Příliš demokracie škodí, ukazuje případ Trump

Spojené státy se co nejrychleji snaží pochopit fenomén Donalda Trumpa. Dlouhý a vyčerpávající text od známého bloggera a komentátora Andrewa Sullivana k tomu vyšel v týdeníku New York. Jmenuje se “Demokratická zřízení končí, když jsou příliš demokratická”.

Jak název napovídá, základní tezí je předpoklad, že demokracie to může se svobodou přehnat a stát svým vlastním hrobařem. Sullivan vychází z Platonových textů, které v jeho podání popisují dnešní západní civilizaci překvapivě přesně: “Bohatí se stanou terčem útoků, nerovnost přestane být tolerována. Dochází k demontáži patriarchátu … ve třídách se učitelé začínají bát svých žáků a ti z nich mají legraci… zvířata jsou považována za rovná lidem, bohatí se prochází po ulicích volně s chudými a snaží se vypadat jako oni, cizinci jsou si rovni s obyvateli státu.”

Dobře, dosti „konzervativního“ Platóna. Přeneseno na Spojené státy Sullivan ve svém provokativním eseji v podstatě tvrdí, že Amerika postupně ztratila pojistky, jež měly bránit přímé demokracii a s ním spojenému nástupu populistů k moci. “Aby otcové zakladatelé naši demokracii ochránili před tyranií většiny a emocemi davu, postavili mezi vůlí lidí a výkonem moci velké a mohutné bariéry,” píše.

O co se jedná? Třeba o dříve omezené volební právo, o předvýběr vhodných kandidátů (připomeňme si, že primárky, jak je sledujeme nyní, se konají teprve pár desítek let), převodovou páku mezi prostým sečítáním hlasů a volbou prezidentka v podobě kolegia volitelů. Tohle všechno a mnohé další „elitářské“ finty, jak si udržet dav od těla, bylo časem buď zrušeno, nebo zásadně oslabilo. “Bariéry bránící lidové vůli dnes speciálně při volbě prezidenta téměř neexistují,” píše Sullivan.

V této souvislosti se posmívá obavám, že politický proces ve skutečnosti ovládají peníze. Barack Obama, Bernie Sanders nebo i Donald Trump celkem jasně ukazují, že nikoli. “Ti, kteří si zoufají nad vlivem velkého kapitálu v americké politice, by také měli vysvětlit rychlou a ponižující porážku Jeba Bushe a potíže, které má kandidátka establishmentu Hillary Clinton.” A Bernie Sanders, jenž má boj proti penězům v politice přímo v programu, to svým úspěchem sám vyvrací.

K rozkladu více či méně nenápadných pojistek proti lidové zvůli přispěl nástup nových médií - “mediální demokracie”, jak to Sullivan nazývá. I tady došlo ke zhroucení všech vstupních bariér, psát je možné cokoliv kamkoliv a prakticky zadarmo. To podle Sullivana, dříve nadšeného stoupence nových médií a internetu obecně, přineslo kolaps racionální debaty založené na empirických faktech.

Bez společného jmenovatele (faktů) se pak vše mění v souboj vypjatých emocí. Sullivan tady cituje tzv. Godwinův zákon, podle nějž je vždy jenom otázkou času, kdy v jakékoliv internetové debatě na jakékoliv téma bude některý z účastníků obviněn z toho, že je Hitler. “Tohle je přesně to, čeho se zakladatelé na demokratické kultuře báli: pocity, emoce a narcismus namísto rozumu, empirických faktů a kolektivní odpovědnosti”.

Tohle všechno už nějakou dobu trvá, Američané ale měli zatím štěstí: prvním kandidátem, který se třeskavé směsici vyvezl k moci, byl Barack Obama, jenž se díky své povaze ukázal být umírněným a racionálním prezidentem. “Klima, v němž se Obamovi dařilo, ovšem přeje i mnohem méně uměřeným oportunistům. V roce 2008 se zjevila Sarah Palin jako důkaz, že může v této nové éře triumfovat zaťatý republikán opatřený nálepkou outsidera. Jako vystřižený z televizních reality show, hrdý na svou neznalost čehokoliv, co se týká světa, ale schopný oslovit své stoupence přímo skrze on-line média. Jak se ukázalo, Palin byla Janem Křtitelem skutečnému mesiáši konzervativního populismu, který trpělivě a strategicky čekal, až jeho chvíle přijde,“ píše Sullivan.

