Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Stalin usiloval o uzavření paktu víc než Hitler

Udělá Tsipras salto? :: Hilter a Stalin :: Jít štěstí naproti :: Skoro-členství Turecka

Podporovatelka komunistů se Stalinovým portrétem. • Autor: Globe Media /  Reuters
Podporovatelka komunistů se Stalinovým portrétem. • Autor: Globe Media / Reuters

Blíží se datum, kdy bude Řecko čelit definitivnímu rozhodnutí, zda zůstat v eurozoně nebo ne; v evropských médiích je však už cítit únavu z tohoto tématu a textů o Řecku ubývá. Nicméně v deníku Financial Times má zajímavou úvahu prominentní člen redakce Tony Barber, který vyjel do Atén prozkoumat možnost, že by se premiér Alexis Tsipras zbavil skupiny radikálních levičáků ve své straně Syriza (tvoří 20 procent poslanců) a udělal politické salto – tedy vládní koalici s některou ze středových stran. Jinými slovy, že by se začal chovat rozumně a že by přijal podmínky EU pro přísun dalších peněz, bez nichž Řecko zkolabuje a opustí euro.

Alexis Tsipras • Autor: Globe Media /  Reuters
Alexis Tsipras • Autor: Globe Media / Reuters

Jistá šance tady je, některá fakta však mluví proti. Vláda přijala už několik opatření, z nichž plyne, že na EU pohlíží dost nevraživě a že svoji levicovost myslí velmi vážně: například 300 tisíc nejchudších Řeků bude mít elektřinu a jídlo zdarma. Řecký parlament pod taktovkou vládní Syrizy pak vytvořil tři vyšetřovací komise, které jsou jako dělané na to, aby naštvaly Evropu i věřitele.

První má prošetřit finanční nároky Řecka vůči Německu z druhé světové války, druhá má zkoumat podmínky, za jakých byla Řecku přidělena finanční pomoc v objemu 245 miliard eur v letech 2010 a 2012, a třetí se má zabývat možností prohlásit některé řecké dluhy za „nelegitimní“. 

Na druhé straně, jak píše Barber, ale Tsipras ukazuje, že umí dělat kompromisy a usmiřovat se s nepřáteli. V Řecku vyšel v posledních týdnech vstříc politickým protivníkům v několika věcech a snažil se – jako zapřisáhlý ateista – zalíbit i řecké církvi. Z toho plyne, dodává Barber, že Tsipras se možná přece jen připravuje na ono politické salto. Anebo právě naopak, smiřování uvnitř Řecka je možná přípravou na odchod z eurozóny, protože v takovém případě bude potřebovat sjednotit celou zemi. „Už za pár dnů zjistíme, jaká je pravda,“ píše Barber.

„Vím, jak moc Němci milují svého vůdce, a proto bych rád připil na jeho zdraví.“ Víte, kdo vyřkl tuto větu v roce 1939? Byl to Stalin a řekl to 24. srpna po podpisu smlouvy o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem

O Hitlerovi a Stalinovi jako úhlavních protivnících ve druhé světové válce byly popsány stohy knih, mnohem méně se však historici věnovali dvěma rokům, kdy byli tito dva muži spojenci. Historik Roger Moorhouse se snaží tuto mezeru vyplnit a v těchto dnech vydal v Americe knihu Ďáblova aliance: Hitlerův pakt se Stalinem, 1939–1941 (The Devils‘ Alliance: Hitler’s Pact with Stalin, 1939–1941). Do časopisu The New York Review of Books o ní napsal dlouhou recenzi slavný americký historik maďarského původu John Lukacs.

yayayay • Autor: Respekt
yayayay • Autor: Respekt

Popisuje, jak hluboce ovlivnil průběh druhé světové války tzv. Ribbentrop-Molotovův pakt, v jehož tajných dodatcích bylo naplánováno napadení a rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz, anexe pobaltských států i rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě mezi oběma diktaturami. Z Moorhousovy knihy plyne, že Stalin usiloval o uzavření paktu s Německem víc než Hitler.

Ten chtěl jen dosáhnout, aby Rusko zůstalo po napadení Polska neutrální. Doufal, že díky podepsání paktu nepůjdou do války ani Británie a Francie (v tom se mýlil) a Stalinovu se zavděčil možností zabrat část Polska a další části východní Evropy. Stalin pak z Polska vyvezl na Sibiř do lágrů na milion Poláků (zhruba stejný počet, kolik jich Hitler deportoval do Německa na nucené práce).

