Připusťme si, že hudba může sloužit zlu

Hudba je potravou duše, nezná hranic, osvobozuje nás. To jsou jen některá – a všechna do jednoho pozitivní - klišé, která si spojujeme s hudbou. Posluchači se obvykle zdráhají uvěřit, že hudba má také schopnost zatemnit mysl, způsobit bolest, nebo dokonce zabít. Těmito předpoklady Alex Ross začíná svoji úvahu When Music is Violence pro časopis The New Yorker. Shromažďuje tu alarmující a nečekané případy, kdy byla hudba použita právě jako zdroj násilí a ponížení: od radostných polek znějících Osvětimí přes válku v Iráku, mučení vězňů v Guantánamu rapem a metalem až po rozhánění demonstrací během Occupy Wall Street pomocí zvukových děl a sonických zbraní.

Jsou tu i úsměvné případy hudby coby činitele agrese. Jako když v polovině osmdesátých let začali v prostorách a parkovištích obchodů řetězce 7-Eleven naschvál pouštět klasickou hudbu, aby odtud vypudili poflakující se teenagery. Bylo to motivováno myšlenkou, že takový soundtrack budou mladí považovat za zoufale „uncool“ - a skutečně šlo o úspěšné opatření.

Zbavit se mladých bylo také cílem policejních zásahů během Occupy Wall Street. Proto tu policie nasadila zařízení jménem Mosquito, které produkuje zvuk v rozmezí od 17,5 do 18,5 kHz, což je frekvence, kterou lidé vnímají zhruba do 25 let. Tyto zvukové zbraně vysílají pulsující tóny o hlasitosti až 149 decibelů, což je dost na to, aby zasaženým mohly způsobit i trvalé poškození sluchu.

Tato síla a brutalita vychází z tendencí současné západní společnosti působit násilí „bezdotykově“, ale také se přímo obrací na sluch coby nejcitlivější ze smyslů. Na rozdíl od očí, uši nemají víčka, zvuk se dere do hlavy a otřásá celým tělem. Což jsou zkušenosti, které běžně popisují vojáci, kteří se v boji daleko více než na zrak spoléhají na sluch. Ten jim umožňuje správně vyhodnotit situaci.

Zvuk, a tím pádem i hudba jsou podle Rosse od násilí neoddělitelné. To platí již od zpěvu bájných Sirén. „Měli bychom se zbavit představy, že hudba je nevinná,“ konstatuje Ross. „Připustit si, že hudba může sloužit zlu, znamená mimo jiné i to, že ji začneme opravdu seriozně považovat za formu lidského vyjádření.“

Vybavujete si předtočený přidaný smích, který následuje po každém vtipu v každém devadesátkovém sitcomu? Možná už ani ne; a možná se nám vryl pod kůži tak hluboko, že ho už nevnímáme. Ale patří i do roku 2016? Na to se ptá Sam Wollaston v komentáři pro The Guardian.

„Nemá za úkol říkat divákům, kdy se mají smát. Jde o vytvoření atmosféry pro natáčení. To by ovšem fungovalo, kdybyste byli diváci ve studiu. A to já nejsem,“ konstatuje Wollaston a pokračuje. „Jsem ve svém obývacím pokoji a chci se rozhodnout sám, kdy se budu smát. Bez toho, aby mě někdo šťouchal do žeber, že je ten správný okamžik.“

Wollaston polemizuje nad smyslem umělého vyplnění ticha a o jeho věrohodnosti ve chvíli, kdy sedíte doma u televize nebo si seriál pouštíte z notebooku v obědové pauze. Všem moderním sitcomům radí „Can it!“ - aneb zakonzervovat a nechat minulosti. Ve výsledku je totiž jedno, jestli je smích falešný nebo pravý, prostě je zbytečný. V roce 2016 jsou diváci mnohem sofistikovanější než kdy dřív. Po letech sledování všemožných žánrů se téměř profesionalizovali a umí si vytvořit vlastní názor na to, jestli něco je, nebo není zábavné.

Stoya řekla dost! Tak zní titulek důkladného profilu známé pornoherečky, která odstartovala jednu z největších afér v pornoprůmyslu loňským prohlášením, že ji bývalý partner a také herec James Deen znásilňoval. A mimo jiné tak iniciovala i debatu, zda je možné pornoherečku znásilnit vzhledem k práci, jakou dělá.

Lizzy Goodman se nicméně v textu daleko více než na skandál - který nakonec neskončil u soudu, přestože proti Deenovi vystoupilo 12 dalších žen - soustředí na proměnu pornoprůmyslu v průběhu nultých let a na možnost toho, jak se tato branže může stát civilizovanější pro všechny zúčastněné.

Poprvé Stoya točila, když ji bylo devatenáct, a nebrala to jako ponížení. Naopak. Dost si užila toho, že na ni muži pohvizdovali nebo ji obtěžovali, a tak pro ni porno byznys do jisté míry znamenal i šanci, jak dostat toto sexualizované chování okolí pod svou kontrolu. Přitom Stoya reprezentovala i naprosto jiný typ ženy v pornu.

Se svými chlapeckými rysy a prsy, které si nikdy nenechala zvětšit, ačkoli ji o to producenti žádali, se stala idolem mladšího, kontrakulturně naladěného publika. Dokonale zapadla do progresivních post-genderových preferencí dnešních mileniálů. Stala se symbolem obrody i větší míry tolerance v pornu. I proto ji ostatně do jednoho ze svých klipů obsadila zpěvačka Amanda Palmer.

Stoya však nechce zůstat jen u toho. „To, čemu se dnes věnuje v rámci žánru porna pozornost, jsou většinou hrozné věci,“ konstatuje. Sama se rozhodla stav věcí zlepšit a rozšířit pojetí sexuality v oboru, který v jádru zůstává velmi konzervativní. Dnes se Stoya objevuje spíše za kamerou a připravuje pornodokument o transgenderové aktivistce Avě, který bude mapovat změnu, jíž prochází.

Festival Glastonbury letos zkusil opět něco jiného – zónu pouze pro ženy jménem The Sisterhood. A hned s jejím oznámením se na internetu okamžitě spustila smršť nadávek a přepínání klávesnic na vzteklý režim caps locku s mottem „REVERSE SEXISM“.

Daisy Jones se v souvislosti s tím v komentáři pro Noisey ptá, zda je skutečně koncertní scéna tak genderově neutrální, jakou se zdá být. Na programu britských festivalů byly loni z 86 procent mužské kapely - a nejde jen o toto výčtové hledisko. Každá návštěva koncertu pro ženu většinou znamená takřka nutnost odpálkovat na baru někoho, kdo nechce, aby si užila vystoupení o samotě. Zároveň si musí hlídat drink, aby v něm neskončilo něco, co nemá, a vyhýbat se na tanečním parketu mužům, jejichž úmysly často nesouvisejí s hudbou.

Daisy Jones upozorňuje na neřešený problém sexuálního násilí na koncertech, který mimo jiné motivoval i ono založení The Sisterhood na letošním Glastonbury. Skutečná rovnoprávnost a oboustranně sdílený pocit bezpečí na koncertech či v klubech totiž ještě zdaleka nevládne.

Video: Úchvatná vizualita, depresivní replika Paříže uprostřed Číny a jeden osaměle působící albín obklopený davem tanečníků. Klip, který pro skladbu Gosh od Jamieho xx natočil řecko-francouzský režisér Romain Gavras (mj. Justice, M.I.A.).