Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Stažení pětiseteurovek má teroristům zkomplikovat přesuny peněz

Jak dlouho vydrží Rusko • Piketty o Sandersovi • Pryč s velkými bankovkami? • Poslouchání rozkazů není jen výmluva

Ideální nápň • Autor: REUTERS
Ideální nápň • Autor: REUTERS

Rusko na tom není ekonomicky tak špatně a nízké ceny ropy může vydržet až tři roky. Původní odhady přitom hovořily o tom, že rezervy mu vydrží pouze do konce letoška. - Taková je analýza Deutsche Bank, o níž píše agentura Bloomberg.

Podle všeho Rusku pomohlo oslabení rublu, které paradoxně zvýšilo výnosy domácí energetice. Ty přispělo k tomu, že když ještě v roce 2014 bylo k vyrovnanému státnímu rozpočtu nutné prodávat ropu na světových trzích za 103 dolary za barel (ropa a plyn se na příjmech do rozpočtu podílejí celou polovinou), dnes stačí, když bude ropa stát 66 dolarů za barel. Je pravda, že teď stojí jen zhruba polovinu, ale k udržení ekonomiky v chodu budou státní rezervy stačit za těchto okolností ještě tři roky.

Rusko je na tom tedy lépe než některé jiné ropné státy, ale zase hůře než třeba Saudská Arábie a Irán, které z rezerv přežijí 6 let, ale i Mexiko, které má peněžní zásoby na pět let. Je pravda, že ruský prezident Putin bude muset i tak přiškrtit výdaje na penze a platy státních zaměstnanců, zdá se však, že jeho tvrdý autoritativní režim je v lepší kondici, než se mnozí analytici domnívali.

Evropská komise chce ve spolupráci s ECB stáhnout z oběhu pětiseteurové bankovky, aby ztížila teroristům finanční transakce. To, že teroristé tyto bankovky rádi používají, není jen předpoklad, existují k tomu i důkazy. Při mezinárodní protidrogové akci objevili policisté síť dealerů kokainu, přičemž zisky putovaly z Evropy do Libanonu k teroristům z Hizballáhu právě v 500eurových bankovkách.

Je ale stažení těchto bankovek opravdu účinným nástrojem a nenadělá více škody než užitku? Ekonom Peter Sands v článku pro server Voxeu přináší zajímavou analýzu, v níž rozhodnutí EK obhajuje. 500eurové bankovky jsou samy o sobě nepraktické a v zemích eurozóny mělo aspoň jednu ve své peněžence jen jedno procento populace. Obchody je často odmítají přijmout, protože je nemají jak rozměnit.

Ilustrační foto
Ilustrační foto

Těchto bankovek přitom koluje ve finančním systému hodně – celkově v objemu 300 miliard eur. Téměř nikdo je nepoužívá, přesto někde jsou. Kde? V rukou teroristů, pro které je jsou to velmi výhodné papírky. Například milion dolarů – v přepočtu na euro a v 500 eurových bankovkách váží jen 2,2 kg – což je příruční kufřík. Stejná suma by v 20 dolarových bankovkách vážila 50 kg a ve 100dolarových bankovkách 10 kg.

Ještě účinnějším nástrojem proti teroristům a drogovým kartelům by však bylo stáhnout z oběhu i stodolarové bankovky, padesátilibrovky a také ty ve švýcarských francích, které na sobě mají číslovku 1000.

Jaké jsou argumenty proti? Kritici říkají, že poškozeni budou střadatelé, kteří drží tyto bankovky doma v polštářích – podle odhadů bank je však takových lidí velmi málo. Další argument zní, že ve skutečnosti jsou akce teroristů velmi levné a můžou být financovány lehce i menšími bankovkami. Například bombový útok na vlaky v Madridu stál jen 10 tisíc dolarů a útok na redakci Charlie Hebdo 6 tisíc euro. Odpověď na to je ovšem relevantní: skutečné náklady jsou řádově vyšší, protože teroristé musí financovat výcvikové tábory, nákupy zbraní a podobně.

Dále kritici tvrdí, že teroristé si najdou jiný způsob ilegálního přenosu peněz – v diamantech, zlatě nebo transakce v bitcoinech. Tady zase oponentura zní, že to je možné, nicméně tyto nástroje jsou podstatně složitější a je lehčí je vystopovat.

V závěru ostatně sám autor analýzy přiznává, že stažení 500eurových bankovek sice není klíčový nástroj v boji proti terorismu, daňovým únikům nebo korupci, nicméně je to rozhodně lepší krok než je nechat v oběhu.

Thomas Pikkety, autor bestselleru Kapitál v 21. století, se zastává levicového kandidáta na amerického prezidenta v primárkách Demokratické strany Bernieho Sanderse, neboť se mu líbí jeho snaha snižovat sociální nerovnost. Pikkety sice přepokládá, že Hillary Clintonová se svojí volební mašinérií Sanderse porazí, přesto doufá, že jeho myšlenky jednou v Americe zvítězí.

