sobota 29. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Lana del Rey, královna nudy. To je titulek komentáře od Hazel Cills na serveru MTV, v němž se chytá nudy coby hlavní ingredience a emocionálního ladění populární zpěvačky. A není to myšleno v negativním slova smyslu. Otupělost, smutek, chladnokrevnost, apatie, odcizenost, nuda nebo znuděnost jsou sice nejfrekventovanější charakteristiky, které recenzenti v souvislosti s Lanou del Rey používají -  ale Cills si všímá toho, že tato nálada je v tradici ženského umění typická a především je znakem revolty vůči mužským principům.

Nuda hrdinek z knih Virginie Woolf byla symbolem omezení, které na ně uvrhlo maskulinní okolí. Nuda žen v domácnosti je ústředním, přitom nevysloveným problémem, který ve své přelomové studii The Feminine Mystique z roku 1963 popisuje Betty Friedan, vůdčí figura druhé vlny feminismu.

Reklama
Reklama

Stejně tak nedávná vlna mumblecore kinematografie se hemží hrdinkami, které jsou zdrcené nudou banalit všedního dne. „Nuda je důsledkem selhávajících očekávání. A to je pocit, který se dokonale hodí k dějinám ženské zkušenosti: neustále monotónní opakování a čekání na změnu ve světě, která přináší neustálé zklamání,“ píše Cills.

Právě tady může být nudné umění provokující, protože testuje, kolik toho člověk vlastně může snést, než se něco stane. „Lanina nuda je neúprosná,“ uzavírá Cills. „Může být vyčerpávající, ale má svůj účel. Vede nás do mimořádně fádních zákoutí sexu, krásy i Ameriky.“

https://www.youtube.com/watch?v=3-NTv0CdFCk

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Nick Cave sedí ve svém hotelovém apartmá v Sydney. Židli otočenou směrem k oknu, za nímž se město koupe v přímém letním slunci. „Podívej se,“ odmlčí se a pečlivě hledá slova. „Na smutku a truchlení není nic dobrého.“

Člověk, který jej poslouchá, je Chris Heath, autor a novinář, který Cavea různým způsobem provází od poloviny osmdesátých let, kdy hudebník zakládal kapelu The Bad Seeds. Teď je leden 2017, před rokem a půl při pádu z útesu v Brightonu zemřel jeho syn Arthur, což byla událost, která Cavea poznamenala osobně i pracovně - a odrazila se jak na albu Skeleton Tree, tak především na dokumentu One More Time with Feeling z jeho natáčení, které sleduje ve stínu osobní tragedie. Od té doby Cave s veřejností nekomunikoval.

Reklama
Reklama

Až nyní Heath napsal strhující profil The Love and Terror of Nick Cave, v němž zpěvák poprvé hovoří jak o svých dojmech z dokumentu, který ho zachytil zcela bezbranného a v emocích, čemuž se po celou kariéru úporně bránil. Zároveň popisuje první koncerty nového turné, kdy předstoupil před publikum s písněmi ze Skeleton Tree, a to, jak se proměnily jeho pocity na pódiu.

„Pocházím z linie frontmanů, kterým je vlastní bojovnost. Vždy je to svého druhu útok na publikum. Tak to vždycky bylo,“ vysvětluje Heathovi. „Ale změnilo se to. Ta konfrontace tam je pořád, ale náhle cítím, jak mi publikum něco vrací. Nastala tu nějaká nová dynamika, výměna emocí – která je krásná. Vzniká tam nějaký společný pocit. Možná to takhle funguje pořád, když člověk hraje v Coldplay nebo co.“

https://www.youtube.com/watch?v=uWjZ85m1BKg

 

 

Reklama
Reklama