Padesátníci a jejich znalosti jsou dnes spíš legrační

Edward Snowden musí mít pocit, že se probudil na jiné planetě. Úderem půlnoci z neděle na pondělí přestalo existovat vše, proti čemu bojoval a kvůli čemu si - mírně řečeno - zkomplikoval svůj mladý život. Platnost části balíku americké legislativy ukrytého pod názvem The Patriot Act vypršela a americké špionážní organizace jako NSA ztratily jako mávnutím proutku právní základ pro svou činnost. Sbohem, shromažďování údajů o všech telefonátech, mailech a elektronické komunikaci vůbec. Špióni jsou na suchu.

Nečekaný obrat byl způsoben bojem uvnitř americké republikánské strany. The Patriot Act je potřeba každý rok obnovit, což se zatím dělo více či méně automaticky. Jak se ale ve Spojených státech posouvá veřejné mínění - tady na sebe Snowden jistě může být hrdý - a jak se blíží prezidentské volby, atmosféra se mění.

Americký Kongres připravoval upravený zákon, The USA Freedom Act, ale republikánský kandidát, libertarián Rand Paul, obstrukcemi zablokoval jednání senátu a znemožnil tak jeho schválení. Americké tajné služby teď nemají ani starý, ani nový zákon.

Jak píše The Economist, ze strany Randa Paula jde především o předvolební trik. Nový zákon bude nakonec schválen, vzhledem k naléhavosti situace dost možná již v řádu dní. Průběžná vyšetřování navíc nebudou zastavena, pokud špionážní organizace shromažďují data například v rámci probíhajícího vyšetřování al-Káidy, těžko se najde soudce, který by jejich činnost zastavil.

To ale nic nemění na tom, že nový zákon bude “měkčí” - NSA a další služby to budou mít o něco komplikovanější, data například nebudou moci shromažďovat plošně, ale budu muset telekomunikační a internetové společnosti žádat o informace o konkrétních osobách nebo přístrojích. Posun paradoxně nastává v okamžiku, kdy se naopak ve Francii po útocích na Charlie Hebdo ruce tajných služeb rozvazují a německá kancléřka čelí skandálu okolo postupu vlastních tajných služeb.

Hodně se toho namluví o tom, zda Britové zůstanou, nebo nezůstanou v Evropské unii, a co všechno bude David Cameron po ostatních členech EU chtít. V globalizovaném světě na počátku 21. století ovšem celá situace nepostrádá jisté prvky černé komedie, jež se projevuje například v tom, jak je těžké rozhodnout, kdo je vlastně natolik Britem, aby mohl v chystaném referendu rozhodovat.

Zhruba dva milióny Britů dlouhodobě žijí a pracují v zemích EU. Přibližně čtyři milióny cizinců ze zemí EU dlouhodobě žijí nebo pracují ve Velké Británii (včetně například manželky šéfa UKIP Nigela Farage).

Podle záměrů vlády nikdo takový rozhodovat nebude. Seznam voličů má přibližně odpovídat seznamům všeobecných voleb. To znamená, že Britové, kteří žijí déle než 15 let na kontinentu, mají smůlu. Stejně tak ostrouhají Evropané, kteří žijí v Británii (a v místních volbách volit mohou). Vyjádřit se naopak budou moci Irové a občané Commonwealthu. “Výsledkem je, že Malťan nebo Kypřan žijící v Británii se bude moci hlasování zúčastnit, jiní občané EU ale nikoliv,” vysvětluje například list Financial Times.

V témže deníku si jeho bývalý dopisovatel v Paříži Robert Graham  hodně nahlas stěžuje, že byl zbaven volebního práva. Jako novinář pobývající desetiletí v zahraničí, který se navíc oženil se Španělkou, bude rozhodování pouze přihlížet. Autor tohoto menu nemusí také chodit pro příklady daleko: svědkyní na jeho svatbě byla rodačka z hanáckých Pravčic, jež se později provdala za Angličana a odstěhovala se s ním do Skotska. Na podzim hrdě rozhodovala v místním referendu o tom, zda se má Skotsko odtrhnout od zbytku Velké Británie. V referendu o členství v EU bude ale moci nanejvýš své straně držet palce.

Šest miliónů lidí, kteří by hlasovat mohli a nebudou, není úplně málo. Zvlášť, když se jedná právě o tu část populace, jež je jaksi z definice nejvíce propojená s životem v Evropské unii.

