pátek 6. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Je to definitivní. Letadlo MH370, které se ztratilo z radarů 8. března 2014, už může být nalezeno jen velkou náhodou. Hlavní koordinátor hledání, australský úřad pro bezpečnost v dopravě, zveřejnil závěrečnou zprávu z více než tříletého pátrání, a jejím resumé je, že trosky letadla jsou stále neznámo kde a je téměř nemožné je najít. Podle vyšetřovatelů je fakt, že osud 239 pasažérů je pořád vlastně neznámý, v dnešním světě “velmi tragický a téměř nepochopitelný”.

Zpráva alespoň skoro útěšně říká, že jsme “nejblíže lokalizaci trosek letadla, než jsme byli kdy dřív” – což už tak, ehm, při pátrání většinou bývá. V průběhu víc než tisíce dnů, kdy hledání trvalo, se prostor, kde letadlo podle vyšetřovatelů pravděpodobně leží, zmenšil z 120 000 čtverečních kilometrů na 25 000, tedy zhruba z velikosti Bulharska na velikost Moravy. Ovšem trosky pořád nikde. Naposledy byla část zničeného letadla zachycena v loňském roce na východním africkém pobřeží.

Jediné, k čemu vyšetřovatelé dospěli je zjištění, že si kapitán zmizelého letadla společnosti Malaysia Airlines zkoušel přibližně stejnou trasu šest týdnů před inkriminovaným letem doma na svém simulátoru. Teorií, co za jedním z největších tajemství letecké dopravy všech dob stojí, je hned několik. Jedním z nich je únos letadla oběma piloty, byť jejich případný motiv je stále neznámý. Pak také technické potíže nebo havárie - sabotáž, požár, zkrat, podtlak v kabině nebo masová hysterie na palubě letadla. Terorismus nebo jiné “politické motivy” únosu vyšetřovatelé vyloučili.

https://www.youtube.com/watch?v=EKFcrEO9olA

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Spojení slov město, výstavba a občanská aktivita zpravidla evokuje skupiny lidí, kteří protestují proti tomu, aby v jejich čtvrti vyrostl nový developerský projekt, protože ji nenávratně zničí. Jejich heslem bývá “ne na mém dvorku”, anglicky “not in my backyard” – neboli akronym “nimby”.

Jenže pozor, vyrůstá jim dravá konkurence. Nikoliv developerská lobby nebo podplacení politici, nýbrž “yimby” - yes in my backyard, ano na mém dvorku. Jsou to lidé, kteří na veřejnosti a na radnicích horují za to, aby se stavělo, kde to jde. Protože bytů je podle nich málo.

 Lidé, o kterých text v britském Guardianu referuje, jsou ze západního pobřeží Spojených států, především z okolí sanfranciské zátoky a Seattlu - tam sídlí všechny velké technologické firmy. Noví zaměstnanci přicházejí, ale bytová výstavba tempu nestačí. Nájmy raketově vzrostly, jsou tam teď nejvyšší ve Spojených státech. Nicméně stačí se podívat na cenovou mapu všech velkých evropských měst včetně Prahy a pochopíme, že čas yimbyů nadchází i tady.

 Jejich logika je následující: nemít kde bydlet, nebo za nájem vydávat většinu svého příjmu, je dlouhodobě těžko k unesení - a starosti starousedlíků, že mizí stará známá místa, nové věžáky se jim nelíbí a na jejich dvorky nebude svítit sluníčko, jsou proti tomu malicherné. Proto podporují výstavbu, jakoukoliv. Nemusí to být nutně startovací byty nebo sociální bydlení, prostě cokoliv, protože nějaká výstavba je ve výsledku lepší než žádná. Třeba i proti vůli občanů dotčených čtvrtí.

 Většina yimbyů jsou mladí bílí zaměstnanci bohatých firem z generace mileniálů, sami s velmi slušným příjmem. Chtějí bydlet nedaleko svých pracovišť, a tak vytlačují dosavadní obyvatele - v případě San Franciska se to týká třeba čtvrti Mission, dlouhá léta převážně chudší a latinskoamerické. Poměr se každý rok mění ve prospěch těch prvních. Původní obyvatelé si stěžují, že yimbyové chtějí ještě uspíšit jejich odchod, aby mohli obsadit jejich byty. Yimbyové na to říkají: Skutečně je tedy řešení nestavět? Cynicky řečeno: chudší lidé nakonec tahají za kratší konec, ti majetnější je vytlačí tak jako tak. Tak funguje trh. Víc bytů tedy naopak znamená větší šanci pro všechny.

Je to z jejich strany samozřejmě tvrdé a jednají ve vlastním zájmu. Ale sami se necítí jako utlačovatelé. Jistě, v porovnání s lidmi s latinskoamerickým původem jsou statisticky ve výhodě. Mají víc peněz, víc příležitostí a světlejší vyhlídky. Ale v porovnání se svými rodiči si připadají jako ti, kteří prohrávají: jsou o polovinu chudší než generace před nimi ve stejném věku, mají větší univerzitní dluhy - a do toho ten zpropadený měsíční nájem v přepočtu padesát tisíc korun za 1+1.

https://www.youtube.com/watch?v=TmHNqdPdxn0

Reklama
Reklama