Když pak Hitler v červnu 1941 napadl Sovětský svaz, Stalin byl tak šokován, že mu trvalo několik hodin, než vydal rozkaz k obraně, a Molotov se zdrceně ptal: „Zasloužili jsme si něco takového?“ Trvalo dalších 13 dní, než se Stalin obrátil k národu a z komunisty se stal patriotem.

qqqqqqqq • Autor: Respekt
qqqqqqqq • Autor: Respekt

Jak píše Lukacs, Moorhousova kniha je důležitým příspěvkem k poznání dosud relativně málo známých dějin, jemuž bohužel nepomáhá to, že ruské archivy jsou stále utajeny a Rusové po desítky let vytrvale popírali existenci tajných dodatků k paktu Ribbentrop-Molotov. Historikové tedy musejí vycházet především z německých archivů, ani z nich však není úplně jasné, co vlastně Hitler napadením Sovětského svazu sledoval; jednou z domněnek je, že vytvořením „nacisticko-eurasijského“ kolosu po dobytí Ruska by měl mnohem větší šance porazit Británii s Amerikou za zády.

A Stalin? Trvalo mu celé měsíce, než – až v roce 1942 – pochopil, že spojenectví s Británií a Amerikou proti Německu bude pro něj výhodnější. Přesto se ještě v roce 1943 pokoušel navázat s Hitlerem komunikaci (když poslal Molotova do Stockholmu, aby se tam pokusil o kontakt s nacisty). Až bude Moskva 9. května slavit 70. výročí porážky Hitlera, je dobré si připomenout, že Stalin ještě deset dnů před napadením Sovětského svazu Německem dělal vše pro to, aby Hitlera ubezpečil o své důvěře v něj. Jak píše Lukacs: „Neznám žádný případ tak ubohého chování politika na čele velmoci.“

Když se Washiqur Rahmen vydal ze svého domu do kanceláře, kde pracoval, napadli ho tři muži a rozsekali mačetami. Stalo se to ve městě Dháka v Bangladéši. Rahmen byl jedním z odvážných bloggerů, kteří v Bangladéši psali kriticky o radikálních islamistech. Patřil ke stále se zmenšující skupině lidí, kteří i přes vyhrůžky smrtí dále zveřejňovali, co si myslí. George Packer napsal pro The New Yorker skvělý text o novodobé autocenzuře, jež se šíří světem a překlad jeho eseje lze číst ve slovenštině.

Závidíte někomu „štěstí“ a jste smutně přesvědčeni, že vám nějak uniká? Skoncujte s takovým přemýšlením, můžete-li. Protože podle vědeckého zkoumání jste to vy, kdo má štěstí ve svých rukou, nebo mu aspoň může vyjít hodně daleko naproti. Jako číšník Archie Karas, který v roce 1992 přijel do Las Vegas s padesáti dolary v kapse a během tří let je nejúspěšnější hráčskou sérií v dějinách sázek proměnil ve 40 miliónů dolarů. 

Novinářka Carlin Flora, bývalá editorka časopisu Psychology Today, se vydala zkoumat štěstí a svoji zprávu sepsala pro internetový magazín Aeon. „Koncept Štěstěny není mýtus. Naopak - studie ukazují, že štěstí může být posíleno předchozí zkušeností neštěstí nebo štěstí, charakterem osobnosti, dokonce i tím, jak se na štěstí díváme a jak si ho představujeme,“ píše.

Poker • Autor: Respekt
Poker • Autor: Respekt

Jestli jako Číňané, kteří ho považují za stabilní vnitřní rys osobnosti, nebo jako příslušníci Západu, který Štěstěnu vidí jako nestálého motýla sedajícího tu tam, tu tady v krátkých nevypočitatelných návštěvách. Zápaďané si také chtějí věci zasloužit, ne mít prostě štěstí. To se spíš povoluje jako vysvětlivka neúspěchu: když vyhrajete konkurs na dobrou práci, ok, rozpoznali vaše schopnosti a připravenost; když vás odmítnou, nedá se nic dělat - pole zájemců bylo vyrovnané a vy jste prostě neměli štěstí.

Americká studie z roku 2009 zkoumala následující otázku: Pokud chování ovlivňuje štěstí, konají lidé považující sami sebe za šťastlivce jinak než my ostatní? Ano, zněla odpověď. Podle autorů jsou lidé věřící ve stabilní štěstí ochotní podstupovat a zvedat větší úkoly či výzvy, než ti považující štěstí za přelétavého motýlka. To potvrzují a výzkumy profesora (a bývalého kouzelníka) Richarda Wisemana z univerzity v Hertfordshire. „Nejlepší je dívat se na štěstí jako na stabilní rys,“ říká Wiseman. „Ne takový, se kterým se člověk narodí, ale takový, který může kultivovat.“

Při práci se srovnávacími skupinami Wiseman zjistil, že lidé považující se za děti štěstěny jsou velmi zdatní v rozpoznávání a tvorbě různých životních příležitostí, umějí naslouchat své intuici a mají klidný, uvolněný postoj k životním strastem. Naproti tomu ti přesvědčení o malém výskytu Štěstěny ve svých životech vykazovali v pohledu na život větší napětí a úzkost.

