Všichni lžou...
Všichni lžou... • Autor: Matěj Stránský

Nový pohled na jednání o budoucnosti Řecka a eurozónynabízí komentář ve čtvrtečních Financial Times. „Když evropští lídři hovoří o Řecku, vždy používají technický jazyk ekonomie. Jsem finančním analytikem a tento jazyk ovládám velmi dobře, přesto myslím není v současné situaci tím nejvhodnějším. Jde mnohem více o geopolitiku než ekonomiku; o to se v těchto týdnech v Řecku hraje,“ píše tu Marc Chandler. 


Řecko leží na globální křižovatce – potkává se tu kultura Severu a Jihu, hraničí zde Východ se Západem. Řecko má v rámci EU a NATO výjimečně vstřícné vztahy například s Ruskem a Íránem. Současně vydává obrovské, zbytkem Evropy málo uznávané výdaje na ostrahu jihovýchodní hranice Evropy, která bude s narůstajícím rozkladem blízkého Východu nabývat na strategickém významu.

Příslušnost Řeků k evropské a západní civilizaci přitom není samozřejmostí, jak se nám dnes obvykle zdá. Bankrot, který by vedl k obrovskému řeckému vzteku na Evropu, by se slušnou pravděpodobností vedl k dlouhodobému odklonu země od Evropy. Rusko a Čína na tuto šanci čekají: získali by tím skvělý přístup na Balkán a hlavně do Středozemního moře. V jednání o Řecku tedy nejde jen o peníze, podle Marca Chandlera se vyplatí zaplatit jeho udržení v rámci evropského politického řádu: „Pokud současná tvrdá vyjednávací hra skončí odchodem Řecka z eurozóny, bude tato cena mnohem vyšší než součet nesplacených dluhů a ekonomického stresu.“

A woman holds a Greek flag as she takes part in an anti-austerity pro-government demonstration in…
A woman holds a Greek flag as she takes part in an anti-austerity pro-government demonstration in front of the parliament in Athens February 11 • Autor: Respekt

Podle editorialu FT je pořád šance k dohodě; hlavní potíž leží v tom, že si Syriza a věřitelé z ostatních zemí eurozóny vzájemně nevěří. Spor se nyní vede zejména o to, jestli bude prodloužený současný záchranný program i s dosavadními reformními podmínkami, což požadují věřitelé včele s Německem - anebo zda dojde k dohodě na jakémsi „finančním mostu“, který umožní Řekům přežít několik měsíců, během nichž dojde k vypracování nového reformního programu (to požadují Řekové a poukazují na selhání dosavadních reforem).

Dohodě brání vzájemná nedůvěra. Věřitelé si myslí, že by Řekové tento „most“ využili ke zvrácení některých už uskutečněných reforem. Syriza se zase obává, že když nyní ustoupí, dojde už při dalším vyjednávání - jemuž se ani věřitelé nebrání - jen ke kosmetickým změnám a oni tím zklamou své voliče. 

Přidávám ještě komentář, který řecký ministr financí Varufakisnapsal do deníku The New York Times. Je odpovědí na analýzu ekonoma Anatola Kaletského, kterou jsme poutali ve středečním menu. Kaletsky popisoval, že řecký ministr zvolil špatnou vyjednávací strategii, ačkoli na univerzitě léta učil teorii her, tedy jeden z vědeckých přístupů ke studiu vyjednávání. Varufakis namítá, že žádné blufy a triky nyní nepoužívá, že nehraje diplomacii podle motta „kdo s koho“. 

„Pointou současného jednání mezi evropskými partnery a novou řeckou vládou je utvořit a stanovit si nové motivy našeho přemýšlení o evropské ekonomice. Vytvořit čerstvý pohled na krizi eurozóny, který překoná rozdíly mezi národními pohledy, překoná dělení na dlužníky a věřiteli a místo toho se na problém bude dívat z celoevropské perspektivy. Ta klade zájem celoevropského dobra výše než každodenní politikaření, ekonomická dogmata a myšlení v kategoriích oni proti nám.“


Jak vlastně mluvit o teroristech, kteří se zaklínají islámem? Jak volit slova tak, abychom nenaskakovali na propagandu extremistů, kteří chtějí vyvolat civilizační konflikt? Debata na toto téma se vede ve Spojených státech, kde prezident Obama a jeho administrativa vzala za své názory akademiků a v souvislosti s terorem IS nepoužívá přídavná jména jako „muslimský“, „džihádistický“ a „islámský“. 

Článek ve čtvrtečních The New York Times poukazuje na rozšířenou kritiku této prezidentovy rétoriky, podle níž se jen bojí nazývat hrozbu pravým jménem. „Nemůžeme porazit nepřítele, když ani nepřipustíme, že vlastně existuje. Pevně věřím tomu, že americká veřejnost chce morální, intelektuální, strategickou jasnost a odvahu při pojmenování této hrozby,“ namítá například vysloužilý generál a bývalý šéf jedné z amerických zpravodajských agentur Michael T. Flynn k „sémantické bitvě“ provázející širší boj proti teroru.

