Summit: Vyměnila Evropa s Tureckem uprchlíky za demokracii?

Úkolem dne je dešifrovat, co se vlastně odehrálo na pondělním summitu Evropské unie s Tureckem. Připomeňme si, že schůzka šéfů vlád osmadvacítky s tureckým premiérem Ahmetem Davutoglu byla popisována jako poslední pokus dostat pod kontrolu migrační vlnu z Blízkého východu; tedy dříve, než v jarních měsících smete schengenskou dohodu o volném pohybu osob.

Summit k žádné konečné dohodě nedospěl, Evropané se ho ale snaží líčit jako významný pokrok. Donald Tusk prohlásil, že politici udělali “průlom” a že s nadějí hledí k dohodě, k níž by mělo dojít na dalším summitu příští týden. Základní obrysy dohody, k níž se Evropané s Turky blíží jsou následující:

Věc má více než jeden háček. “Některé vyjednavače zneklidňovalo, že turecké podmínky vytvoří nebezpečný precedens a vyšlou signál, že základní demokratické principy bloku (evropských zemí) jsou vlastně na prodej,” píše server Politico. “Pokud dají Evropané Ankaře to, co požaduje, právě v okamžiku, kdy turecký prezident Recep Tayyip Erdogan utahuje šrouby moci a proměňuje Turecko v systém, který mnozí považují za diktaturu, napáchá to nevratné škody na evropské důvěryhodnosti.”

Jsou tu ale i další slabá místa. Mimo jiné fakt, že systém přerozdělování přistěhovalců dosud země východní a střední Evropy odmítají, zatímco jiné, které se k němu formálně přihlásily, ho v praxi jednoduše ignorují - z původních dohodnutých 160 000 uprchlíků jich bylo zatím přerozděleno 660. List Financial Times to ukazuje velmi přehledně:

The Guardian pochybuje, zda případná dohoda s Tureckem stojí na “právních a morálních základech”. Deník cituje mluvčího The Amnesty International, podle nějž dohoda “stojí v principu za prozkoumání”.  Ovšem s tím, že koncept navracení lidí do země, která nerespektuje lidská práva - především práva uprchlíků - je “stále více problematický”. Navrhovaný postup prý je také v rozporu s dohodami OSN o přístupu k uprchlíkům, které “jsou jedním z nejvýraznějších úspěchů éry po holocaustu”.

Mnoho bude záležet na technickém provedení (tedy pokud k dohodě nakonec dojde). Zmíněný The Guardian upozorňuje, že v praxi může trvat dlouhé měsíce, než bude Turecko logisticky schopné přijímat velké množství uprchlíků, kteří nelegálně připluli na řecké ostrovy. Turecko musí mezitím také dojednat readmisní smlouvy se zeměmi, do nichž bude uprchlíky vracet. Pokud se mezitím skutečně podaří neprodyšně uzavřít severní hranici Řecka (a to je velká otázka), dostane se Řecko do situace, kdy se na ostrovech budou hromadit možná stovky tisíc zoufalých lidí.

O schopnosti skutečně neprodyšně uzavřít hranice s Makedonií, Albánií a Bulharskem panují nicméně pochybnosti. Zároveň je nanejvýš pravděpodobné, že nelegální migrace začne proudit jinudy: obnoví se cesta přes Itálii, vzniknou cesty přes Černé moře.

Abychom ale nebyli jenom pesimisté. Evropa zásadně přitvrdila a snaží se vytvářet alespoň dojem, že dostává situaci pod kontrolu. To je psychologicky velmi důležité - nejhorší škody podle mínění autora Menu napáchala vágnost dosavadních návrhů a z nich vyplývající dojem, že “stejně nejde nic dělat”. Pocit bezmoci je hnacím motorem nástupu evropských extrémistů, kteří ve skutečnosti představují nebezpečí číslo jedna.

Navrhovaná řešení rozhodně nejsou přitažlivá, zároveň se ale dosti podobají postupu, který již před lety přijalo Španělsko. To prožívalo před lety vlastní uprchlickou krizi bez velkého zájmu zbytku Evropy. Z původní “vítací kultury” časem přepadlo do jisté skepse (způsobené hlavně počty uprchlíků) a nakonec dospělo k dohodám s Marokem a dalšími africkými státy, které se neobešly bez finančních “příspěvků”. Výsledkem je, že do Španělska se dnes nelegálně příliš neodchází.

Časopis The Atlantic nabízí zajímavé srovnání mezi tím, jak je Donald Trump vnímám ve Spojených státech a jak o něm píší komentátoři v Evropě.  V Americe je jeho nástup chápán jako bizarní fenomén - jako zvláštní inkarnace pokleslé televizní zábavy nebo jako projev génia kolektivní americké psychologie, který vyhmátl nekryté místo americké duše, o jehož existenci neměl nikdo jiný tušení.

Za Trumpa v tomto podání někdo konkrétní může - třeba Barack Obama (opravdu!) nebo republikánský establishment. Trump je tím pádem zároveň problém někoho jiného, obvykle republikánského establishmentu nebo jednotlivých republikánských kandidátů. Z jeho tažení se dá i škodolibě radovat, to když jste komentátor sympatizující s demokraty a vychází vám, že se před Hillary Clinton otvírá parádní jízda do Bílého domu. Nic hlubšího se ale z překotného úprku Donalda Trumpa k oficiální nominaci obvykle nevyvozuje.

V textech evropských autorů je Trump většinou chápán z odstupu jako symptom ohrožení demokratického systému. V každém evropském státě je totiž jeden potencionální Trump, píše americký deník. Poukazuje na to, že Evropanům je tak na rozdíl od Američanů úplně jedno, jestli je velký Donald republikán nebo demokrat, vidí jeho lokální inkarnace za každým rohem a v různobarevných provedeních: v Marině Le Pen, v Silviu Berlusconim či Beppe Grillovi, ve Viktoru Orbánovi. Britové se nemohou shodnout, jestli je Trumpovi bližší starosta Londýna Boris Johnson nebo šéf labouristů Jeremy Corbyn. Autor Menu se přiznává, že vnímá Trumpa do značné míry jako tvora vzniklého křížením Miloše Zemana s Andrejem Babišem.

Evropané mají v každém případě pocit, že se děje něco neblahého, systémového, co prostupuje celým západním demokratickým světem.  Pozoruhodný je v tomto směru německý Der Spiegel, v němž profesor ekonomické žurnalistiky Henrik Müller tvrdí, že dnes jen menšina Američanů a Evropanů vyjadřuje důvěru ve své politické a ekonomické instituce. “Funkční demokracie,” píše profesor, stojí na třech pilířích: “široké shodě na tom, co je pro společnost důležité; na platformách, na kterých se může odehrávat diskuze o tom, které problémy mají priority a jak je řešit; a na dostatku sdílených hodnot, který zaručí, že obyvatelé důvěřují institucím, většiny a menšiny se navzájem respektují a všichni spolu obecně vzato spravedlivě vycházejí”.

Tyto předpoklady západ donedávna považoval za samozřejmé, ale teď se v některých zemích stávají nedostatkovým zbožím.  Trump je v každém případě spíše symptom hlubší choroby než její příčina, jak to často vnímají Američané.

Američané začali vážně řešit, jestli je ještě možné sledovat televizní debaty republikánů ve společnosti dětí. Diskuze jsou natolik agresivní, plné osobních urážek a sexuálních narážek, že se jejich obsahem zabývají psychologové. V poslední republikánské debatě se například řešila velikost přirození Donalda Trumpa. Hádku rozjel Marco Rubio, který na mítincích začal upozorňovat na Trumpovy údajné malé ruce s tím, že “víte, co se říká o mužích s malýma rukama” (následuje smích publika)… “nelze jim důvěřovat” (ještě větší smích). Trump (který zase systematicky upozorňuje, že Rubio není tak vysoký jako on) kontroval během debaty, když v přímém přenosu zvedl ruce a prohlásil, že “(Rubio) mluvil o mých rukách, prý když jsou malé, musí být malé i něco jiného… Ujišťuji vás, že tady není problém. Opravdu vás ujišťuji”.

Není to poprvé, Trump již dříve připsal tvrdé otázky televizní moderátorky Megyn Kelly jejímu menstruačnímu cyklu, neboli slovy samotného prezidentského kandidáta skutečnosti, že “krev jí stříkala z očí, stříkala jí - no vždyť vy víte odkud”.

Někteří rodiče mají problémy i s agresivním politickým obsahem - připomeňme si, že Mexičané jsou označováni například za lidi, kteří sériově znásilňují. Marco Rubio zase například v televizi oznámil, že “palestinská samospráva, která má silné vazby na teroristické organizace, učí malé děti, že zabíjet Židy je skvělé”. Linda Sansour, Američanka palestinského původu a ředitelka Arabsko-americké asociace, vyzvala na Facebooku muslimské rodiče, ať děti k obrazovkám během debat vůbec nepouštějí. “Zraňuje je to. Bojí se, nechápou, o kom se mluví, a tuší, že by se to mohlo týkat jich samotných.“

Právě strach je prý vůbec nejhorší. BBC cituje dětského psychologa Stevena Schlozmana, podle něhož je nejhorší, když děti vidí, jak rodiče začínají být během debaty vyděšení - začínají se pak okamžitě bát také. Psycholog doporučuje rodičům nahrávat debaty předem a nejdříve si je v klidu projít, aby mohli konfliktní situace svým ratolestem v klidu vysvětlit. Úplný zákaz prý nemá smysl, děti se k hádkám stejně dostanou na sociálních sítích a ve škole.

Video: NASA vyvíjí supersonický dopravní letoun bez rázových vln.

Watch this on The Scene.

Kulturní tip: Muž, který měl rád ženy. ČT art 8.3.2016  21:10.  Bernard Morane byl nenapravitelný sukničkář, který během svého života svedl nespočet žen. Desítky z nich se na začátku filmu Francoise Truffauta scházejí na provinčním hřbitově, aby se se svým svůdcem rozloučily na jeho poslední cestě. Poté je v retrospektivě vyprávěn příběh tohoto muže, pro něhož ženy byly vždy neukojitelnou vášní.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery