středa 5. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak malý může být stroj, který dokážeme postavit? V roce 1984 se na to zeptal publika během přednášky v kalifornském Big Sur slavný fyzik Richard Feynman. Bosý, oblečený růžovém tričku a kraťasech, vyzval posluchače, aby se pokusili konstruovat mechanická zařízení přímo z jednotlivých molekul - tak malá, že spatřit půjdou jen pomocí elektronového mikroskopu. Za nějakých třicet let se ukáže, k čemu je to dobré, řekl.

Vizionář Feynman měl pravdu, jen se minimálně zmýlil v časovém odhadu. Letošní Nobelovu cenu za chemii získala trojice vědců, kteří se touto cestou vydali - Francouz Jean-Pierre Sauvage, Fraser Stoddart, Brit působící v USA, a Nizozemec Bernard Feringa. Dokázali sestrojit fantastická zařízení: molekulární prstence rotující po stisku vypínače, nano-motory a nano-zdviže, dokonce pohyblivý podvozek nano-auta s náhonem na všechna čtyři kola. Výsledkem jejich práce je i molekulární čip o kapacitě paměti 20 kB, mnohem menší než analogická zařízení v současných počítačích.

Reklama
Reklama

Ani dnes, 32 let po Feynmanově přednášce, ale není zcela jasné, k čemu budou jednou molekulární stroje sloužit. Jak trefně poznamenává tisková zpráva k udělení Nobelovy ceny, jsme v téže situaci, v jaké byli první konstruktéři elektrického pohonu v 30. letech 19. století: hrdě ve svých laboratořích předváděli publiku nejrůznější rotující hřídele a kola, ale otázka, k čemu jejich vynálezy poslouží, by je nejspíš uvedla do rozpaků. Tušili, že k něčemu určitě ano, stěží by si však tehdy dokázali představit elektrické vlaky, pračky nebo vysoušeče vlasů.

https://www.youtube.com/watch?v=4eRCygdW–c

Podobně dnes máme důvod věřit, že molekulární stroje budou jednou dopravovat léky do míst, kde mají v lidském těle působit, možná i provádět operace (idea „spolkni svého chirurga“). Mohou se stát základem nové výpočetní techniky, možná i páteří zelené energetiky, neboť dokážou uchovávat energii. Jak přesně změní technologie, ale není zcela jasné.

Letošní „vědecké“ Nobelovy ceny, vyhlášené v pondělí, úterý a ve středu, tak mají jedno společné: přitáhly pozornost k přelomovým objevům, k nimž došlo před desítkami let a které odstartovaly bouřlivý vývoj ve zdánlivě okrajových oblastech výzkumu; oblastech, kde lze čekat překvapivé aplikace, jež změní svět kolem nás.

https://www.youtube.com/watch?v=DfB4NHDI83Q

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Proč je nenávist vůči uprchlíkům mnohem výraznější v bývalém východním Německu než v tom západním? Na tuhle otázku se snaží najít odpověď Stefan Berg, novinář časopisu Spiegel. Důvodů je podle Berga více a souvisejí s komunistickou minulostí, píše ve svém eseji k příležitosti oslav sjednocení, které se v saských Drážďanech nesly ve znamení demonstrací xenofobních spolků a stran.

 Najít důkazy o tom, že jsou východní Němci xenofobnější než ti západní, není složité: většina útoků proti mešitám, muslimským sdružením či obydlím z poslední doby proběhla v bývalých východoněmeckých zemích. Naposledy na konci září odpálil neznámý útočník dvě výbušniny u mešity v Drážďanech, o minulém víkendu kdosi pohodil uříznutou prasečí hlavu před mešitou v Postupimi. Alternativa pro Německo (AfD), xenofobní politická strana, která staví svůj úspěch právě na odporu proti uprchlíkům, má také největší podporu v bývalých východoněmeckých zemích. V Sasku má největší podporu i protimuslimské hnutí Pegida.

 Berg si všímá, že nejde jen o xenofobii, ale o celkový pocit nenaplněných očekávání, který je typický pro část východoněmecké společnosti. Dalším projevem tohoto chování je volání po vládě tvrdé ruky ve stylu putinovského Ruska. Podle Berga za frustrací těchto lidí není jen pocit chudých příbuzných, ale spíše emocionální ukřivděnost.

AfD slaví v Meklenbursku
Šéfové antiimigrantské Alternativy pro Německo slaví volební vítězství v Meklenbursku – Předním Pomořansku • Autor: REUTERS

„Propojenost státu a společnosti nebyla vynálezem socialistické propagandy. Východní Německo neustále udílelo různé medaile, ať už za znalosti nebo za dobrou práci. Každý měl šanci být za něco odměněn aspoň jednou do roka,“ píše Berg. Dnešní politika je podle něho lidem na východě vzdálená. Místo toho, aby vídali každý den v trafikách deník Bauernecho vyhlašující nejlepšího člena zemědělského družstva, nyní na ně z bulvárních deníků shlížejí celebrity, se kterými tito lidé nemají nic společného, což podporuje jejich pocit, že se o ně nikdo nezajímá.

Němci v postkomunistických částech země touží po ztraceném pocitu homogenity, pokračuje Berg. Existuje tu sice více politických stran, ze kterých si můžou voliči ve volbách vybírat, ale řada zavedených stran ze Západu se tu chovala arogantně. Novinář uvádí jako příklad kampaň Křesťanských demokratů (CDU) v Sasku – Anhaltsku v roce 1994. Po volbách v této bývalé východoněmecké zemi měla tehdy vládnout koalice složená ze sociálních demokratů a Zelených, mluvilo se o tom, že do vlády vstoupí i PDS, což byla strana vzniklá z bývalých východoněmeckých komunistů.

CDU rozjela plakátovou kampaň „Kupředu do budoucna, ale ne v rudých ponožkách“. PDS pod vlivem kampaně do vlády nevstoupila. CDU pak slogan používala i v dalších volbách, ale nakonec ho stáhla, protože bývalé východní Němce urážel. Slogan v nich vyvolával pocit méněcennosti a směšnosti. Ze strany PDS vzešla Levice, jediná dnešní parlamentní strana původem z bývalé komunistické NDR. Odmítání existence a legitimity Levice v demokratickém systému bylo podle Berga velkou chybou.

Heslo „My jsme lid“, které dnes používá AfD na svých shromážděních a které zaznívá i na akcích Pegida, pochází také z východního Německa – v roce 1989 ho skandovali lidé, když protestovali proti komunistické vládě bývalé NDR. To, že ho nyní občané svobodné země skandují proti demokraticky zvolené vládě, vypovídá o tom, že se cítí odcizeně.

Reklama
Reklama