Proč se nám stýská a cesta zpátky je vždycky kratší

Léto je za dveřmi a výběr proto zahájíme dvěma pozoruhodnými texty z oblasti cestování. První z nich se zabývá fenoménem, který si měl autor těchto řádek nedávno příležitost ověřit na trase Praha - Rio de Janeiro. Totiž: proč cestu tam prožíváme jako delší než cestu zpátky?

Odborníci tomuto jevu říkají „efekt zpáteční cesty“ a příležitostně ho zkoumají už od poloviny dvacátého století. Dá se ověřit i exaktně, jak ukázal čerstvý výzkum japonského badatele Ryosuke Ozawy z Kjótské univerzity. Stejný pocit (respektive subjektivní odhad času), jaký si přináší turista z letadla, měli i účastníci experimentu sledující cestovatelská videa. Tam to trvalo déle než zpátky.

Webový magazín Vox nyní shrnul možná vědecká vysvětlení. To nejstarší z padesátých let říkalo, že cestu zpátky už známe, proto se mám jeví jako kratší. Bylo však záhy vyvráceno: efekt totiž funguje i tehdy, pokud se vracíme domů jinou cestou. Další hypotéza tvrdí, že máme tendenci podceňovat délku první cesty a poté naopak - pod vlivem této zkušenosti - přeceňovat dobu potřebnou na návrat, takže nás výsledek příjemně překvapí.

Jiné vysvětlení tvrdí, že prožitek první cesty prodlužuje stres z toho, zda dorazíme na místo včas. Což ovšem trochu kulhá, protože popisovaný efekt funguje nejen při cestě na obchodní jednání, ale také při výletu na Karlštejn, kdy není kam spěchat. A poslední možnost, kterou aktuálně nabídli japonští výzkumníci: pro zhodnocení rychlosti cesty používá náš mozek dva různé systémy. Jeden funguje v reálném čase, druhý – poklidnější - pak udává délku, když na výpravu později vzpomínáme. A právě tenhle software by mohl být strůjcem zmíněného zkreslení.

Ať už je pravda jakákoli, pasažér nacpaného boeingu z Ria do Prahy může potvrdit, že efekt zpáteční cesty je příjemným a milosrdným vynálezem naší psýché. Možná nás má uklidnit, abychom se příště nezdráhali vyrazit na cesty znovu.

Svá tajemství mají i jednosměrné cesty, po nichž nenásleduje návrat. Nemůžeme sice přemítat o relativnosti času, za to nás přepadá intenzivní a někdy až bolestný pocit, jemuž se obsáhle věnuje vědecký magazín Mosaic Science – stesk po domově. Autor článku nejprve líčí vlastní zkušenost, kdy v mládí odešel studovat do Vídně a několik měsíců prožíval stavy osamění a touhy po blízkosti rodiny, již zanechal za oceánem.

Z evolučního hlediska má tahle emoce srozumitelný význam: snaží se nás přesvědčit, abychom se vrátili do kruhu svých blízkých, kteří o nás pečují a které jsme neuváženě opustili. Našim sebezáchovným instinktům se cestování nelíbí a stesk po domově je vlastně strategií, jak nás vrátit k rodnému kmeni. I proto vzpomínky na domov v cizině zrůžoví a mozek nenápadně filtruje ty negativní. Minulost se jeví idylická, současnost bezútěšná.

Bolestná emoce ale většinou povoluje ve chvíli, kdy si člověk najde v nové destinaci pár přátel a číšník v baru ho začne zdravit jménem. Jsou ale samozřejmě i výjimky, kdy stesk přeroste ve vleklou bolest – ne náhodou se to často stává migrantům, kteří museli z domova odejít nedobrovolně.

Článek se zabývá i dilematem dnešní internetové doby, zda zůstat s domovem propojený elektronicky, nebo raději vazby zpřetrhat úplně. Těžko zobecňovat, ale jedno praktické doporučení autor dává: v zájmu vlastního zdraví sledujte vzdálené přátele na Facebooku raději nad ranní kávou než během melancholických osamělých večerů. Ušetříte si trápení.