Dlouhý esej pak pokračuje popisem dokonalé příležitosti, která se naskytla, když se společenská a ekonomická krize proťala s novým demokratickým prostředím. Tahle pasáž je neméně zajímavá, popisuje totiž kulturní krizi a z ní pramenící vzpouru amerických bělochů, kterým byl mimo jiné “odňat (skrze tzv. politickou korektnost) samotný jazyk, kterým popisují svět”.

Neodmítejte Sullivanův text jako konzervativní blábol, je to chytrý a zajímavý autor a esej je plný postřehů, nad kterými má smysl přemýšlet. Ať už má pravdu, či nikoliv, nástup autoritativního populismu se netýká zdaleka jen Spojených států, takže Financial Times opatřily poslední komentář Gideona Rachmana touto roztomilou ilustrací.

Rachman upozorňuje, nakolik novou generaci “strongmanů” spojuje příslib ochoty použít k vládnutí nelegální násilí: “(Nový filipínský prezident) Duterte zdůrazňoval svoje vazby na ozbrojené gangy. Putinova brutální taktika během druhé války v Čečensku byla před volbou všeobecně známa. Role (indického premiéra) Modiho při masakrech v Gujarátu byla dost kontroverzní na to, aby mu na dlouhá léta vynesla zákaz vstupu do USA. (Egyptský prezident) Sisi si moc zajistil masakry v ulicích Káhiry. A dokonce i ve Spojených státech Donald Trump slíbil, že bude mučit teoristy a vyvraždí celé jejich rodiny."

Sklonů k násilí si u Trumpa všímá i zmíněný Andrew Sullivan - včetně výzev k lynčování lidí protestujících na jeho mítincích, výhrůžek násilnostmi v případě, že republikánský sjezd neuposlechne vůle jeho voličů, nebo temných odpovědí na některé otázky. Když se Trumpa ptali, jak by jako prezident reagoval, kdyby vojenská elita odmítla plnit jeho nelegální rozkaz mučit a vyvražďovat, odpověděl: “Oni poslechnou, věřte mi.”

Celkem mimo naši pozornost pokračuje rozpad třicetimiliónové Venezuely. Státní sektor v tuto chvíli pracuje dva dny v týdnu, továrny se zavírají, protože nemají z čeho a jak vyrábět, není elektřina, docházejí základní potraviny. List The New York Times k tomu přinesl pochmurnou reportáž o kolapsu tamního zdravotnictví. V podstatě se stačí podívat na fotografie (“hecho in socialismo” v srdíčku na jedné z nich znamená v překladu “vyrobeno v socialismu”).

Jenom malou připomínku: na počátku téhle cesty stála socialistická revoluce Huga Cháveze, k němuž se v době “úspěchů” podpořených astronomickými cenami ropy ledaskdo hlásil - třeba dnešní předáci španělské strany Podemos, jež se teď v koalici s komunisty snaží ovládnout španělskou levici, vytlačit z ní tradiční sociálně demokratickou PSOE a sestavit po opakovaných volbách v červnu vládu.

Nejstarší členka symfonického orchestru na světě, sedmaosmdesátiletá hráčka na basu Jane Little, zemřela v neděli během představení. Symfonický orchestr města Atlanta končil poslední takty popového přídavku There’s No Business Like Showbusiness, když muzikantka zkolabovala přímo na jevišti.

Je to samozřejmě smutné, ale zároveň nějak povznášející. Paní Little byla drobná žena, trpěla rakovinou, prodělala několik zlomenin spojených s jejím věkem, vloni dokonce již nebyla schopna hrát, ale vždy se opět dala dohromady. “Nedala se zastavit. Upřímně jsem si myslel, že půjdu do důchodu dříve než ona,” prohlásil jeden ze spoluhráčů, kterému je 44 let. “Skvělý odchod,” dodala jiná kolegyně.

Video: Jak navždy zmizet v Irsku.

Kulturní tip: Pád Itálie. ČT art 17.5.2016  21:10