úterý 15. 11. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Vzhledem k tomu, že si teď kdejaký reakcionář chce přihřát polívčičku na Trumpově vítězství v amerických volbách, podívejme se, jak to s tou “výhrou nad mocenským konglomerátem” vlastně je.

Donald Trump je samozřejmě nezpochybnitelným formálním vítězem, potřeboval získat 270 volitelů a bude jich mít přes 300. Snaha části protitrumpovských demonstrantů přemlouvat volitele, aby hlasovali jinak, než je k tomu voliči zavázali (což je teoreticky možné), je zásadně mimo. A v podstatě je zrcadlovým obrazem trumpovských plků o “cinknutých” volbách. Trump vyhrál demokraticky a bude legitimním americkým prezidentem. ALE:

Reklama
Reklama

Všechny hlasy ještě nejsou sečteny. Na výsledku v klíčových státech se nemůže nic změnit, dopočítány nicméně nejsou především ty části USA, kde měla Hillary Clinton jasnou podporu. Podle předběžných odhadů to vypadá, že demokratická kandidátka nakonec v celkovém součtu odevzdaných hlasů “vyhraje” o 1,5 - 2%, což může být dobře kolem dvou milionů voličů. To je hodně, bude to historicky nejlepší výsledek jakéhokoliv kandidáta, který kdy prohrál americké prezidentské volby. Zopakujme si to ještě jednou: Hillary Clinton pravděpodobně vyhrála volby zhruba o 2 miliony hlasů, ale nezískala klíčové státy, a tudíž dostatečný počet volitelů, kteří teprve formálně určí, kdo bude americkým prezidentem.

Hillary campaigning in NH
Hillary Clinton ve státě New Hampshire • Autor: Polaris, Profimedia

Ještě zajímavější je podívat se na ony klíčové státy. Epicentrum průšvihu se nachází na středozápadě, v (dříve) průmyslových státech. Ty byly považovány za obranný val demokratů zaručující alespoň nejtěsnější vítězství. Hillary tady nečekaně ztratila rozhodujících 46 volitelů - arozhodlo o tom dohromady 108 600 hlasů: 68 236 v Pensylvánii, 27 257 ve Wisconsinu a 13 107 v Michiganu. Tyto tři výsledky nakonec poslaly do Bílého domu definitivně Donalda Trumpa.

Proč to říkáme? V žádném případě nechceme zpochybnit vítězství republikánského kandidáta, pravidla hry jsou pro všechny stejná. Jde ale o interpretaci voleb. Rozhodně se totiž nejedná o nějaké masové, plošné odmítnutí liberální politiky, drtivou porážku spikleneckého spolčení elit či výhru zdravého rozumu. Místo toho vidíme dvoumilionovou převahu liberálů, kteří vyslali do voleb špatnou kandidátku a takticky nezvládli kampaň. Jestli se někdo opájí sny o nové éře a zásadním zvratu v postojích Američanů, zažije za čas stejné překvapení jako američtí demokraté minulou středu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Václav Klaus, jehož institut pogratuloval sám sobě k vítězství v amerických volbách, není zdaleka jediným Evropanem, jemuž dodal Donald Trump chuť do života. S bývalým šéfem britských UKIP Nigelem Faragem se Donald Trump dokonce opravdu baví.

https://twitter.com/Nigel_Farage/status/797584449047265281

Reklama
Reklama

A třeba švédské Hnutí nordického odporu na sobotní demonstraci prohlásilo, že “se do pohybu dává světová revoluce”. Komentátor serveru BloombergView Leonid Bershidsky si tím nicménězatím jist neníJe samozřejmě pravdou, že populistická pravice je na vzestupu. Lokální “trumpové” triumfovali v Británii, Polsku, Maďarsku a za hranicemi EU také v Turecku. Právě v uplynulých dnech si připsali další dva zářezy v prezidentských volbách v Bulharsku a Moldávii (tamní Igor Dodon je nicméně spíše populistická levice). A na obzoru jsou prezidentské volby v Rakousku, referendum v Itálii, parlamentní volby v Nizozemí a prezidentské ve Francii. Norbert Hofer, Beppe Brillo, Geert Wilders a Marina Le Pen už si zuby brousí…

Bershidsky ale tvrdí, že evropské kontinentální systémy parlamentní demokracie jsou proti extrémní politice lépe pojištěny než anglosaský volný styl, v němž vítěz bere vše. V Bulharsku i Moldávii postrádají prezidenti exekutivní moc, podobně jako v Česku. Bulharský premiér sice v reakci na vítězství Rumena Radeva rezignoval, ale je pravděpodobné, že předčasné volby opět ovládne jeho strana.

Ani v Rakousku případné vítězství Hofera nenaruší vládní spolupráci centristů. Pokud v Nizozemí skutečně zvítězí Wilders, jak průzkumy naznačují, neposkládá vládní koalici, protože ho ostatní strany budou ignorovat. V Itálii to pro Hnutí čtyř hvězd bude podobné - a pokud nakrásně ne, italské vlády obvykle dlouho nevydrží. Jedinou výjimkou je Francie, kde je prezident skutečně silnou politickou personou, tam však v tuto chvíli vede kandidát středové pravice Alan Juppé a je nanejvýš pravděpodobné, že ho ve druhém kole proti kandidátce Národní fronty podpoří i levice.

Bershidsky říká, že typickou ukázkou, jak to v evropských parlamentních systémech dopadá s populisty, je Španělsko. Nové strany tam rozhoupaly politickou scénu, volby se musely opakovat a tři čtvrtě roku byla země v patové situaci, avšak nakonec je premiérem Mariano Rajoy, ztělesnění establishmentu, i když stojí v čele menšinové vlády, která nemůže nic moc dělat.

A dokonce i tam, kde to populisté “dokázali”, umí parlamentní systém házet do jejich tažení vidle. V Polsku nedávno vláda musela stáhnout návrh zákona o zákazu potratů a v Maďarsku Orbán neprosadil snahu vyjmout zemi z evropského systému přistěhovaleckých kvót. A tak je to vlastně dobře. V Evropě se všechno rozmyje a nic moc se nedá provést. Někdy je to k vzteku, jindy ku prospěchu. “V turbulentních dobách má měkčí, méně přehledný, hůře ovladatelný a méně stabilní politický systém některé jasné výhody: pírko nenapáchá tolik škod jako dělová koule,” píše Bershidsky.

Reklama
Reklama