Podle nového výzkumu agentury STEM si třetina lidí v Česku myslí, že jsou chudí. Ekonomové to nevidí tak černě, za hranici chudoby považují měsíční příjem kolem sedmi tisíc korun. Ale i takových lidí je kolem milionu a bude jich zřejmě přibývat.
„Udělala bych vám kafe, ale zrovna nemám,“ směje se Jarmila. Kávu si může dovolit koupit jen někdy. Nemá ani spoustu dalších věcí, které jsme si zvykli považovat za normální. Kuchyň a pokojík v malém panelákovém bytě mají dohromady tak 35 metrů. V chodbě jsou na sobě poskládané kartonové krabice se šaty, další leží v pokoji mezi širokou dětskou válendou a rozkládacím gaučem. Jedna velká sektorová skříň, jedna police s přenosnou televizí. „Nějaký starý nábytek jsem dostala od mámy a od známých, stůl mi dali v azylovém domě. Mikrovlnka je z bazaru, pračku mi koupil táta a já mu ji splácím.“
Jarmile je 27 let a zapadá hned do dvou kategorií, které Český statistický úřad označuje za nejvíce ohrožené chudobou: je sama se dvěma dětmi a nemá práci. Kromě rodičů-samoživitelů a nezaměstnaných jsou čeští chudí také lidé dlouhodobě závislí na sociálních dávkách, starobní a invalidní důchodci.
Česká a vůbec západní chudoba nerovná se hlad (viz rámeček), znamená ale vyžít za zhruba šedesát procent průměrného příjmu, a tedy odepřít si čtyřicet procent toho, co má většinová společnost. Anebo si to koupit na dluh. Nákupy spotřebičů, značkového oblečení a dalších symbolů statusu s krátkodobou hodnotou. Z toho vyplývající opakované zadlužování. Nedostupnost zábavy, sportu, kvalitního jídla a vlastně čehokoliv nad rámec základní existence. A k tomu permanentní konfrontace s okolím, které je na tom očividně lépe, to všechno dohromady tvoří bídu „relativně chudých“ západního světa.
Chudý od kolébky
Jarmila mezi poskakujícími dětmi vykládá, jaké je být v Česku chudý. Jak po vyučení na krejčovou v osmnácti skončila na ulici, když se matka rozvedla s otčímem a prodali rodinný dům. Jak se seznámila s budoucím otcem svých dcer, který se zrovna vrátil z vězení, spolu se protloukali po podnájmech, ona si vydělávala jako servírka, on vlastně ani neví čím, a jak jednu dobu bydleli ve stanu u Labe. Nakonec skončila v azylovém domě, porodila dceru, a pak to dosti podobnou cestou v jejím životě šlo až ke druhému těhotenství a dalšímu azylu, kde jí pomohli získat její sociální byt v Milovicích. S partnerem tam žila asi měsíc, než musel znovu nastoupit do vězení.
Pro někoho banální příběh s předpověditelným koncem pro Jarmilu pokračuje v reálném čase: „Na dávkách, přídavcích na děti, příspěvku na bydlení a všem tomhle dostanu kolem deseti tisíc měsíčně. Když zaplatím byt, koupím si za dvě stovky kredit do mobilu a zaplatím splátku za dluh na pojištění, zbude mi teď tak 5500. Poslední týden mi vždycky peníze dojdou a žijeme z toho, co zůstalo v lednici.“
Jarmila je zcela závislá na státní sociální pomoci, což jí sice umožňuje přežít, ale výš ji nepustí. Ptá se, proč někteří uspějí, zatímco jí se smůla lepí na paty už od doby, kdy, jak sama říká, „ji doma moc rádi neměli“ a nikdy jí nedali žádné kapesné? Podle Tomáše Sirovátky z katedry sociálních studií Masarykovy univerzity potvrzují výzkumy prováděné v západní Evropě, že do chudoby v dospělosti skutečně často vede zážitek chudoby z dětství. Což může mít význam i pro Česko. Jestliže dnes je chudý zhruba každý desátý dospělý, dětí žije v chudobě plných 17 procent. „Jejich rodičům často vyčítáme, že do svých dětí neinvestují, ale zapomínáme na to, že toho nejsou schopni. Ne proto, že jsou hloupí, ale protože si sami nedokážou vytvořit dlouhodobou životní strategii. Nepošlou dítě na školu, protože si nedokážou spočítat, kdy a jak se mu to vrátí,“ říká k tomu sociolog Petr Mareš.
Přečtěte si celý článek Martina Jazairiho - Pasti a pastičky chudoby.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
