úterý 18. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Přírodovědec a futurolog James Lovelock, autor teorie Gaia, změnil názor. Opět. Bývaly časy, kdy byl představitelem klasického konzervativního ochranářství: Je potřeba zastavit čas, brzdit dřív, než přírodu zničíme.

Pak nastal obrat. Lovelock propadl naprostému pesimismu a tvrdil novinářům, ať si užijí života, dokud to jde, protože za dvě tři desetiletí bude po všem. Mezitím naštval spoustu spolubojovníků, především těch z Greenpeace, když se postavil na stranu jaderných elektráren. V téhle fázi myšlení se mu zdálo, že globální oteplování se žene dopředu příliš rychle a není čas na zdlouhavé dohadování o povolenkách, dobrovolné omezování produkce skleníkových plynů a čekání na alternativní zdroje energie. Jádro hned jako přechodné řešení, až potom teprve energie z obnovitelných zdrojů.

Reklama
Reklama

Dnes je Lovelockovi sedmadevadesát a vidí environmentální problémy lidstva ještě jinak.  Respektive všechno je tak trochu jedno. Za prvé má pocit, že se to přehání s hrozbou klimatických změn; ne snad, že by k proměně nedocházelo, ale v modelování klimatických změn je tolik proměnných, že předstírat schopnost odhadnout vývoj na více než 5 až 10 let dopředu je podle něj prostě šarlatánství. “Nejsem proti zeleným,” ohrazuje se, “rozhodně ne ve smyslu, že mi nevadí, že zaneřádíme svět každou pitomostí, kterou vyrobíme. Myslím, že musíme být opatrní. Mám ovšem trochu obavy, že je v naší přirozenosti všechno nafouknout úplně mimo proporce.”

James_Lovelock_in_2005
James Lovelock, 2005

Ale hlavně: pokud se nic zásadního nezmění, zasáhne lidstvo jiný zvrat dříve, než začnou být skutečně vážným problémem klimatické změny. Člověk ztratí své výsadní postavení ve prospěch umělé inteligence. A počítačům a robotům je změna klimatu tak nějak ukradená, alespoň tedy v rozumné míře (pro ně). Lovelock neví, jak přesně dopadneme, ale na vzájemné přátelství a spolupráci to moc nevidí.

Problém je v tom, že stroj přemýšlí milionkrát rychleji než biologická hmota. Tím pádem “žije” v jiném čase než člověk - jedna lidská vteřina je pro něj vteřin milion. Jak v takovém nepoměru pořádně komunikovat, i kdyby tu byla dobrá vůle? A proč se s tím vůbec otravovat?  Tedy proč by se oni – roboti a počítače - otravovali s jakousi nekonečně zpomalenou inteligencí?

“Je to stejné, jako když bychom se my pokoušeli komunikovat s mravenci?” ptá se autorka textu - a Lovelock kroutí hlavou. “To ne, spíš jako bychom chtěli komunikovat se sekvojí. A co my víme, třeba se na nás budou i podobně dívat: jako my na stromy,” uvažuje Lovelock.  “Třeba nás budou chtít obejmout?” reaguje novinářka. “Ano, přesně, přesně!” směje se Lovelock. “Tohle je dobrý.”

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Příběh prohrávajícího Donalda Trumpa se opakuje i jinde. Hezky to ukazují Financial Times na příkladu španělských Podemos. Tahle radikální levicová strana s vazbami na Huga Cháveze měla před dvěma lety našlápnuto vysoko: snila o tom, že deklasuje tradiční sociálně demokratickou PSOE, svrhne ve volbách vládu a ovládne Španělsko. “Ráj není možné dobít dohodou, do ráje je potřeba vpadnout,” říkával tehdy sebevědomě její šéf Pablo Iglesias.

Jsme o dva roky dál, nejhorší chvíle španělské ekonomické krize se propadají do minulosti a Podemos stále stojí před branami.V posledních, červnových volbách se kvůli snaze ovládnout scénu dokonce spojili s komunisty a nic - skončili třetí, za staromódní centristickou PSOE. To je sice do jisté míry úspěch, Španělsko dlouho ovládaly pouze dvě hlavní strany, ale cesta vpřed už vede pouze přes vyjednávání. A v tom nejsou revolucionáři žádní velcí mistři.

Reklama
Reklama

Naopak, příčinu neúspěchu teď hlavní ideolog strany vidí v tom, že vedli kampaň málo radikálně. Jak se Podemos snažili vypustit rybník velkým stranám, zněli prý stále víc jako obyčejná sociální demokracie. Tím přicházejí o revoluční voliče, ale opatrní páprdové na tyhle podivíny, kteří se na schůzku s králem odmítají obléct do saka, přitom hledí dál jako na nedůvěryhodné exoty.

A tady je podstata dilematu, které očividně neúspěšně řeší i Trump nebo třeba corbynovští labouristé. Jakási poptávka po radikálních změnách tady je, ale rozhodně nepředstavuje většinu potřebnou k vítězství ve volbách. A cesta k vítězství ve volbách zase neumožňuje zůstat pořádně radikální. “Prostě není dost hlasů na to, aby mohli růst a zároveň zůstat radikální,” citují FT politologa z univerzity v Salamance Alberta Penadése.

Tuhle starou pravdu ovšem znali už bolševici.  Podrobnější úvahu o problémech populistů najdete také zde.

Reklama
Reklama