0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Externí hlasy24. 2. 201614 minut

S Varufakisem v Berlíně

Mezi demokratizační reformou Unie a její dezintegrací leží tenká linie

Michal Berg
Yanis Varoufakis

Být v Berlíně u zakládání nového panevropského hnutí DiEM25 (Democracy in Europe Movement) jako jediný český politik s sebou nese na jedné straně přitažlivé chvění z politického momentu evropských rozměrů, na druhé straně odpovědnost pramenící z nutnosti přijímat kritický pohled na tak závažnou věc, jako je budoucnost Evropy.

Podat zprávu považuji za potřebné i proto, že DiEM má ambici tvořit širší společenské hnutí, které by mělo oslovit mimo jiné i zelené strany po Evropě - a cítím se tedy býti osloven. Co mě tedy v Berlíně oslovilo, a co naopak považuji za zásadní nedostatky iniciativy Janise Varufakise a jeho přátel, které bližší spolupráci brání?

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

…nebo se rozpadne

V divadle Volksbühne v Berlíně byli 9. února zastoupeni nejen Varufakis a jeho přátelé, evropští intelektuálové, aktivisté a novináři, ale také ekonomové, komunální politici (Barcelona, La Coruňa) nebo europoslanci. Ve svém manifestu (anglicky,česky) si hnutí klade za hlavní cíl řešení zásadních evropských krizí prostřednictvím demokratizace rozhodování v EU. „EU bude demokratičtější, nebo zanikne,“ píše se tu.

DiEM25 se tím snaží odpovědět na nárůst nacionalismu a xenofobie a zvýšených snah řešit zásadní problémy na úrovni jednotlivých zemí místo celoevropské spolupráce. Zároveň, zejména pod vlivem zkušeností z řecké krize roku 2015, poukazuje na to, že některé struktury EU nemají oporu v existujících smlouvách, nejsou odpovědné voličům a v konečném důsledku tak v Evropě nerozhodují občané prostřednictvím svých volených politiků, ale byrokraté a nevolené struktury.

Manifest popisuje také pětici krizí, které je potřeba řešit na evropské úrovni: nezvladatelné zadlužení, stav bankovnictví, neadekvátní investice, migrační krize a rostoucí chudoba. Jako první a bezprostřední krok požaduje manifest vyšší transparentnost rozhodování evropských struktur, v delším horizontu vyžaduje progresivní politiky, které zmíněné krize řeší. Ty by měly být v souladu s principy demokracie, lidské důstojnosti, nestavění jedněch skupin obyvatel proti jiným, ochrany nejslabších a ekologické rovnováhy.

Konečným cílem je do dvou let ustanovit nové ústavodárné shromáždění, které budou tvořit zástupci zvolení na celoevropských listinách. Toto ústavodárné shromáždění se shodne na nové demokratické evropské ústavě, která nahradí existující smlouvy o EU. Tolik ve zkratce popis cílů hnutí, které zatím nemá konkrétní nástroje, ale chce představovat spíše diskusní prostor a platformu pro propojování existujících hráčů - lokálních uskupení a hnutí, jednotlivců či politických stran, kteří již o o záchranu evropské demokracie usilují.

Přidat se má prý každý, kdo s těmito cíli souhlasí a kdo souhlasí s názorem, že popsané problémy jsou natolik vážné, že při jejich neřešení nás situace strhne do něčeho podobného, čím byl konec 30. let dvacátého století.

Evropská levice selhala

Varufakis, ale i někteří další řečníci během diskusí v Berlíně zmínili, že evropská levice v posledních letech při řešení problémů a krizí selhala. A že pro řešení tak zásadních problémů je potřeba spolupracovat na základech širší koalice přesahující blízké řad levicových hnutí, stran či aktivistů. Myšleno tím bylo jak sociálně-demokratické prostředí, tak hnutí zelených stran, digitální aktivisty, proevropské liberály nebo progresivní část křesťanskodemokratických proudů.

Tento požadavek se jeví být v tuto chvíli nejslabší stránkou projektu. Jistě je vhodné se navzájem mezi jednotlivými politickými proudy intelektuálně stimulovat, zejména pokud se jedná o klíčové otázky vztahující se k řešení současných problémů. To ale zřejmě to nebude dost. Nedá se předpokládat, že by všechny zmíněné proudy přijaly za svůj Varufakisův politický program. Oslovení a oslovené se musí shodnout na nějakém minimálním společném programovém základu, který bude podstatou jejich politické akce, jinak zůstane jen u diskusí. Fragmentované proevropské křídlo pak bude převálcováno koordinovaným euroskepticismem a nacionalismem, jakkoli to zní zvláštně.