Thomas Piketty • Autor: Globe Media /  Reuters
Thomas Piketty • Autor: Globe Media / Reuters

„Úspěchy, které v současnosti zaznamenává Sanders, svědčí o tom, že značná část Američanů už má dost rostoucí nerovnosti a takzvaných politických změn - a že chce znovu oživit progresivní agendu a i americkou rovnostářskou tradici. V roce 2008 šla Hillary Clintonová do prezidentské kampaně s programem, který byl nalevo od Baracka Obamy (v otázkách jako zdravotní pojištění), teď podle všeho obhajuje status quo a míní pokračovat v reaganovsko-clintonovsko-obamovském politickém režimu,“ píše mimo jiné v textu, který si na na serveru Salon.sk můžete přečíst ve slovenském překladu.

Všichni už dlouho víme, že když někdo provede něco hodně nepěkného, nemůže se po dopadení vymlouvat na to, že „poslouchal rozkazy“. Tohle nejvíc zkoušeli nacističtí zločinci u soudů po druhé světové válce a od těch dob se takové výmluvě říká „norimberská obrana“.

Jak ale zjistili neurologové, má pocit ne-odpovědnosti má zřejmě základ v práci lidského mozku. Server Quarz referuje o studii z vědeckého magazínu Cell Biology, která tvrdí, že lidé, kteří na rozkaz jiných dělají špatné věci druhým lidem, zřejmě opravdu zažívají pocit snížené odpovědnosti.

Výzkumníci to odhalili v sérii testů navazujících na proslulé experimenty amerického sociálního psychologa Stanleyho Milgrama zkoumajícího v 60. letech hranice lidské poslušnosti. Dobrovolníkům nalezeným na inzerát bylo tenkrát Milgramem řečeno, že budou pomáhat ve zkoumání vlivu bolesti na učení. A dostali příkaz dávat elektrické šoky „žákům“ (sedícím v jiné místnosti, kam nebylo vidět a odkud byly slyšet jen zvuky) za chybné odpovědi na otázky.

Autor: The Milgram experiment documentary
Autor: The Milgram experiment documentary

Přestože rány se příkaz laborantů postupně zvyšovali a „žáci“ vydávali čím dál bolestivější reakce, uposlechlo v opakovaných pokusech zhruba 63 procent účastníků nabádání šéfa testu („musíme pokračovat“, „prosím, pokračujte!“, „nemáte jinou volbu, než pokračovat!“) a tiskli pokusné tlačítko až do konečné výšky 450V, což bylo i na přístroji označeno jako smrtelná dávka. Přestože nikdo z účastníků nevěděl, že v přístroji není elektřina a všechno je jen hrané, všichni z nich došli bez výjimky na hranici 300V, kde „žáci“ skučeli nesnesitelnou bolestí - a teprve tam se třetina lidí odhodlala odmítnout příkaz k dalšímu trápení.

V nové verzi testu se rozdávaly opravdové šoky – i když jenom slabé. Účastníci seděli naproti sobě a před sebou měli dvě tlačítka. Jedno nedělalo nic, druhé dalo osobě naproti malou elektrickou ránu. Podle některých scénářů si vykonavatelé příkazu mohli vybrat, jaké tlačítko zmáčknou, jindy si vybírat nemohli a stiskli to, které jim experimentátor určil. Krátce po každém stisku zazněl tón a účastníci měli posoudit, kolik času uběhlo mezi stisknutím tlačítka a tímto zvukem.

Testy prokázaly, že lidé vnímají čas mezi stisknutím a zvukem jako kratší, pokud se událost odehrála z jejich vůle - tedy pokud to byli oni, kdo si mohl vybrat tlačítko ke stisknutí. Naopak pokud dostali příkaz stisknout určité tlačítko, považovali prodlevu mezi akcí a zvukem za delší - a to bez ohledu na fakt, jestli šlo o tlačítko „šokové“, nebo neškodné.

Autor: Current Biology
Autor: Current Biology

Když potom účastníci opakovali test s připojením na EEG, vykázal jejich mozek při akci na příkaz jen omezenou aktivitu. To podle autorů testu naznačuje, že „mozek může akci vykonávanou z donucení brát jako něco, co bylo pouze pasivně spuštěno“.

Jak řekl jeden ze spoluautorů testu Axel Cleeremans serveru Quartz, výsledky testu mohou mít významné a kontroverzní dopady. „V jistém smyslu není norimberská obrana jen snahou vyhnout se vině,“ říká Cleeremans, „ale má kořeny v subjektivním prožitku.  Takže lidé prostě posunou odpovědnost na ty, kdo vydali příkaz.“

Jejich podíl na akci to samozřejmě neomlouvá - subjektivní zkušenost a právní odpovědnost jsou dvě zcela odlišné věci. A stejně tak je možné, že v situacích, kdy jsou do vydávání či plnění rozkazů zapojeny velké skupiny lidí, se pocit osobní odpovědnosti prostě „vypaří“ - což je věc, kterou chce bruselsko-londýnský tým výzkumníků zkoumat příště.

Video: Proč mileniálové milují Bernieho Sanderse.

Kulturní tip: Brooklyn. V kinech od čtvrtka. Historicko-romantický film nominovaný na Oscara.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].