Obama nyní svůj slovník veřejně vysvětlil: „Al-Káida, ISIL a podobné skupiny zoufale touží po větším uznání a legitimitě a proto se snaží samy sebe vykreslit jako náboženské lídry, jako svaté bojovníky chránící islám. Ale tohle jejich tvrzení nikdy nesmíme uznat, protože je to lež. Nejsou to náboženští předáci, jsou to teroristé.“


ayayayay
ayayayay • Autor: Respekt

Africká města a zvláště jejich mladí obyvatelé ze středních vrstev se v minulých deseti letech rychle začali napojovat na digitální svět. Nových možností Googlu a Photoshopu využívají i umělci. Výborné africké zpravodajství na webu deníku Guardian přineslo ukázky koláží několika umělců z Nigérie, kteří s pomocí digitálních technologií přetváří a naplňují novým významem staré koloniální obrazy Afriky (v článku najdete i odkazy na řadu afrických uměleckých webů). Galerii se současným africkým uměním najdete zde - a pokud si chcete pořídit knihu, pak tady je skvělá antologie afrického umění posledních třiceti let. Z Guardianu přetiskujeme práci Nkiru Oparah. 


David Miliband, bývalý britský ministr zahraničí, dnes prezident velké humanitární organizace International Rescue Mission, napsal komentář o anarchii, které se šíří dnešním světem. Svět je velmi bezpečný, když počítáme jen počet válek mezi státy. Jádrem nestability je rozklad státních celků, který pozorujeme skoro v celém arabském světě a šíří se na jih do pásma Sahelu. 

A humanitární organizace nedokáží dnešní podobě velkých krizí čelit. „OSN, jeho agentury a velké nevládky, jsou připravené pomáhat obětem organizovaných, časově omezených, základními pravidly se řídících konfliktů. Ale mají obtíže zvládnout chaotické, zdánlivě nekonečné vnitrostátní boje,“ píše Miliband.    

Pro rozmach této nové anarchie udává tři vysvětlení: 1. Arabský svět prochází vnitřním přerodem srovnatelným s evropskou reformací (není to válka se Západem, je to hlavně vnitřní konflikt). 2. „Reakcí na globalizaci, která s sebou přináší obavy z homogenizace kultur, je upínání se k vlastním etnickým, politickým a náboženským identitám. Stoupající počet států nedokáže s těmito rozdíly v rámci svých hranic žít v míru. Jejich politické systémy jsou příliš křehké, obyvatelé příliš chudí a nevzdělaní, sousední státy mají příliš velký sklon vměšovat se“. 3. Mezinárodní systém je příliš slabý. Není důvod dívat se nostalgicky zpět na časy studené války; ale je třeba uznat, že nastalo období mocenského vakua, ve kterém se velmi těžko hledá shoda na mezinárodní spolupráci. Hůře než v době konfliktu mezi Východem a Západem.


Die Zeit na svém webu zveřejnil hlavní esej jednoho z lednových vydání. Na tehdejší obálce týdeníku byla fotka krásných, nespokojených a protestujících dvacátnic - a vázal se k nim článek pátrající po příčinách rozšířeného odmítání „systému“. V Evropě podle autorů vzniká „internacionála těch, co jsou proti“.

„Překračuje hranice mezi státy i hranice mezi levicí a pravicí. Program tohoto pravolevého hnutí leží před námi: proti Bruselu, proti USA, proti Izraeli, proti NATO, proti takzvaným mainstreamovým médiím, proti všem vojenským intervencím, proti politice škrtů, proti globalizaci. A pro Putina. Jediným principiálním rozdílem je vztah k islámu: zde je pravice jasně proti, levice spíše pro (integraci muslimských přistěhovalců).“

DIEZEIT 052015
DIEZEIT 052015 • Autor: Respekt

Příčiny protestu v Řecku nebo Itálii a Francii s jejich uzavřenými a nefunkčními politickými strukturami jsou vcelku pochopitelné a na vysvětlení příliš jednoduché, říkají autoři eseje Matthias Geis a Bernd Ulrich. Proč je ale protest proti systému rozšířený i v Německu, které prožívá zlaté časy, žije se tu lépe než prakticky kdekoli jinde na světě, politici jsou slušní a věcní, média kvalitní a inspirativní -  a společnost konsensuální?  Mnohovrstevnatá esej je snahou o pochopení této frustrace, která se projevila protesty Pegidy, volebními úspěchy Alternativy pro Německo nebo protisystémovými názory řady mladých levicových studentů.

Pro Čechy toužící po tak slušné veřejné debatě, kterou vidíme v Německu, je to k nevíře, ale původ frustrace podle autorů leží v právě v konsensu: podle nich je nyní u našich západních sousedů až příliš velký a příliš umrtvující. Ve všech velkých společenských tématech se křesťanští demokraté, sociální demokraté a zelení shodnou, a to už déle než deset let.