Kritiku je třeba přesně cílit

První problém při budování této koalice zmiňuje ve svém otevřeném dopise Sven Giegold, spolupředseda zelené frakce Greens/EFA v europarlamentu. (Otevřený dopis a odpověď zde.) Kromě jiného zdůrazňuje, že přes mnohé nedostatky, které Evropská unie má, nejsou současné instituce EU úplně nedemokratické. Evropský parlament má svou legitimitu, stejně jako zástupci jednotlivých zemí v Evropské radě. I pokud by - za současného rozložení politických sil - existovaly na evropské úrovni demokratičtější mechanismy (což by bylo jistě potřeba), nedá se předpokládat, že by zvolení představitelé rozhodovali v otázce škrtů a tlaku na Řecko v loňském roce nebo v otázce aktuální migrační krize odlišně. Evropský parlament měl a má možnosti některá klíčová rozhodnutí zvrátit,  v případě Řecka bohužel většina podporovala politiku německého ministra Schäubleho.

Navíc Evropská komise jako opravdu nejvíce byrokratizovaný orgán je paradoxně institucí, která často iniciuje návrhy a opatření, které jsou humanistickým, zeleným a solidárním ideálům blízké, byť ne ideální. Ať už jde o řešení migrační krize, kdy byly návrhy Evropské komise jednotlivými národními státy převážně odmítány, tak kroky v oblasti boje s chudobou (alokace Evropského sociálního fondu) či předkládané návrhy na celoevropská řešení v oblasti daňových úniků.

Absence zkušenosti

Druhý problém při budování „prodemokratizační evropské koalice“ je regionální. V Berlíně chybělo výraznější zastoupení zemí poststovětského bloku, zejména na závěrečném slavnostním večeru. Východní Evropa by mohla přispět nejen zkušenostmi z boje proti nedemokratickým režimům (Charta 77, Solidarnosć), ale také mnohem lépe artikulovat přínosy, které současné členství i v takto nedokonalé EU těmto zemím přináší a které jsou možná optikou Řecka, Španělska či Británie, tedy zemí odkud pocházela většina řečníků, málo viditelné. A nemluvíme tady jen o více než 500 miliardách korun, které jsme za dobu našeho členství v EU obdrželi (a ze kterých jsme si velkou část sami rozkradli či neefektivně rozházeli).

Je třeba vidět posuny v sociální a enviromentální oblasti, které členstvím v EU nastaly, navzdory antievropské masáži deseti let Klausova prezidentství. Manifest DiME25 mluví o „neschopném evropském establishmentu“, který udržuje „lež, jež nedovolí Evropanům mít a uplatňovat demokratickou kontrolu na financemi, pracovními podmínkami či životním prostředí“. Na to je třeba jasně odpovědět, že je to právě východní Evropa, která ze členství v EU profituje právě v oblastech, které manifest popisuje jako ty, nad kterými Evropané nemají demokratickou kontrolu.

Všechny zásadní legislativní kroky na ochranu životního prostředí či přechodu na obnovitelné zdroje energie přichází z prostředí EU, jinak by situace byla výrazně horší. A pracovní podmínky? Příjetí směrnic EU představovalo zásadní kvalitativní posun při přechodu od zastaralého zákoníku práce. Jeho změny před vstupem do EU např. uzákonily čtyři týdny dovolené oproti předchozím třem, upravily podmínky kolektivného vyjednávání u nadnárodních firem nebo nastavily roční limit pro práci přesčas. Ano, zcela jistě je možné a vhodné požadovat další progresivní změny, ale tvrdit, že EU představuje neschopný evropský establishment, nepopisuje situaci přesně - alespoň co se týče východní Evropy. Nebýt EU, jakkoli nedokonalé, mohla být situace ve zmíněných oblastech v tomto regionu ještě výrazně horší. (Více v tomto paperu.)

Východoevropský pohled může obohatit i kritickou stránku. Skutečnost, že obyvatelé východní Evropy slouží pro mnohé nadnárodní korporace jako zásobárna levné pracovní síly a za stejnou práci dostávají výrazně méně peněz než kolegové v západoevropských zemích, může být jednom z vodítek při hledání důvodů, proč v tomto regionu nadšení pro evropskou myšlenku postupně uvadá. Byť je jistě na místě diskuse, nakolik se na tom vývoji podílely i vlády východoevropských zemí při své politice investičních pobídek a daňových úlev.

Pokud nebude DiEM25 zmíněné přínosy i kritiku adekvátní východoevropské zkušenosti artikulovat, zřejmě to nepovede to k tomu, že bude inspirovat ostatní, zavedené demokratické politické strany v tomto regionu. Je totiž potřeba, aby tato diskuse evropskou otázku posilovala, nikoli oslabovala. Aby se nestalo, že pod vlivem ideového souboje o tu nejvhodnější humanistickou, evropskou a demokratickou politiku tyto směry oslabí ve prospěch nacionalistických subjektů - které se těmito detaily obvykle nezdržují, a to nejen ve východní Evropě.

Víc skandinávské praxe

Nebyla to ale pouze východní Evropa, která v Berlíně absentovala. Zoufale chyběla Skandinávie, přičemž skandinávský sociální stát bývá mnohými, i méně radikálními politiky představován jako následováníhodný. Švédská vláda sociálních demokratů a zelených se za hodnoty humanismu, rovnosti a ekologické udržitelnosti bije možná nejvíce ze všech současných evropských vlád, až ji to možná bude stát existenci. Skandinávská zkušenost by také přinesla velmi oživující pohled ne z opozičních lavic, nebo dokonce ze vzdálenosti akademického, aktivistického či novinářského světa, ale z výkonné politiky.

Možná by to bylo užitečnější než se odvolávat pouze na Sanderse, Corbyna nebo Syrizu. Je totiž nezpochybnitelné - a Varufakis to sám přiznává - že jak on, tak Syriza ve svém snažení roku 2015 zklamali. Vláda Syrizy s krajně pravicovým ANELem nyní v Řecku čelí vlně stávek a protestů kvůli penzijní reformě nebo nepotismu. Varufakise kritizují jeho bývalí kolegové nejen za to, že je sice obvykle přesný v analýze problémů, ale selhal na cestě k jejich řešení v praxi. A otázka, jakou roli hraje jeho ego, kvůli kterému se dokázal rozkmotřit téměř s každým a nakonec musel být z řecké vlády odstraněn, je dlouhodobě tématem diskusí po celé Evropě.

Podstata je totiž v tom, že o tom, jak se bude lidem každý den dařit, nerozhoduje lidová popularita a to, kdo jak dokáže vzbudit naději, ale kdo tu naději dokáže přetavit v konkrétní výsledky ve prospěch občanů. Naději, že bude líp, ostatně dokáže vzbudit nejen autentická starost o hájení zájmů a propracované návrhy politik, ale také marketingová mašinerie, jak nám představuje Andrej Babiš a ANO.

Pokud máme hledat společného jmenovatele pro lepší svět všude, kde je to ještě možné, tak zde je možná největší inspirací pohled přes Atlantik. Ne směrem na jihoamerické levicové vlády, nýbrž do Kanady, kde Justin Trudeau představuje po všech stránkách nejen populární, ale doufejme že i kompetentní politiku, která dokáže oslovovat široké vrstvy obyvatelstva. S jeho hodnocením je asi vhodné také nějaký čas počkat, nicméně způsob, jakým se snaží získávat pro svou politiku spojence a veřejnou podporu, je více než inspirativní.

Zahraničí politika není komedie

Nakonec se dostáváme k nejzávažnějšímu z problémů, se kterým se Varufakis a spol. bude muset vypořádat. A tím je zahraniční a bezpečnostní politika. Přestože manifest velmi povýšeně tvrdí, že fráze, kterou tvoří tři slova vedle sebe: „Evropská“, „zahraniční“ a „politika“, je v současném podání EU jen komická, nepřináší ani náznak návrhu, jak by měla vypadat.

Stejně tak manifest neřeší migrační krizi a její okolnosti a příčiny; s výjimkou očekávatelného volání po humanismu a vstřícnosti při přijímání uprchlíků. Je více než na pováženou, že DiEM25 slibuje konkrétní návrhy pro úpravu evropských politik v oblasti bankovnictví, investic, boje s chudobou a veřejným dluhem, ale pro pátou z krizí, migrační, návrh řešení neslibuje. Což je možné považovat za zásadní nedostatek. Nejsou to snad zejména obavy, způsobené migrační krizi, které využívají ke svému šikování proti EU Pegida, Konvička nebo Orbán?

Jeden z účastníků diskusí, polský publicista Sławomir Sierakowski, patřil mezi ty zástupce východní Evropy na berlínském setkání, které to zklamalo. Pro Polsko je logicky nejdůležitější Ukrajina, kterou manifest velmi vágně zmiňuje pouze jako „tenze na východě“. “Pokud Řecko chce, aby Evropa pomohla s migrací, musí rozumět Polsku a Ukrajině a pomoci jim s problémy s Ruskem,” řekl Sierakowski pro EUobserver.

Problémem samozřejmě není jen situace na Ukrajině. Evropa nežije ve vzduchoprázdnu a mnoho jejich problémů má přímou souvislost s děním v jejím okolí, ať už jsou to rozpadající se státy v jižním Středomoří, problémy v Turecku nebo válka v Sýrii.

A samozřejmě role a zájmy Ruska a jiných mocností v těchto konfliktech. Zatímco zájmy USA byly několikrát zmíněny při oprávněné kritice TTIP, na východ se v tomto kontextu neobracel nikdo. Což je s podivem, protože pokud někomu vyhovuje slabá, pod náporem krizí a nacionalismu se rozpadající Evropa, je to současný ruský režim. A je jasné, že nikdo z oslovených, na které DiEM25 míří, se při snaze o „mírný, ale pevný“ otřes Evropskou unií v zájmu její záchrany, nebude chtít stát “užitečným idiotem” proruských, nebo šířeji protievropských sil a zájmů.

Tyto obavy jsou o to víc na místě i proto, že jak Syriza, tak například německá Die Linke, jejíž představitelé se na ustavujícím setkání DiEM25 objevili, patří k politickým stranám s vřelým vztahem k současnému ruskému režimu. Což samo o sobě nemusí být problém, pokud to nevede ke konkrétním krokům, které drtivá většina evropských demokratů zavrhuje - jako odmítání asociační dohody EU s Ukrajinou, proti které hlasovali europoslanci zmíněných stran, nebo k legitimizaci donbaských separatistů.

Evropa totiž není jen EU. Šanci na demokracii a udržitelnou prosperitu je potřeba dát i dalším evropským zemím. Nelze tvrdit, že stačí „fixnout“ vnitřní krize EU a bude hotovo. A tato skutečnost je stále pro moho proevropských demokratů důležitou, možná i klíčovou hodnotou.

Varufakis zmínil nutnost budovat širší koalici, přesahující „obvyklé podezřelé“ z řad levicových hnutí a stran. Ale bez toho, aniž tyto okruhy a otázky zahraniční a bezpečnostní politiky adresoval, se mu ji nepodaří vytvořit. Abychom zůstali u předních zelených politiků (kteří u příležitosti startu DiEM25 vydali opatrné prohlášení) - a aniž bych se chtěl vyjadřovat jejich jménem - je jasné, že spolupředsedkyně zelených v europarlamentu Rebecca Harms nebude podporovat hnutí, které nebude požadovat demokratickou přeměnu i pro Ukrajinu, nejen pro EU samu.

Spolupředseda německých zelených Cem Ozdemir nebude součástí hnutí, které nebude požadovat spravedlnost a demokracii pro všechny občany Turecka. A finská exministryně a europoslankyně Heidi Hautala nepodpoří hnutí, které nebude vyžadovat více demokracie a dodržování lidských práv od Ruska. A žádný z významných evropských zelených nepodpoří hnutí, které nebude dávat naději zemím mimo EU, zejména pak na východě Evropy, k demokracii, dodržování lidských práv, solidární společnosti a udržitelné budoucnosti.

V mnohých vzbuzuje DiEM25 velké naděje, ale také jistou míru obav. Zejména proto, že mezi radikální demokratizační reformou EU a její dezintegrací leží jen tenká linie. Pokud ji DiEM25 nedokáže jasně narýsovat, pak šance, že zaujme širší demokratické politické směry, bude velmi malá. A naopak bude výrazně vyšší šance, že její v mnoha případech inspirativní a důležité myšlenky a návrhy zapadnou pod silami, které mají zájem EU zničit.

Autor je místopředseda Strany zelených


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články