Nejnovější Respekt přináší téma o tom, že v Česku sice nezbývá mnoho skutečně divoké přírody (přesně 0,26% rozlohy země) -  existuje ale plán, podle nějž by bylo možné plochy autentické české divočiny zásadně rozšířit. Divokou přírodou se přitom rozumí rozsáhlá území, kde se příroda stará sama o sebe, která ale zároveň zůstávají přístupná lidem. Bylo by to zajímavé a velmi zábavné a odpovídalo by to trendu “zdivočování”, který se rozehrává i na jiných místech Evropy.

Text vychází z rozhovorů s lidmi okolo Hnutí Duha, s profesionálními ochranáři i s činovníky na ministerstvu životního prostředí. H věci existuje čtivý a zajímavě zpracovaný materiál přímo z Hnutí Duha, který se rozsahem do časopisu nemůže vejít, stojí nicméně za přečtení. Každému, kdo by se rád občas toulal pralesy nebo okolo divokých řek, a neopustil při tom rodnou hroudu, tak doporučuji text Okna do divočiny, z něhož se o záměru dá dozvědět spousta zajímavých podrobností.

Celá galerie

Usámu bin Ládina jsme znali jako vůdce al-Káidy, masového vraha a muže na útěku. Málokdo tady na Západě ale ví, že část jeho kouzla spočívala v básnickém nadání. Není to vtip. Bin Ládin nepochybně disponoval imaginací temného revolucionáře: v klasické knize Lawrence Wrighta The Looming Tower zachycující vzestup al-Káidy jsou popisovány scény, v nichž Bin Ládin vyjíždí svými syny na koních do pouště a po západu slunce tam společně s nimi tráví ledové noci zahrabán v písku pod temnou oblohou posetou hvězdami.

Bin Ládin ale také skutečně skládal arabskou poezii a některé jeho kusy z něj udělaly v očích stoupenců velkého básníka. V jednom z dopisů nalezených v jeho skrýši v Abbottabádu žádá bin Ládin svého spolupracovníka, aby mu doporučil někoho, kdy by byl schopen provést spektakulární akci na půdě Spojených států, a hned v následující větě jedním dechem prosí, “pokud znáš nějaké bratry, kteří se vyznají v poetickém metru verše, prosím, informuj mě, a pokud máš jakékoliv knihy zabývající se vědou klasické prozódie, prosím, pošli mi je”.

Text v nejnovějším vydání týdeníku The New Yorker říká, že pokud vnímáme Islámský stát nebo al-Káidu - zkrátka radikální islamistické bojovníky - pouze skrze notoricky známé videozáznamy hrůzných poprav, vidíme jen výsek jejich světa. Stínání hlav a upalování zajatců v klecích je navíc poselství určené právě nám: má nás vyděsit, zasít strach a přesvědčit nás o síle a odhodlání džihádistů. Sami sobě (a o sobě) ale islamisté skládají a přednášejí básně psané v tradičním arabském islámském a předislámském stylu.

Jsou to romantické básně o smrti, o údělu vyhnanství, odcizenosti a nesmrtelném údělu; o světu nepochopených rebelů nesoucích planoucí pochodeň vyvolených; o hrdinské smrti, bratrství i sesterství, o obdivu a odvaze. Jsou to básně mužů a žen žijících v magickém ahistorickém prostoru; v hlubinách pouště jako v centru arabské a islámské historie a islámského příběhu, v tradici staré tisíce let.

Převést do češtiny džihádistickou poezii není v silách autora menu - má ostatně k dispozici pouze do angličtiny přeložené ukázky, která jsou již oproštěny od tradiční formy a ztratily tak zcela zjevně původní krásu. Arabská tradiční poezie využívá zvláštní formální postupy. Bývá psána monorýmem - všechny verše i dlouhé básně končí stejným rýmem - a v jedné ze šestnácti ustálených rytmických struktur, takže text je (relativně) snadné je snadné si zapamatovat.

Pro představu aspoň převyprávějme nejslavnější báseň Usámy bin Ládina. Skládá se ze dvou částí pronášených ve stejném tónu i rytmu; první část je monologem jeho syna Hamzy, který se otce vyptává, proč musí snášet strasti věčného putování. Prošel již mnoha horami i údolími, pouštěmi i městy. Tak dlouho již putuje krajinou, že zapomněl na příslušníky svého kmene, na své bratrance, že zapomněl, že vůbec existují lidé. Popisuje všechna zastavení skutečných cest rodiny Usámy bin Ládina - od Saúdské Arábie přes exil v Súdánu a vyhnání až po Afghánistán.

Otec odpovídá synovi stejným hlasem: nelze čekat nic jiného, budoucnost jim lepší tvář nenabídne. “Je mi líto, synu, nevidím před námi nic než strmou kamenitou stezku,” veršuje drsný džihádista - a připomíná synovi, že žijí v krutém světě, kde nevinní trpí a “děti jsou vedeny jak dobytek na porážku”. Bin Ládin vysvětluje, že jejich utrpení a cesta jsou nezbytné, protože jsou znakem jejich vyvolenosti.