O bitvě u Waterloo se v čase aktuálního výročí hodně píše, magazín BBC pak přidává jedno skutečně neotřelé hledisko. Vypráví, jaký vliv měla Napoleonova porážka na evropský chrup. Varování: následující řádky jsou poněkud nechutné.

Jak tušíme, lidé si v minulosti nečistili zuby dvakrát denně kartáčkem a pastou tak jako my. V jistou chvíli však majetnějším vrstvám evropské populace začal nevábný stav vlastního chrupu vadit a začala éra prvních zubních protéz. Systém v podstatě logisticky předjímal dnešní transplantace orgánů.

Chrup do protéz se odebíral z mrtvých těl a občas také chudí lidé prodávali své vytrhané zuby bohatším. Variantou byla slonovina, z mnoha důvodů byl ovšem lidský materiál žádanější a dražší. Samozřejmě dlouho nevydržel, protože tehdejší člověk pečoval o náhražku stejně špatně jako o původní výbavu.

Na trhu proto panoval jistý nedostatek, který vyřešilo právě Napoleonovo nerozumné tažení. Po bitvě u Waterloo zůstalo na bojišti podle odhadů ležet až padesát tisíc lidských těl, nemalá část se dlouho nepohřbila a byla snadno přístupná. Podle dobových svědectví do dnešní Belgie vyráželi lovci zubů až z Anglie.

Moderní technologie lidem s hendikepem zásadně pomohly, ale i tahle mince má svou odvrácenou stranu. Audioknihy a hlasová komunikace s počítačem například přinesly úpadek znalosti Braillova hmatového písma mezi nevidomými. Jak píše aktuální The Economist: v roce 1970 uměla Braillova písmo používat víc než polovina slepých dětí, dnes jen deset procent.

Vypadá to jako přirozený jev, zvuk je přece mnohem jednodušším komunikačním prostředkem než hmat. Závěr ale komplikuje další statistika: nevidomí lidé, kteří mají práci, Braillovo písmo zpravidla ovládají. Ti, kteří svými prsty číst nedovedou, ji shánějí hůř. Economist vysvětluje, že hmatová komunikace má jednoznačné výhody, hodí se pro studium náročnějších textů. Například složitým chemickým rovnicím v audioverzi porozumíte jen těžko. Zvuk překonává základní hendikep nevidomých, ale hmat je vstupenkou do světa uceleného poznání.

I proto si Economist myslí, že málem zapomenuté Braillovo písmo čeká ještě comeback. V současné době je ve vývoji několik prototypů dotykových tabletů, které dokážou abecedu pro nevidomé zprostředkovat buď systémem keramických výstupků, nebo vibrací, které lidský prst vnímá jako hmatovou informaci.

Video: Dokumenty známého amerického neurochirurga a spolupracovníka CNN Sanjaye Gupty patří k těm nejzajímavějším příspěvkům na téma léčebného konopí. Nejnovější z nich se jmenuje Weed 3:

Kulturní tip: Louise-Michel. ČT art 20.6.2015 23:05. „Zřízenec láduje před očima pozůstalých do poruchové pece anonymního nebožtíka. K tomu hraje internacionála. V téhle scéně je všechno – v pozici zřízence stojí režiséři, mezi pozůstalými sedí divák. Absurdní kremace tabu a korektnosti, fantastické herecké výkony a pythonovsky poťouchlý styl vyprávění. Z téhle frašky by měl, tuším, Francoise Rabelais radost, močení na hlavu systému s grácií a surrealistickou vášní pro nesmyslnost všedního,“ zní na ČSFD jedno z hodnocení snímku, který režírovali Benoît Delépine a Gustave de Kervern. Vyprávějí v něm o dělnici Louise (Yolande Moreauová), kterou spolu s kolegyněmi přivedl na dlažbu prohnaný management továrny. A tak přijde s nápadem na svérázné využití odškodného: najímá za ně nemotorného bezpečáka Michela, aby jejich proradného šéfa zabil.