Nic samozřejmě není černobílé a neplatí automaticky ve všem. Například optimismus a pozitivní očekávání, podle Wisemana jedna ze základních charakteristik životních šťastlivců. Jak uvádí studie hráčského chování provedená vědci Univerzity College London, jsou nejúspěšnější hráči skeptiky, kteří nevěří, že štěstí trvá věčně. Sázejí proto velmi opatrně - a na rozdíl od riskujících optimistů mají v obrovském počtu případů štěstí na dlouhé vítězné série.

Nesmějí ovšem ztratit opatrnost, jako se to stalo v úvodu zmíněnému Karasovi: měsíc poté, co se jeho výherní zisky vyšplhaly na 40 miliónů, přišel o všechno včetně původní padesátky. A pár let nato byl navíc obviněn z vloupání a podvodů při hře v kalifornském kasinu. Ale jak píše Flora, na tom jeho smolná série prozatím skončila: „Dostal nakonec jen podmínku a kriminálu se vyhnul. Věci vždycky mohou být horší, než jsou.“ 

Všiml si toho asi každý průměrný konzument zpráv o světovém dění a podrobněji teď o tom píše David Gardner pro Financial Times - Turecko na své cestě zabloudilo daleko od Evropy. Ještě před čtyřmi lety to byla vrcholně spojenecká země a pevný článek NATO. Čekala na členství v Evropské unii, její vládu Západ velebil za ekonomické úspěchy a příkladnost, s jakou se jí daří spojovat islám s demokracií.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan • Autor: Globe Media /  Reuters
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan • Autor: Globe Media / Reuters

„To se dnes zdá tak dávno,“ píše Gardner. Stačilo pár let a všechny tyto věci jsou pryč. Z pragmatického a srozumitelného lídra regionu je nevypočitatelná mocnost, jejíž šéfové touží být „předvojem panislámské civilizace“ s vlivem od Blízkého východu přes Balkán až po Kavkaz. Prezidentu Erdoganovi a premiérovi Davutogluovi ovšem tato touha zatím nepřinesla nic než ztrátu reputace a vlivu v zahraničí a politického rozvratu doma.

Erdoganova nemotorná politika - při níž například turecké území sloužilo dlouhé měsíce jako bezproblémový koridor pro příliv džihádistických militantů do Sýrie - dokázala vtisknout Turecku pověst sólisty, který odmítá týmovou hru, možná dokonce podporuje Islámský stát a je proti Kurdům. Západní spojence navíc zneklidňuje Erdoganovo okouzlení ruským vůdcem Vladimírem Putinem a jeho pošilhávání k Číně, se kterou dokonce tento členský stát NATO jedná o systému raketové obrany.

Evropská unie byla mnoha komentátory a analytiky kritizována za protahování smlouvy o tureckém vstupu - ale Erdoganův posun k neliberálnímu systému zpochybňujícímu vládu práva přímé turecké členství opět odsunuje. Veřejné mínění v Turecku, které bylo léta proevropské a pak v minulých letech v reakci na odmítavost Bruselu otočilo do protisměru, se přitom dnes opět obrací k Evropě s rostoucí vstřícností. Ankara už signalizovala možný souhlas s rozšířením staré celní unie, což dosud podmiňovala jen plným členstvím v EU.

Tyto pozitivní pohyby by Evropané neměli propást, naopak, měli by je rozvíjet, protože vztahy s Ankarou jsou mimořádně důležité. Financial Times v té souvislosti zmiňují vizi ředitele liberálního istanbulského tank-tanku Sinana Ulgena o „pevné skoro-členské vazbě, která by byla určená pro země s větším významem než je - dejme tomu - Norsko, a jejíž podmínky je teprve třeba vymyslet“. Gardner s tím souhlasí. Koneckonců, možná by takovou vazbu jednou přivítala i Británie, rozhodne-li se pro exit z EU a bude tím pádem hledat nové formy vztahu. Aspoň, píše Gardner, by v tom Turecko nebylo samo.

Video: Z magazínu Aeon je i video zachycují ranní rituály pětiletých dětí příslušejících k různým náboženstvím: 

Kulturní tip: Karel Čapek fotograf. Národní technické muzeum, Praha, 15. 4.–26. 7. „Dostal jsem se k fotografování z toho důvodu, abych předně sám sobě, pak ale také všem u nás doma a přátelům ukázal, že nejsem tak neobratný v manuelních a technických věcech, za jakého mne vždycky měli,“ poznamenal tak trochu po havlovsku Karel Čapek v roce 1930, kdy se vrhl jako vášnivý amatér na fotografování. Snímal hlavně zátiší, své milované „pátečníky“ a pochopitelně Dášenku, což jsou jeho nejznámější fotografie. Výstava nabídne nejen jeho originální práce, ale i příslušenství, které Čapek používal, tedy zejména dvouokou zrcadlovku Rolleiflex pro formát 6×6.

ayayaya • Autor: Respekt
ayayaya • Autor: Respekt

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].