Ženství není nějaký exkluzivní klub

„Kodéři možná nevládnou světu, ale bezpochyby uvádějí do chodu přístroje, které tak činí,“ to je věta, která se nachází – řečeno vnitroredakční terminologií Respektu – v naprosto strhujícím textu Co je to kód? Najdete ho na stránkách Bloomberg Businessweek důkladně vybavený animacemi a ukázkami. Na ohromné ploše 22 tisíc slov tu autor Paul Ford, sám kodér a počítačový programátor, vysvětluje, co je náplní jeho práce, jak fungují počítače a programy, a to navíc s humorem a tak, že to chápe i naprostý laik, který vystudoval humanitní obor.

Podle odhadů je na světě 11 milionů profesionálních softwarových vývojářů a dalších 7 milionů to má jako koníček. Dohromady tu je tedy populace o počtu širší oblasti Los Angeles, která se stará o to, jak budou fungovat kupříkladu internetové stránky, dálkové ovladače nebo chytré telefony.

Čtenář se v textu bez problému pochopí, jak se z kódu stává software, co je to algoritmus, ale především pronikne do mysli a uvažování lidí, kteří dnes tvoří technologickou a vývojovou páteř informačního světa; přitom jejich práce zůstává pro většinu jejich kolegů i nadřízených naprostou záhadou.

To ostatně ilustruje půvabná úvodní scénka textu, která zachycuje setkání vrcholového manažera s kodérem, jenž se má postarat o nové firemní stránky a aplikace. Ten druhý o své práci informuje větami jako: „Moji lidé se stále nemůžou shodnout na platformě. Někteří chtějí použít Drupal7, aby to fungovalo s Magentem, což je pořád na péhápku. Druhá možnost pak je udělat back end v Node.js s Backbonem vepředu.“ Manažer jen zírá a netuší.

„Říkejte mi Caitlyn.“ Takový je titulek nachází na obálce aktuálního vydání časopisu Vanity Fair společně s fotografií od Annie Leibovitz. Uvnitř čísla pak následuje dvaadvacet stran dlouhý profil, jenž popisuje genderovou proměnu Bruce Jennera - někdejšího olympijského vítěze v desetiboji a nedávnou hvězdu reality show Keeping Up with the Kardashians - v ženu.

„Bylo to dobrý den,“ říká v textu při vzpomínce na vítězství na olympiádě v roce 1976, ihned však dodává: „Ale posledních pár dnů bylo lepší.“ S ohledem na to, že už nemusí lhát o svém já. V článku kupříkladu přiznává, že krátce po získání zlaté medaile se sice ještě jako muž objevoval na veřejnosti v obleku, ale pod ním vždy nosil podprsenku a kalhotky. „Bruce vždycky lhal, ale Caitlyn už nemusí,“ konstatuje.

Titulní materiál Vanity Fair okamžitě rozvířil vášnivou debatu mezi feministickými akademičkami o ženské identitě. Z nich nejzajímavější je asi příspěvek Elinor Burkett v The New York Times, která se ke Caitlyn staví kriticky a kromě absence aktivismu jí vyčítá mimochodem i to, že si během módního focení a své prezentace vždy vybírá to nejpovrchnější pojetí ženství. Takové, které ženám vždy vnucoval muž.

V druhém spektru reakcí pak je empatická a tolerantnější Jaclyn Friedmen. Hájí ženy i translidi, pro něž ženství není politikum, a přináší podnětnou tezi: „Ženství není nějaký exkluzivní klub. Je v něm spousta různých lidí, kteří se liší jeden od druhého. A nikdo z nás má by si neměl myslet, že má klíč k tomu, co to ženství je… Vsadím se, že třeba já mám mnohem víc ženských zkušeností společných s transženami než třeba s anglickou královnou, která jistě nikdy nemusela výrazně řešit antikoncepci, obávat se toho, že ji menstruace zaskočí cestou metrem, nebo vycházet s výplatou, která je o polovinu menší, než berou muži.“

Se jménem jednoho je spjatá kritická filozofická metoda dekonstrukce, ten druhý odvrhnul pevné formy, konvenční harmonie i tonality a osvobodil jazz. V roce 1997 došlo v Paříží k podivuhodnému setkání dvou zásadních postav 20. století: filozofa Jacquese Derridy a jazzového saxofonisty a skladatele Ornetta Colemana. Právě záznam jejich rozhovoru, jenž patří k polozapomenutým klenotům, se znovu objevil krátce po Colemanově čtvrteční smrti. Hudební samouk, průkopník nové formy a tvůrce, který do jazzové sestavy zapojoval i klasické nástroje, zemřel na zástavu srdce ve věku 85 let.

Rozhovor s Derridou je podnětný už v tom, že zde oba nacházejí nečekané styčné plochy svých oborů: hovoří o pravidlech a repeticích v rámci improvizace, rozumí si nakonec i v osobní rovině a pocitu odstřižení od kultury svých předků. Derrida se narodil v Alžíru v židovské rovině, kde francouzština nebyla původní řeč, v Colemanově případě to souvisí s afroamerickým původem a osobní zkušeností z doby segregace.

Tečku pak tvoří Colemanova vzpomínka na vznik jedné z jeho nejznámějších skladeb: „Předtím, než se ze mě stal muzikant, pracoval jsem ve velkém obchodním domě. Jednoho dne o polední pauze jsem narazil na galerii, kde kdosi namaloval velmi bohatou bílou ženu. Měla absolutně vše, po čem mohla v životě toužit, ale přitom měla ve tváři ten nejvíc osamělý výraz. Nikdy předtím jsem se s takovou samotou nesetkal, a když jsem přišel domů, napsal jsem skladbu Lonely Woman.“

Plnovous je passé.

Tvrdí to server Mashable

, který v článku Sorry guys, beard is over vyhlásil smrt pánskému trendu uplynulé sezóny. Dokumentuje to na příkladu modela a bloggera Joela Alexandra, který bradku před nedávnem shodil, když mu kvůli ní začalo ubývat zakázek a promo focení.

Souvisí to prý s nástupem post-hipster éry, kterou popisuje specialista na marketing pánské módy Jorge Cosano: „Hipster byl proti korporátní kultuře, ale dnes s příchodem nových mileniálů jsme svědky nástupu yuccies (což je akronym pro Young Urban Creative)… Ti preferují čistý, minimalistický a odměřený styl. Pro plnovous v něm není místo.“ 

Video: Zbrusu nové video z dílny ústecké tvůrčí skupiny Ideamakers (stojí mimo jiné za posledními klipy skupiny Houpací koně) doprovází singl dua OwL. Indie elektronika plus zámek Teplice. 

Kulturní tip: Česká televize v uplynulých týdnech nasadila do vysílání kompletní sérii případů komisaře Schimanského (1981 - 1991), jež pochází z letitého projektu německé veřejnoprávní televize Místo činu. V době, kdy už některé z epizod působí přinejmenším vyčichle, diváka udiví, že Horst Schimanski byl ve své době revoluční figura. V době premiéry bylo totiž nemyslitelné, že by německý policista na obrazovce nejen kašlal na předpisy, ale dokonce mluvil sprostě, měl blízko k alkoholu a chodil za prostitutkami. Zlomové bylo ale i to, jak scenáristé v různých dílech akcentovali sociální témata od prostituce a drogovou scénu přes černý trh s adopcemi až po neudržitelné pracovní podmínky dělníků v omšelém průmyslovém Duisburgu. Kdo nebude vzhůru noci ze soboty na neděli v 1:45, může si díl Krvavá stopa pustit na streamu.