnější zvuk ze všech, přesná práce s povědomým vyprávěním, které umožňuje rozumět znakům i tam, kde jejich přesný význam neznáme. Zdrcující finále, které balancuje na hranici exploatace, ale díky důslednosti režiséra zasazuje nekompromisní KO.

Zvláštní uznání:

Tsai Ming-liang za nejdůslednější vyrvání předkamerového časoprostoru z okovů logiky a konvenčního vnímání filmové řeči. Oba jeho filmy (Toulaví psi, Cesta na západ) byly uhrančivými zážitky na pomezí meditace a slastného ztrácení se v mixu reality a snu.

Richard Linklater za fiktivní časosběr Chlapectví a další potvrzení schopnosti utkat zázračné vyprávění jen z všedních dialogů, trapných odmlk a záblesků štěstí. Zároveň za potencionálně velmi zajímavé prolomení hranic mezi artovým filmem a mainstreamem (Chlapectví má kromě ocenění z Berlína šanci bodovat na Oscarech a u masového publika).

 

Jan Bušta (FAMU, ČT)

Tenhle prasečí ročník je rozhodování o absolutním zážitku snadné… jmenuje se Je těžké být bohem (Rusko, Alexej German) a na tolik hoven, kterými je třeba se (meta)fyzicky přebrodit, Vás nepřipraví ani hodně pomalá četba Bachtina, natož Strugackých předlohy. Zážitek z jiné planety (čti v obou významech)! Opravdové Veledílo = nevejde se do existujících škatulí + přeformátovává diváka k obrazu svému. Chudák malá česká kritika (čti v obou významech)!

https://www.youtube.com/watch?v=szheHz7KPws

Zážitek nejpřekvapivější byl potom Bílý stín debutujícího videoartisty Noaha Deshe. Intenzivní noční můra a očistný šamanský rituál v jednom GoPro balení. Mytologicky přímočaré vyprávění podobně jako German čerpá energii z řízeného chaosu – výsledkem je tady ale povrchovější frenetika. Vadí? Ne, pulzuje a vibruje to náramně.

A zážitkový je i Slabošpyckého Kmen. Podezření: na rozdíl od předchozích dvou zážitků, tady nikdo neopouští sál (a to je to celý němý, jen si to představte pane Novák!!!) => předpověď: z tohohle sympatického malého filmu se stane nepřeceňovanější kousek sezony. Škoda, sympatie oslabena… ale i tak dobrý.

Od zážitků k matematice zábavy: Neutečeš je krásně urežírovaný žánrový hororek od milovníka Johna Carpentera. Tu lásku mám s režisérem Mitchellem společnou, takže psionicky škemrám u distributorů: u tohohle by fandové strašení měli sedět před velkým plátnem. A kéž by někdo chtěl do široké distribuce uvést zrestaurovanou verzi původního Texaského masakru motorovou pilou – vliv tohohle filmu na současnou kinematografii vidím s každým rokem mohutnět.

Pocit zbytečnosti/vychtěnosti/přešlechtěnosti letos intenzivně u Stratose Yanise Economidese, Jauji Lisandra Alonsa a Slepé Eskila Vogta. Každý mě nějak během sledování (jistě neúmyslně) od sebe odpoutával k banalitám týkajícím se scénáře, realizace a technického provedení; v každém z nich ovšem ve vzpomínce něco pozoruhodného, takže žádná tragédie!

Z archivu by měl být i nadále vytahován a hromadně šířen Petriho „Spalovač mrtvol po italsku“ - Podivné vyšetřování. Zvědavost: kolik filmů z téhle ankety bude i po pětačtyřiceti letech působit takhle nadčasově a svěže?

 

Alena Prokopová (Lidové noviny, Film a doba, Alenčin blog)

Vždycky mne to táhne spíš ke klasice než k novinkám. Je to logické: starší filmy prošly sítem času a přežily dodnes, protože jsou nějakým způsobem výjimečné. Nové filmy selekce teprve čeká - a za deset dvacet let si řekneme, co ze současných kinohitů či festivalových trháků úspěšně prošlo onou zkouškou času.

Jedním z vrcholů festivalu tak pro mne byl deset let starý Věčný svit neposkvrněné mysli, který díky scénáři Charlieho Kaufmana netrpí stejnou rozplizlostí jako většina jiných filmů Michela Gondryho.

Velkým zážitkem se pro mne stalo akční drama Williama Friedkina Mzda strachu, stejně jako sám režisér, který film osobně uvedl a roztomile vytvořil paralelní kousek historie, když prohlásil, že ho nejvíc ovlivnily Menzelovy Ostře sledované vlaky a že Američany v jejich politickému aktivismu mocně inspirovalo pražské jaro 1968.

Dojal mne dokument o filmovém kritikovi Rogeru Ebertovi a spolehlivě, leč šťastně jsem poklimbávala u filmu Todo modo - což je dnes už nesrozumitelná politická satira italského režiséra Elii Petriho (který měl letos ve Varech retrospektivu, jež odhalila novou aktuálnost řady jeho filmů). S posledním filmem Alaina Resnaise Milovat, jíst a zpívat jsem se však pocitově jaksi minula, což mne mrzelo.

Byla jsem i na tiskovce k filmu Wałęsa: člověk naděje (Polsko, Andrzej Wajda), které se účastnil vedle představitelů hlavních rolí i skutečný Lech Wałęsa. Otázka bývalému polskému prezidentovi a nositeli Nobelovy ceny za mír se ovšem kvůli agilnímu moderátorovi vlastně položit nedala. Tak jsem se nezeptala, jakou vzpomínku má Wałęsa na mou oblíbenou italskou novinářku Orianu Fallaciovu, jejímuž setkání s titulním hrdinou věnoval režisér Andrzej Wajda ve svém filmu jednu moc pěknou scénu…

Pokud jde o nové filmy, Zvjagincevův Leviatan mi přišel - bijte si mne, jak chcete - přeceněný. Svůj mrzký komerční vkus jsem naplno projevila tím, že se mi naopak hodně líbilo drama americké režisérky Debry Granikové Winter's Bone, které si do českých kin nenašlo cestu. Ano, a moc mne bavil i Linklaterův opus Chlapectví, který si do našich kin najde cestu už za měsíc.

Řadu zmiňovaných filmů můžete tento týden vidět v rámci oficiálních festivalových ozvěn v Praze (Aero, Světozor) a Brně (Scala)

https://www.youtube.com/watch?v=0wKlwyF3ACI

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte