Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Externí hlasy

Polepšení hříšníci

Bývalí srbští nacionalisté se v křeslech premiéra a prezidenta mění v umírněné Evropany

Vrátit se k národní suverenitě?
Vrátit se k národní suverenitě?

Kdyby se potkali před patnácti lety, jistě by po sobě stříleli. Teď si ale Ivica Dačić a Hashim Thaçi podávají ruce, jež jsou buď doslova nebo přeneseně umazané od krve. Srbský premiér Dačić byl mluvčím někdejšího prezidenta Slobodana Miloševiče, jehož režim vedl v roce 1999 vyhlazovací válku proti kosovským Albáncům, kosovský premiér Thaçi zase tehdy velel partyzánským jednotkám bojujícím proti Srbům.

Co je přimělo k tomu, že se dnes k sobě chovají skoro jako kamarádi, že začali otevírat hraniční přechody mezi oběma zeměmi a – byť neoficiálně – uznávat své diplomaty? Vysvětlení je prosté: Brusel ocení jejich chování štědrými dotacemi a jednou je možná pozve do Evropské unie.

Podobným přerodem z nesmiřitelného nacionalisty v umírněného politika v evropském kabátě prošel i současný srbský prezident Tomislav Nikolić. Muž, který kdysi usiloval o vytvoření Velkého Srbska i za cenu násilí a třikrát se marně snažil stát prezidentem, uspěl až v okamžiku, kdy se s nacionalisty rozešel a prohlásil se za Evropana. Je tak nejlepším příkladem toho, že přitažlivá síla Evropská unie má takový vliv, že mění politiky zemí za svými hranicemi.

Za vším je ekonomika

Není to velmi překvapivé. Evropská unie je sice v nejtěžší institucionální krizi od svého vzniku, její občané se však mají nesrovnatelně lépe než většina těch, co žijí mimo ni. V případě Srbů, z nichž mnozí si ještě pamatují relativní blahobyt v bývalé Jugoslávii, je to zřetelné jako v málokteré jiné zemi. Nezaměstnanost dosáhla 30 procent, ekonomika upadá a státní dluh naopak dramaticky roste. Záchranu vidí srbští politici v zahraničních investicích z EU, ta je však podmíněna proevropskou politikou Srbska. Brusel uznal jistý pokrok a oznámil, že přístupové rozhovory o budoucím členství v EU mohou začít už letos v červnu.

Pro srbskou vládu, které věří 58 procent obyvatel a 51 procent Srbů si přeje členství v EU, je to dobrá zpráva. Tou špatnou pro ni je, že dokud Srbsko nebude mít normální vztahy s Kosovem, jež se od Srbska v roce 2008 odtrhlo a bylo uznáno více než 90 státy světa včetně Německa či USA (a také Česka), nemůže na členství v EU pomyslet.

První signály srbského ústupu už jsou vidět. Před několika týdny přijala vláda rezoluci, v níž navrhuje širší autonomii pro srbskou menšinu v severní Kosovu – jinými slovy tak nepřímo uznává, že Kosovo je samostatný stát. Prezident Nikolić se zase nedávno v Bruselu setkal s kosovskou prezidentkou Antifete Jahjagovou. K oficiálnímu uznání Kosova je však ještě na míle či spíše roky daleko. Každý srbský politik, který by něco takového dnes srbským voličům navrhl, může rovnou odejít do penze.

Srbsko má ovšem nevyřízené účty a napjaté vztahy i s dalšími sousedy, především s Chorvatskem, jemuž může jen závidět, že se letos 1. července stane dalším členem EU. Srbové nedokáží skousnout, že jejich váleční zločinci Radovan Karadžič a Ratko Mladič jsou souzeni v Haagu, zatímco chorvatští generálové Ante Gotovina a Mladen Markač byli tímtéž soudem osvobozeni.

Vzpomínky na krvavou válku počátkem devadesátých let jsou živé a pocit ponížení z porážky je na srbské straně stále velmi silný. Aby toho nebylo dost, trenér fotbalové reprezentace Chorvatů Igor Stimać přišel s nápadem, aby před utkáním mezi Chorvaty a Srby na mistrovství Evropy v roce 2014 slavnostně vykopávali míč oba propuštění chorvatští generálové (naštěstí byl jeho návrh rychle smeten ze stolu).

Měkká síla

Je jistě zvláštní, když si dva někdejší úhlavní nepřátelé padnou do oka, jako Ivica Dačić a Hashim Thaçi (o němž navíc panuje podezření, že srbské nepřátele nejen vlastnoručně zabíjel, ale také obchodoval s jejich orgány).  A je jistě zvláštní, když někdejší ultranacionalista Tomislav Nikolić mluví o toleranci a znovunalezení morálních hodnot – jako například počátkem loňského prosince během oslavy židovského svátku Chanuka v bělehradské synagoze Sukkat Šalom.

Není třeba dělat si iluze o polepšených hříšnících, kteří pokorně nahlédli svoji minulost a nalezli nové morální hodnoty. Proměnu těchto politiků má na svědomí to, čemu se v hantýrce mezinárodní politiky říká „měkká síla“, jinými slovy diplomatický tlak Evropské unie, jež je pro její sousedy na Balkáně příliš přitažlivá, než aby se tomuto tlaku vzepřeli. V devadesátých letech to udělali a dnes vidí, že cena byla příliš vysoká.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].