Podle autorů textu se jedná o ozvuk tradice: odkaz na verše v jednom z nejoblíbenějších hadís džihádistů, který praví, že “islám byl počat jako cizinec a vrátí se, jak začal, jako cizinec. Požehnáni budiž cizinci”. Džihádisté se vnímají jako vyhnanci ve světě, který neudržel víru, podobně jako byli první muslimové vyhnanci ve světě, který pravou víru ještě nepoznal.

The New Yorker popisuje další aspekty toho, co o sobě džihádisté skrze poezii vyprávějí, a text stojí za přečtení. Článek také připomíná, že poezie je v arabské kultuře stále velmi živou formou uměleckého vyjádření, dokonce i předislámská poezie je prý dobře srozumitelná dnešním studentům (který Čech by přelouskal poezii ve staroslověnštině?)a běžně se prodává na stáncích.

Soutěže autorů poezie jsou minimálně tak populární, jako naše hledání superstar populární hudby, a jejich vítězové prý občas vyhrávají vyšší finanční částky, než jakou získá západní nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Na závěr výkřik. Británie se nedávno celkem dobře bavila nad neschopností Nigela Farage po prohraných volbách splnit slib a opustit politiku. Farage nejdříve rezignoval, pak si to rozmyslel a rezignaci odvolal. Když se strana vzbouřila, nemilosrdně vzpouru potlačil. Komentátor FT Simon Kuper v nedělním magazínu má ovšem pro svérázného padesátníka velké pochopení: chová se podle něj jako typický muž ve středním věku, který si uvědomil, že s odchodem ze stávajícího zaměstnání pro něj padá opona a mizí v mlze bezvýznamnosti.

Někdy se říká, že na světě není nic nudnějšího, než bílý muž ve středním věku - a zmíněný komentátor k tomu dodává, že se těžko hledá něco ztracenějšího. Příjem mužů okolo padesátky kulminuje. Mnozí  nich - právě jako Farage - tvrdí, že odejdou, až se k tomu sami rozhodnou. To je prý nejrozšířenější sebeklam této věkové skupiny a pohlaví. Pryč jsou doby, kdy se prošedivělí muži s postupem času proměňovali v ctihodnou oporu a studnici moudrosti. Teď jsou legrační. Z jedné strany na ně tlačí nástup schopných a vzdělaných žen. Z druhé strany dotírají počítače a roboti.

Pokročilejší věk není zárukou rozumu, ale spíše toho, že novému prostředí přestávají rozumět. “Poprvé jsou jejich znalosti, tedy to, co se na jejich sociální skupině dříve nejvíce cenilo, považovány za něco, co by bylo nejlépe uložit na půdu a pak při stěhování vyhodit. To, co dnes starší muž ví, a způsob, jakým se to naučil, je považováno za překážku budoucím vědomostem,“ cituje autor italského spisovatele Tommasa Pellizzariho.

Násilný konec profesní dráhy visí nad hlavami mužů ve středním věku jako Damoklův meč. Z porážky mají tendenci vinit sami sebe. A co dál tedy, když takovému průměrnému muži ze Západu zbývají v takovém okamžiku ještě dvě tři desítky let života?

Simon Kupper radí přestat svou identitu odvíjet od pracovních úspěchů: “Vyrůstali jsme s otázkou: Čím budu, až budu dospělý? Měli bychom si místo toho klást jinou: Čím budu potom?” Muži by si podle něj měli vzít příklad z žen, které svoji identitu umí vystavět nikoliv kolem práce, ale třeba kolem mateřství.

“Nebo bychom se mohli poučit od mladých a postavit svoji identitu na osobních stránkách Facebooku,“ končí Kupper komentář - a zní to trochu zoufale.

Video: Fermiho paradox ( zjevný rozpor mezi vysokou pravděpodobností existence mimozemských civilizací a tím, že není jakýkoliv důkaz o kontaktu s nimi) ve videu, které divákům zprostředkoval server Aeon.

Kulturní tip: Bunny a býk.  ČT art 2.6.2015 23:10. Černohumorná roadmovie od tvůrců kultovního britského seriálu Mighty Boosh. Stephen ve svém bytě, ze kterého nikdy nevychází, vzpomíná na cestu přes celou Evropu, kterou podnikl před lety se svým kamarádem Bunnym. Stephen vzpomíná a jeho byt se proměňuje v kulisy cesty, na kterou by nejradši zapomněl.