„Cosi na této rozumné spolupráci politiků vyvolává společenskou protireakci. To, že německý úspěch minulých let šel ruku s ruce s koncem disentu a politických debat, ho z dlouhodobého pohledu nedělá stabilním, naopak. Počátkem odporu proti systému bylo nepochybně tvrzení, že k současné politice ‚nejsou žádné alternativy’ (říkali to často Schröder i Merkelová). Demokratické rozhodování mezi alternativami bylo prohlášeno za něco nemožného, byly před námi už jen údajně nezbytné kroky. V době neideologické, věcné, klidné politické debaty se současně zúžilo spektrum tolerovaných názorů. To se netýká jen politiky. Média si sice už roky stěžují na nudu v německé politice, ale současně s velkou vášní převzali roli strážce hranic a skandalizují jakékoli přestupky proti převládajícímu konsensu. Prostor pro to, co je ještě slušné říct, se zmenšil… Kdo chce dnes omezit moc Bruselu, hned platí za antievropana, kdo prosazuje velký krok směrem k integraci, naopak platí za naivního euroidealistu. Kdo kritizuje islám, je rychle za xenofoba - a kdo říká, že islám patří k nám, zase dostane nálepku multikulti-ideality. Více tolerance a širší debata by měly být prvními kroky k překonání kultury konsensu, která se v Německu stala až příliš sterilní a autoritářskou. Když systém brání rozumné debatě o alternativách, tak si tato debata najde místo jinde, v mnohem méně rozumném prostředí.“


Video: Zpřednášek na londýnské London School of Economics tentokrát vybírám jednu archivní, z října 2011. Její sdělení je totiž pořád mimořádně aktuální, to zvláště pro českou debatu. Týká se migrace a toho, jak v minulosti utvářela náš svět a jak změní naši budoucnost. Tedy tématu, o kterém se zde teprve učíme mluvit.

Profesor Ian Goldin ignoruje rozšířený a nyní v celé Evropě populární slovník, který o přistěhovalcích a uprchlících mluví jako o hrozbě, a používá přitom zásobu, s níž obvykle pojmenováváme přírodní katastrofy (např. „uprchlická vlna“). Migranti pro Goldina nejsou nebezpeční, ale „výjimeční lidé“. „Obvykle jsou to lidé ochotní riskovat pro lepší život, s velkou odvahou a schopnostmi,“ říká. Většinou své země neopouštějí ti nejchudší a nejzuboženější, ale ti, kteří se umí a chtějí o svou budoucnost rvát. Jejich odchod také často není individuálním rozhodnutím, ale strategickým kalkulem celé rodiny, která jednoho šikovného člena pošle do bohatšího kraje za výdělkem, jehož část pak bude posílat domů třeba na zaplacení vzdělávání mladších sourozenců. 

 
Goldin se pouští také do historického exkurzu, při němž zmiňuje nejen poměrně nedávný útěk třetiny Švédů a třetiny Irů před tamní chudobou, ale vydává se i do vzdálenějších dějin. „Všechny velké civilizace minulosti spočívají v setkávání lidí různých kultur; ve sdílení idejí. Jakmile se tento pohyb zastavil, docházelo k civilizačnímu úpadku,“ říká Goldin. Současný svět je propojenější než kdykoliv předtím -  což s sebou v tomto smyslu přináší obrovské příležitosti.

Dnes jsme zvyklí dívat se na svět účetně a měřit ekonomické škody a užitky imigrace.  Goldin připomíná limity takových analýz, ačkoli většinou pro migrace vyznívají pozitivně. Uvádí několik dat, jež v negativně laděné debatě o tématu často zapadají: třeba polovina v Británii nahlášených patentů pochází od imigrantů. Především pak – a to už účetní počty zcela převyšuje - města s velkým podílem imigrantů dnes považujeme za ta celosvětově nejatraktivnější k životu, ať je to Berlín, Kodaň anebo Toronto. Více už v přednášce, které je uvedením Goldinovy knihy.


Kulturní tip: "Je sice začátek roku, ale už teď je jasné, že Kobry a užovky budou při zpětném pohledu patřit k tomu nejlepšímu, co se letos v české kinematografii urodilo; vlastně možná za pěkných pár let. Příběh dvou bratrů ze středočeského maloměsta, kteří se potácejí v bídě, alkoholu a drogách, přičemž jeden z nich se snaží vyhrabat nahoru a druhý to vzdává, se dá směle přirovnat k britským sociálním snímkům typuTrainspotting nebo Do naha! – nebo spíš jejich předchůdcům, dílům tvůrců, jako jsou Mike Leigh, Ken Loach či Stephen Frears. Vše ale v ryze českém stylu, který si piluje režisér Jan Prušinovský od dob Okresního přeboru, jehož celovečerní verze byla mnohem smutnější a hlubší než původní komediální seriál," napsal Kamil Fila v týdeníku Respekt v recenzi snímku Kobry a užovky, který nyní vstupuje do kin.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte