Někteří znalci Afriky posledním dvaceti letům přezdívají „druhé africké osvobození“. Nezávislost na evropských kolonialistech v 60. letech totiž byla jen polovičatá – proběhla uprostřed studené války a většina nových afrických států hned padla do náručí tyranů, kteří se u moci drželi s podporou Sovětského svazu nebo Spojených států. Osvobození od despotů přišlo až po konci souboje velmocí, kdy tito vládci tyrané ztratili mezinárodní zastání a jeden po druhém padli. Zvláště v minulých dvaceti letech se tak kontinentem pomalu a postupně šířila demokracie.
„V mnoha částech Afriky pořád drží moc autokraté a zuří války. Ale většina lídrů se snaží budit zdání důvěryhodnosti, volby jsou častější a férovější, svobodné trhy se otevřely,“ píše týdeník The Economist v hlavním komentáři aktuálního vydání. V posledních pěti letech se ale v demokratický pochod zadrhl. Držitelé prezidentských postů démonizují opozici, ve volebních kampaních využívají státních peněz, omezují volební komise či média, řídí se zkrátka principem neliberálních demokracií, podle něhož „vítěz bere vše“ – to vše v kontextu prudce se propadajících světových cen surovin, na nichž je řada afrických ekonomik závislá.
Dobrým příkladem je Zambie, která v roce 1991 jako druhý afrických stát vyměnila prezidenta mírovou cestou ve volbách (a v roce 2011 to zopakovala). Po 15 velmi úspěšných letech se však dramaticky propadly ceny mědi, hlavního vývozního artiklu, inflace dosáhla 20 procent a vyhrocená nálada v zemi se přenesla do politiky. Prezident Lungu na začátku volební kampaně zavřel hlavní nezávislé noviny v zemi, údajně kvůli problémům s neplacením daní, a všemi prostředky omezoval kampaň předáka opozice Hakainde Hichilemy: zakazoval mu letět helikoptérou za voliči v odlehlých oblastech, jinde se volební mítink musel konat na smradlavé skládce, protože na jiném místě nedostal povolení. Lungu nakonec – není to moc překvapivé - hned v prvním kole voleb získal nadpoloviční většinu… (Zde si kuchař dnešního menu musí udělat reklamu na svou knihu reportáží ze Zambie).
„Zambie ukazuje, jak dlouho trvá, než demokracie na nejchudším světadíle opravdu zakoření. Když se na dnešní situaci ale díváme z větší historické perspektivy, tak je úroveň vládnutí nepředstavitelně lepší než byla před čtvrtstoletím na konci studené války,“ píše The Economist v delším zpravodajském textu, který zájemcům o africké dění vřele doporučuji.
„Může svět dělat pro Afriku více než podpořit její ekonomiku otevřením trhů?“ ptá se ve zmíněném hlavním komentáři britský liberální týdeník. „Čína se stala hlavním africkým obchodním partnerem, dodává jí pomoc i investice bez ohledu na to, zda se v dané země porušují lidská práva, nebo ne. Ale ani Čína, zvlášť v jejích nynějších těžších hospodářských časech, nechce uměle držet nad vodou zbankrotované africké diktátory.“
Západní vliv na dění v Africe tedy zůstává vysoký; z historických důvodů i kvůli tomu, že mnoho Afričanů k Evropě vzhlíží. The Economist prosazuje starší, ovšem nespočetněkrát narušený princip, aby pomoc či půjčky africkým státům byly vázané na posílení nezávislých demokratických institucí. Protože právě křehkost institucí je největší slabinou tamních demokracií.
Západ snahy o podporu demokracie sám zrazuje zvláště v pásmu Sahelu na jih od Sahary nebo na východě Afriky, kde je prioritou porážka džihádistů. Podle The Economist je to ovšem krátkozraké: „Desítky let boje proti terorismu nás učí, že nejlepší bariérou proti extremismu jsou prosperující a spravedlivé státy. A k tomu nejspíše dojde, když jsou vlády odpovědné voličům.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
